Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Afghánské fiasko z nadhledu: Rusko a Čína si mnou ruce. Válka je u konce. Tálibán nastoluje udržitelnou suverénní vládu. Kdo jej povede? Důsledky do budoucna. Kdo a proč rudne vzteky? Dojde někdy ke konsenzu?

Afghánské fiasko z nadhledu: Rusko a Čína si mnou ruce. Válka je u konce. Tálibán nastoluje udržitelnou suverénní vládu. Kdo jej povede? Důsledky do budoucna. Kdo a proč rudne vzteky? Dojde někdy ke konsenzu?

24. 8. 2021

Tisk článku

Vladimír Pavlenko analyzuje současnou situaci v Afghánistánu a podává docela jiný obraz, než jaký vykreslují západní média vydávající zbožná přání mocenských sil za skutečnost

V Radě bezpečnosti OSN panuje afghánský rozkol, který rozděluje stálé členy Rusko a Čínu na jedné straně a USA, Velkou Británii a Francii na straně druhé. Toto rozdělení, které se zatím neprojevilo v hlasování a vetování různých návrhů usnesení, je však již patrné.

Zatímco americká armáda kryla odlet svých diplomatů a specialistů z kábulského letiště, jehož záběry obletěly celý svět, a satelity NATO z EU uspořádaly naléhavý mimořádný summit ministrů zahraničí, na němž se věnovaly evakuaci svého diplomatického personálu z afghánského hlavního města, ruská a čínská ambasáda i diplomaté z Pákistánu a Íránu pracují jako dříve.

Spojené státy, které utrpěly drtivou ránu své pověsti „světového hegemona“, se nyní usilovně tváří, jako by se nic nestalo, a hrají „vysokou hru se špatnými kartami“. Prezident Joe Biden i ministr zahraničí Anthony Blinken shodně vyzývají zapomenut na vývoz „západní demokracie“ do Afghánistánu a přesvědčují veřejnost, že americký vojenský kontingent v této zemi měl od počátku jiné cíle, a ty prý byly dosaženy. Tvrdí, že se tam objevil, aby potrestal „mezinárodní teroristy“ za útoky z 11. září, ačkoli čím dál více se objevují důkazy, že "útok na New York" byl ve skutečnosti grandiózní operací Spojených států organizovanou americkými zpravodajskými službami.

Proč taková panika? 

Invaze do Afghánistánu na podzim roku 2001, kterou urychlily teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu, měla jiné, a ne zcela zjevné, cíle. Šlo především o to získat odrazový můstek v jižním „podbřišku“ Ruska a západní Číny a vytvořit na hranicích a v zónách vlivu obou zemí ohnisko řízeného chaosu. Nelze nevzpomenout na vraždu Ahmada Šáha Masúda, jednoho z klíčových vůdců tehdejší Severní aliance, který byl podle některých zpráv úzce podporován Moskvou v boji o vedoucí postavení v Afghánistánu po „prvním nástupu“ Talibanu. Jelikož lze pochybovat o tom, že tuto provokaci zosnovali sami Francouzi, je třeba si uvědomit, že zabránit ruskému chráněnci v přístupu k moci bylo základním záměrem kolektivního Západu vytýčeným jejich konceptuálními štáby, a právě Masúdova tragická smrt způsobila, že se Rusko ocitlo mimo tehdejší Bonnskou konferenci o Afghánistánu. 

Po zádech Severní aliance, která neměla původně nic společného s Američany, se v Afghánistánu dostaly na dlouhou dobu k moci americké politické síly, k nimž patřil první prezident Hamíd Karzáí a jeho nástupce Ašraf Ghaní, který 15. srpna neslavně uprchl z prezidentského paláce obklíčeného Tálibánem.

Druhou skutečností, která ilustruje současnou paniku na Západě – zvláště výmluvnou na pozadí olympského klidu Moskvy a Pekingu – jsou události v Pandžšírkém průsmyku, kam se uchýlil Amrulláh Sáleh, první viceprezident bývalé afghánské vlády, který uprchl z Kábulu a prohlásil se za „prezidenta“ po A. Ghaním. Pandžšír je jedinou provincií v Afghánistánu z celkových 34, kde zůstává u moci bývalý režim, a soudě podle zkušeností s prvním nástupem Tálibánu v letech 1996-2001 nebude mít nový režim šanci na mezinárodní uznání, dokud neovládne celou zemi – a dokud zůstane enkláva Pandžšír nezávislá – podobně jako v minulosti severní provincie s centrem v Mazár-e Šarífu. 

Úzké vazby enklávy na Západ jsou patrné z výzev o pomoc, které adresoval z Pandžšíru západním mocnostem (zejména USA a Francii) Ahmad Masúd mladší – syn Ahmada Šáha Masúda. Syn, který před dvaceti lety nad otcovým tělem přísahal, že pomstí jeho vrahy, hledá nyní na Západě politickou podporu. Sice nonsens, ale „tonoucí se stébla chytá“.

A třetí skutečnost, která vysvětluje mnohé z toho, co se děje: Týden před dobytím Kábulu vyslalo vedení politbyra Tálibánu v katarském Dauhá vyjednávací delegace na ministerstva zahraničí Ruska a Číny. Je důležité, kam přesně odjeli vůdci a členové bývalé vlády Tálibánu, kteří tvoří páteř politbyra. Delegaci hnutí do Ruska vedl Šahabuddín Delawar, bývalý pákistánský velvyslanec, který dříve působil v Saúdské Arábii, a do Číny Abdul Ghání Baradar. Rozhovory v Moskvě a Tchien-ťinu, které z Ruské strany vedl zvláštní pověřenec prezidenta a bývalý velvyslanec Ruska v Afghánistánu Zamir Kabulov a ze strany Číny ministr zahraničí ČLR Wang I, považovali všichni účastníci za úspěšné.

Čtěte ZDE: I Češi zbytečně umírali: Co přinese odchod NATO z Afghánistánu? Lžou nám jako když tiskne. Porážka od kmenů a sektářů? Podhoubí pro barevné revoluce. Kterak "dřímající Joe" zdatně záškodničí v ruském podbřišku

Východ poráží Západ

Události v Afghánistánu se poté mnohonásobně zrychlily. Formulace „Tálibán je součástí afghánské společnosti“, jakou Moskva a Peking používají k odmítnutí obvinění z kontaktů s extremisty, a svědectví ruského velvyslance Dmitrije Žirnova, že nová vláda přináší větší stabilitu, než jaká byla za Ghaního, svědčí o následujícím: Rusko a Čína přinejmenším nepovažují změnu vlády za problém, ačkoli to západní politiky uvedlo ve zmatek.

Například britský deník The Times situaci komentoval takto: „Neuspořádaný útěk západních zemí, který následoval po stažení NATO a pádu jimi podporované afghánské vlády, překreslil diplomatickou mapu kritické křižovatky v srdci Asie. Díky tomu se stala dějištěm nové velké hry 21. století. (Premiér) Boris Johnson vyzval západní spojence, aby nespěchali s uznáním Tálibánu. Moskva a Peking však nic takového neslíbily, protože s touto skupinou již navázaly vlastní přátelské vztahy.

Použít výraz „přátelské“ je ovšem nejen přehnané, ale přímo lež, byť lze jeho autory pochopit. Porážka, kterou západní diplomacie utrpěla v Afghánistánu, Západ nepochybně oslabila a úspěšné mise Tálibánu do Moskvy a Tchien-ťinu do značné míry vytvořily od pravdy nepříliš vzdálený dojem, že americký vliv a vliv NATO v této zemi byl nahrazen ruským a čínským. Což je bezpochyby pozitivní skutečnost, neboť to zabraňuje vnější destabilizaci regionu, na níž má Západ na rozdíl od obou uvedených zemí zájem. Zhruba řečeno, Západ toto kolo boje prohrál.

V této souvislosti se nabízí podobná paralela s lednovými událostmi v Myanmaru (Barmě), kde ústavně legitimnímu předání moci armádě, která odstranila prozápadní vládu, jež zmanipulovala volby, předcházely návštěvy čínského ministra zahraničí Wang I a ruského ministra obrany Sergeje Šojgu. Jakmile se tak stalo, Západ, stejně jako v případě dnešního Afghánistánu, jednoduše vzteky zrudl, a tak varování senátora Alexeje Puškova, že se USA pokusí pomstít za Afghánistán, je třeba brát dostatečně vážně.

V Myanmaru došlo k zapojení všech amerických a britských vlivových agentur a tajných služeb do destabilizace země a diskreditace nových vojenských vládních orgánů. V Afghánistánu se budou snažit režim Tálibánu pravděpodobně udusit finančně; v USA, kde jsou uloženy devizové rezervy země, již oznámili, že tyto byly zmrazeny. Otázka pomoci Afghánistánu se proto velmi brzy dostane na pořad jednání s nemenší naléhavostí než otázka uprchlíků, o níž jednali evropští ministři zahraničí 17. srpna.

Mimochodem, byli to právě Evropané se svou charakteristickou měšťáckou mentalitou, kteří se před světem freudovsky podřekli o pozadí událostí v Afghánistánu a logice situace po změně moci. Na závěr summitu kápl božskou vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell, když prohlásil, že „EU by neměla dovolit, aby Rusko a Čína získaly kontrolu nad situací v Afghánistánu a staly se hlavními sponzory Kábulu“. 

USA, které se po katastrofálně rychlém fiasku svého loutkového režimu musely distancovat od situace v zemi, se začaly schovávat za zády jim loajálních Evropanů a povzbuzují je, aby za ně tahali kaštany z ohně. A tak J. Borrell začal hovořit o „konkurenci“ v otázkách zapojení do obnovy Afghánistánu. EU se ovšem pohybuje na „tenkém ledě“, což vysvětlili sami Talibové.

Mluvčí hnutí Suhail Shaheen – příznačně v Londýně – prohlásil, že představitelé ostatních zemí musí nejen respektovat afghánskou volbu, ale také pomoci zemi při poválečné obnově a budování ekonomiky. Tato slova se velmi podobají „trollingu“ Západu, protože v této konkrétní situaci iniciativa v Afghánistánu jednoznačně přešla na Rusko a Čínu a Západ tu sotva zazáří. Pokud se v blízké budoucnosti v Afghánistánu do něčeho pustí, bude to podvratná činnost s cílem šířit chaos.

Nastal konečně v Afghánistánu mír? 

Hned po obsazení Kábulu vydalo (15. srpna) katarské "politbyro" Tálibánu výmluvné prohlášení, že mnohaletá válka v zemi skončila. Nová afghánská vláda postupuje poměrně umírněně, udělila amnestii státním zaměstnancům bývalého režimu a přizvala další síly k účasti na obnově země. Jednání na toto téma v Kandaháru vedl osobně Baradar, který by měl stanout včele budoucího Islámského emirátu Afghánistán (IEA) vyhlášeného Tálibánem. Při předávání moci se sice nepodařilo zabránit radikálním excesům, ale byly rychle minimalizovány, a tam, kde k nim došlo, jako například v Nangarháru, se podařilo situaci dostat pod kontrolu. 

V této souvislosti lze zaznamenat poznámky západních a také některých místních médií, že eskalace občanské války a přeměna Afghánistánu v „ohnisko terorismu“ jsou nevyhnutelné. Takovou možnost samozřejmě nelze vyloučit, ale dnes je méně pravděpodobná než konsolidace země pod novou vládou. Právě tímto směrem se Moskva a Peking ubírají, a právě tomuto se kolektivní Západ snaží zabránit a zjevně vydává vlastní zbožné přání za skutečnost. A do tohoto „Prokrustova lože“ zapadají jak Borrellova prohlášení v Bruselu, tak spekulace Washingtonu, že „pokud k něčemu dojde, vrátíme se a udeříme“. 

A nejčerstvější báchorka zní: Už jsou „zpátky“. (Zde je třeba připomenout, že „Amerika je zpátky“ je hlavním poselstvím Bidena a Blinkena při setkáních s Evropany od nástupu k moci). Ale veřejné mínění v Evropě, na rozdíl od vládnoucích kruhů, toto prohlášení nepřeceňuje a posuzuje je podle činů. A činy jsou takové, že americké záruky Ukrajině, Tchaj-wanu a Evropě v rámci NATO nemají ani cenu papíru, na němž jsou napsány.

Druhým tématem spekulací je rozkol Tálibánu na klany a frakce; předpokládá se, že to vyvolá vnitřní konflikty uvnitř hnutí, které by mohly přerůst v ozbrojenou konfrontaci. Činnost nové vlády takové prognózy však nepotvrzuje. Její dosavadní kroky mají jasnou logiku: vyslání zástupců na jednání do Ruska a Číny a následná vládní činnost bez ohledu na Západ, včetně amerických vojáků, kteří se ze země stále ještě stahují. Zatímco nejvyšší představitelé Tálibánu – Hajbatulláh Akhúndzáda, vůdce hnutí od května 2016, a jeho zástupce Sirajuddin Haqqani, který stojí v čele ozbrojené organizace Haqqani Network – zemi neopustili. A i když se nezúčastnili jednání, zjevně za nimi stojí koordinace hnutí. 

Pokud se do čela emirátu skutečně postaví Baradar, šéf politbyra v Dauhá, který kromě Číny nyní již navštívil i Rusko, bude se systém vlády asi blížit velmi podobnému íránskému modelu mocenské organizace v čele s duchovním vůdcem. Nebo duchovními vůdci – vzhledem k tomu, že v čele vojenského vedení Tálibánu má kromě Akhúndzáda silné postavení i Jakub Mohammad Omar, syn Mohammada Omara, považovaného za zakladatele hnutí. Nová vláda tak vytvořila sice neohlášenou, ale poměrně zřetelnou vertikálu, a zjevně jde o řízený proces. 

Není náhodou, že Washington a Brusel sesílají na Katarské "politbyro" hromy a blesky, provokují ho k rozkolu a obviňují ho z odklonu od postoje zakotveného v loňské únorové dohodě mezi Tálibánem a Spojenými státy. Přitom dobře vědí, že se od té doby situace výrazně změnila a dohoda již neodpovídá realitě. Mimo jiné i proto, že se k ní Spojené státy staví krajně pokrytecky, v logice „dvojích standardů“. Netajily se tím, že stahováním svých vojsk chtějí způsobit problémy Rusku a Číně, zapojit Indii do vyhrocené situace a vyvolat v regionu konflikt všech proti všem.

Čtěte ZDE: Poučení z krizového vývoje: Od Biľaka, jako z Afghánistánu. Chvíli to trvá, ale jde o to vydržet. Má prezident na Koudelku nabito? Co chtěl Babiš? Vystihl to Tomio. CIA-BIS. Kolaboranti jsou všude. Dívejte se do „spamu“

Přetrvávající jablko sváru

Je třeba uznat, že očekávaná změna režimu v Afghánistánu se řídila „nejméně nákladným“ scénářem z hlediska politických a jiných nákladů pro Rusko a Čínu. A s maximálními náklady pro USA a jejich spojenci v NATO. A bez možnosti do toho zasahovat, což se Pentagon snažil pro sebe zajistit přesunem části svých sil z Afghánistánu do postsovětských republik ve Střední Asii – ale to se mu nepodařilo. Do jisté míry to bylo způsobeno tím, že do jednání o urovnání afghánské otázky v Dauhá vstoupila vedle USA, Číny a Pákistánu také Moskva, kterou podpořil Peking. 

Dalším faktorem je sbližování Ruska a zejména Číny se sunnitskými monarchiemi v Perském zálivu, což se odrazilo ve společném postoji k situaci v čínském Sin-ťiangu, jenž se promítl do řady mezinárodních dokumentů v rozporu se zájmy USA. 

A konečně třetím faktorem je rusko-čínské sbližování, které se letos - jako by překonávalo psychologickou bariéru - rozšířilo i do vojenské oblasti. Na pozadí neúspěchu Spojených států při pokusech vytvořit na Dálném východě vojenský blok založený na „indicko-pacifické strategii“, do něhož se měly zapojit země z ASEAN, je poměr sil v asijsko-pacifické oblasti stále jasnější a Bidenova administrativa má stále méně šancí na regionální intervenci. A také na zachování strategické iniciativy, pro niž Washington v důsledku afghánského krachu ztrácí půdu pod nohama.

Význam těchto do značné míry stínových rozkladů vyplývá ze skutečnosti, že v blízké budoucnosti nelze očekávat celosvětový konsenzus ohledně Afghánistánu. O revizi rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1267 z 15. října 1999, v níž byl Tálibán prohlášen za „teroristickou organizaci“, nemůže být řeč, protože všichni tři západní stálí členové Rady bezpečnosti budou nepochybně proti.

Proto bude vnitřní vývoj v Afghánistánu v blízké budoucnosti probíhat v podmínkách vnějšího zasahování. Na jedné straně to budou pokusy ze strany Západu o destabilizaci situace až po ozbrojenou konfrontaci a vývoz terorismu, na druhé straně snaha Ruska a Číny zabránit takovému vývoji a přispět k upevnění stability v této dlouho trpící zemi. A samozřejmě zapojit Afghánistán do společných eurasijských projektů.

Zdá se, že právě to bývalého „světového hegemona“ dráždí nejvíc ze všeho. Zvláště když první tah v této hře Washington prohrál, a ruská odveta za rok 2001 tak došla svého naplnění.

Zdroj.




Tagy článku

Doporučujeme

Covidový teror a vydírání se vrací: Následovníci Eichmanna a Mengeleho? Je třeba se bránit. Alternativa proti zlu ihned likvidována. Jako dobytek na porážku? Výkupné za důstojný život

Covidový teror a vydírání se vrací: Následovníci Eichmanna a Mengeleho? Je třeba se bránit....

Odbojné Polsko se nebojí: Je na cestě k Polexitu? Na majdan to zrovna nevypadá. Co si počneme (se) SPOLU ve V4? EU nezávislost nedopustí. Dobrá i špatná zpráva pro Ukrajince. Na křižovatce základních hodnot

Odbojné Polsko se nebojí: Je na cestě k Polexitu? Na majdan to zrovna nevypadá. Co si...

NEJČTENĚJŠÍ

Po prohrané bitvě: Válka o bytí a nebytí teprve začíná. Vrátí „impérium většiny“ úder? Šance je veliká. Obětuje Miloš Zeman v partii dámu? Nemocný, nikoli bezmocný. Babiš na Hrad! I ČT už otáčí. Kdy začne bombardování?

Po prohrané bitvě: Válka o bytí a nebytí teprve začíná. Vrátí „impérium většiny“ úder?...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky