Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Předsíň Nebe v každé vísce: Poklady na dosah ruky. Tělo a duše. Krize víry, architektury a nakonec i civilizace.  Netvoříme již nic důstojného a lidského? Častěji padnout na kolena

Předsíň Nebe v každé vísce: Poklady na dosah ruky. Tělo a duše. Krize víry, architektury a nakonec i civilizace. Netvoříme již nic důstojného a lidského? Častěji padnout na kolena

4. 10. 2020

Tisk článku

P. Wawrzyniec Maria Waszkiewicz v dobách duchovního úpadku a kapitulace křesťanského světa před liberálně levicovou revolucí a islámem rozjímá nad smyslem chrámů, které většina z nás opustila

Na otázku jak stavět nádherné chrámy vůbec není těžké odpovědět. Je třeba jednoduše stavět... právě chrámy. Ale k tomu je potřebná víra - čistá a nefalšovaná katolická víra.

Kdyby se mezi námi objevili stavitelé středověkých katedrál, kteří by se vrátili ze vzdálených staletí, možná by zvolali: A tohle je co?! Vždyť máte různou ocel - tvrdou, měkkou, chromovou a ... kdoví ještě jakou; máte portlandský cement; máte stroje, které zvedají, vrtají, zakopávají, prorážejí; máte výpočty, znalosti...! A nevytvořili jste nic důstojného, nic lidského! Neděláte vůbec nic, co by zářilo kolem vás. My jsme z trpělivě otesávaných a na sebe kladených oblázků stavěly katedrály - bez cementu!

Autor těchto slov, Le Corbusier, si myslel (mylně), že svým kolegům vytýká nedostatek, kterého se on sám zbavil, ale jeho omyl neubírá nic na trefnosti samotné diagnózy. Co se stalo se sakrálním uměním, že by ho tvůrci středověkých chrámů mohli tak ostře kritizovat?

Smysl chrámu

Majestátní gotický interiér se ponořil do soumraku; na chóru blikají mihotavé plameny svíček, při jejichž svitu mniši zpívají oficium. Hluboký gregoriánský zpěv zklidňuje duši náhodného posluchače. Vše mu říká o Bohu.

Antifony a žalmy Jej vyzdvihují a krása chorálu odívá velké verše do toho nejvhodnějšího - jednoduchého, ale vznešeného, důstojného a vážného roucha. Přítmí je obrazem naší víry, stejně jako tančící plameny svící.

Najednou ranní modlitba končí; uvnitř zavládne ticho - a Bůh promlouvá v tichu... Mezitím vychází slunce a světlo vstupuje do vitrážových oken a vnitřek chrámu se naplní životem. Dvě řady postav svatých, mučedníků a vyznavačů naplněné zbožnou vážností, která tak patří svatému místu, tvoří linii táhnoucí se od vchodu až po oltář. Oltář je vrcholem (protože vrcholem je Kalvárie). Je završením všeho. Pro oltář jsou tu stěny a klenby, vitráže i sochy, kněz i mniši - protože právě na oltáři se nekrvavým způsobem zpřítomňuje Nejsvětější Kristova svatá oběť.

A tady začíná mše - nový pokrm pro unavenou duši, pro srdce, které trápí tisíc každodenních starostí. Vážné tóny chorálu jsou opět v dokonalé harmonii s hlubokým majestátem liturgie. I ticho, správně nazývané ikonostasem Západu, má své místo ... Kouř kadidla tančí v paprscích světla proudícího přes vitrážová okna a vysoko na schodech oltáře, na tom vrcholu Kalvárie, Kristův kněz zvedá Pánovo tělo. Bůh je ve všem a uprostřed všeho a všechno je tu pro Něho a mluví o Něm všechno.

Čtěte ZDE: Pád Božích stánků: Dříve srdcem, dnes zátěží, urážkou či ostudou. Svatý František versus František. Vatikán má kancelář pro řízený zánik. Raději mešitu nebo noclehárnu? Stvořeny k povznesení i úpadku?

V předsíni Nebe

Pocestný vystoupil z chrámu s hlubokým povzdechem. Ví, že se každou chvíli bude muset znovu ponořit do moře každodenních starostí. Jeho duše je naplněna klidem; zároveň však cítí jistou nostalgii. Možná si to ani neuvědomuje - ale ten pocit je ve skutečnosti hlubokou touhou po Nebi.

Protože chrám je i předsíní Nebe. Každý chrám, v jehož svatostánku se přechovává neocenitelný poklad - Pán Ježíš s Duší a Krví, Tělem a Božstvím, ukrytý v Nejsvětější oltářní svátosti. Některé chrámy vyjadřují Jeho přítomnost každým detailem. Právě proto dělají takový silný dojem, uklidňují nervy a myšlenky, pozvedají duši k Bohu. Ostatní však naopak: někdy dokonce těžko odolat pocitu, že ten či onen kostel byl postaven Pánu Bohu jako výsměch.

Padni na kolena

Nejen Ježíš se nachází v chrámech se svým Tělem i Duší. I každý člověk vstupující do chrámu sestává z duše i těla. Duše je důležitější, ale ne jedinou částí člověka. Naše doba má s touto dichotomií problém, možná ještě větší než v minulosti. Jsme ze všech stran bombardováni velmi tělesným poselstvím reklam, filmů a vůbec celým životním stylem. Někteří teologové věrně následující světovou módu si získali přívlastek porno-teologové, který vytvořil Cornelio Fabro. Zároveň však toto tělo tak ceněné ze všech stran je z velké části z kostelů vyloučeno.

Jakoby řeč těla odrazu nebyla důležitá. Moderní věřící klečí mnohem méně. Méně se klaní. Méně se bije v prsa. Méně se křižuje. Samotná liturgie byla "prořídnuta" - nebo spíše ochuzena - odstraněním řady vzácných gest, z nichž každé mělo hluboký obsah. Ba co víc, zdá se, že postoj těla je dokonce v rozporu s postojem duše.

Podle tohoto poselství třeba eucharistii přijímat ve stoje, protože důležitý je "postoj duše", vnitřní pokora, nikoli vnější tělesný postoj. Gesto se tak jeví jako cosi pokryteckého, nepravdivého, což je v rozporu s tímto nejdůležitějším vnitřním postojem.

Tento přístup ve skutečnosti radikálně odděluje duši od těla. Toto je však manichejský obraz, idea cizí katolickému duchu, který vše harmonizuje: při postu tělo činí pokání spolu s duší, která během hostiny má podíl na její radosti. Uctění Boha uctivým pokleknutím není popřením ale vnějším projevem duchovního postoje. Copak nezpíváme: "Padni na kolena, lide zbožný?" Tělo ohýbá kolena a svým způsobem vyjadřuje úctu, která proniká duši.

Čtěte ZDE: Hořící kostely, zničené sochy: Útoky ze všech stran. Černý rasismus káže zničení "bílého" náboženství. Zbabělý klérus mlčí. I Francie v plamenech. Žhář se přiznal. Erdogan se chechtá. Budeme jen trpět a nebránit se?

Chrám je ovocem víry

Podobně by měla fungovat i architektura a sakrální umění. Je mnoho chrámů, které jsou díly hluboké víry a schopné dávat ji lidem, kteří je navštěvují. Jiné jsou chladné a bez duše. Je možné, že v nich byla použita důmyslná či inovativní technická řešení. Kdyby se však z nich odstranilo těch pár náboženských prvků, nikoho by nenapadlo, že jsou to chrámy. Přinejmenším ještě donedávna by to nikoho nebylo napadlo, protože - bohužel - jsme si mezitím stihli zvyknout na sakrální nevzhlednost.

Pravda, dobro a krása byly vždy považovány za cestu k Bohu. V minulém století však někteří začali tvrdit, že je možné přiblížit se k Bohu zřeknutím se pravdy. Že hřích - a tedy i zlo - člověka od Boha nevzdaluje. Není divu, že v takové atmosféře se začaly také stavět ošklivé kostely. Jsou prý mnohem duchovnější, protože nejsou nijak zatíženy přílišnou pozemskou krásou. Tyto chrámy nepřitahují naše duše na rozdíl od starých chrámů, které - navzdory svému teocentrismu - oceňovaly i člověka s jeho duší i tělem.

Existuje mnoho způsobů, jak budovat krásné chrámy. Majestátní starodávné baziliky i strohé románské svatyně byly nádherné. Nádherné katedrály stavěla gotika, snad nejdokonalejší výraz naší víry tryskající vysoko k nebi. Jezuité ze 17. století obraceli masy protestantů díky kráse svých barokních kostelů. Jiným způsobem, ale stejně krásné, jsou jednoduché dřevěné kostelíky tatranských Goralů. Všichni, kteří stavěli tyto kostely, měli na paměti, že kostel je Boží dům a má vést ty, kteří do něj vstoupí, k Bohu.

Takže odpověď na otázku, jak stavět nádherné chrámy, není složitá. Ano, kostely třeba stavět. Třeba ale věřit - a to čistou a nefalšovanou katolickou vírou. Krize sakrální architektury je ve skutečnosti jedním z projevů současné krize víry.

Zdroj.


Tagy článku

Doporučujeme

Závěť marxisty: Františkova nová encyklika. Bratrství více než Kristus? Hřích a trest zrušen. Modlitba, víra a svátosti? Do šrotu! Vivat Francouzská revoluce. Těšíte se na kreativní integraci? Nejhorší papež historie

Závěť marxisty: Františkova nová encyklika. Bratrství více než Kristus? Hřích a trest...

Na životech křesťanů nezáleží: 100 tisíc zavražděných. Z Nigérie se stávají jatka. Bude se opakovat rwandská genocida? Proč Západ stále mlčí? Zdrogovaný kriminálník z USA je víc? Propadnout se studem...

Na životech křesťanů nezáleží: 100 tisíc zavražděných. Z Nigérie se stávají jatka. Bude...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky