Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Luba Skořepová: Svět je pěkně stvořený, muselo to dát práci. Ale teď se kazí. Zásady dlouhého spokojeného života. Do úst nevezmu nic umělého!

Luba Skořepová: Svět je pěkně stvořený, muselo to dát práci. Ale teď se kazí. Zásady dlouhého spokojeného života. Do úst nevezmu nic umělého!

31. 1. 2015

Tisk článku

Nora Chvojková hovořila s nestorkou českého divadla o zdraví a chudobě za času našich babiček, o dětech, které by měly doma pomáhat, i o tom, že dnešní mladí mají na svůj sen o lásce ještě klidně i osmdesát let...

Luba Skořepová je jedinou herečkou u nás a možná na celém světě, jež ještě ve věku devadesáti let, před koncem své oficiální kariéry, který přišel v jedenadevadesáti, hrála v několika divadlech, a to i v Národním. Kromě toho vystupovala v televizi, je oblíbenou autorkou knížek...

PP

„Je skrznaskrz ženská - potvora i světice. Ať si tvrdí, jak chce, že není čarodějka, kouzlo, jak proniknout k lidským srdcím, ovládá bezpečně...” to jsou slova kritika za její výkon v Mydlibabě.

Paní Luba však ve skutečnosti „jen“ ovládá zásady dlouhého, spokojeného života. Určitě je tou nejoprávněnější osobou, která by nám mohla dávat rady jak prožít  smysluplný a hezký život, jak být i ve vysokém věku aktivní, jak si zachovat vitalitu. Její zážitky a myšlenky jsou pozoruhodné: třeba vysvětluje, že její babička, a vůbec naše babičky, vařily způsobem, který „moderní doba“ (třeba slavná Čínská studie) „objevila“ jako zdravé stravování. Rady ale udělovat nechce. Jak říká, každý si rady pro svůj život musí dát hlavně sám.

Babička literátka vyvdala obyčejnou tužku

O své babičce, u níž jste trávila dětství, říkáte, že měla těžký život, přesto ji popisujete jako šťastnou, vyrovnanou a moudrou ženu, duší spisovatelku. Studovat asi nemohla, viďte?

Ne, a to byla škoda. Babička byla velice moudrá, inteligentní. Ale první tužku si mohla koupit, až  když se výhodně provdala její dcera, moje maminka. Maminka byla krásná a tam v Podkrkonoší se vždy  po celém kraji rozneslo, když byla k mání krásná nevěsta, co uměla vařit, šít, vyšívat, byla šetrná a uměla hospodařit. Můj tatínek ovdověl, přesto musel mít následníka, měl totiž takovou malou pilu. A dozvěděl se o této nevěstě s blankytně modrýma očima, s tmavě hnědými, hustými vlasy až na zem a alabastrovou pletí. Maminka byla navíc hrozně milá, neskutečně hospodárná, uměla skvěle vařit. Když se tenkrát chtěly dívky dobře vdát, musely projít tvrdou školou, kde se všecko učily. 

Poté, co se maminka s tatínkem vzali, nastalo pro babičku úplně jiné období. Už byla stará, ale teprve tehdy mohla začít psát. Když umřela, našli jsme její deník. Měla velké nadání literární, slovník jako potůček - nádhernou slovní zásobu. Vypadá to, že se vytahuju, ale já to zdědila po ní. Zato děda promluvil za celý rok tak jedno slovo, v puse měl pořád fajfku, s tou i spal. Babička naříkala celý život, že se o něm vůbec nic nedozvěděla. Narodilo se jim deset dětí. Právě proto, že děda nemluvil, a jenom dělal děti, tak to vyšlo. Ale vychovali jich jen pět, ostatní brzy zemřely.

Chtěla jsem se utopit v Metuji

Kdo u vás byl hlavou rodiny?

U nás se všecko se točilo kolem tatínka, to nejlepší se vždy vybíralo pro něj, slepičí stehno bylo vždycky jeho. Maminka ho zbožňovala, my ho zbožňovali a všichni jsme se doma zbožňovali. Maminka se na tatínka pořád usmívala, celý život, a on se usmíval na ni. Rodina byla pro nás tehdy všecko, já pak vlastně celý život hledala něco podobného, ale nenašla jsem to.

Tatínek byl pracovitý. Měl peníze, ale i my děti jsme musely od malička pracovat, plít záhonky, hrabat listí, u babičky v Podkrkonoší jsme vyhazovali z políček  kameny . Od malička jsem byla nešťastná, že mám tatínka, který není chudý, vždycky jsem chtěla být chudá. Ve škole vedle mě seděla holka z chudé rodiny, nabízela jsem jí, aby si ode mě vzala.

Tenkrát to bylo jednoduché: kluk se líbil mně, já se líbila jemu, tak jsme šli na rande. Nikdo si nelámal hlavu jako teď, líbili se sobě a buď se vzali, nebo ne. Takové pitvání vztahu, co je v módě dnes, to nebylo.

rohlík s domácí marmeládou, svou svačinu, ale ona byla hrdá a otočila se ke mně zády, aby to ostatní děti viděly a nevzala si ji. A já tehdy dostala první srdeční záchvat, skutečně, běžela jsem za ní po celém Náchodě a řvala jsem nepříčetně: „Musíš si to vzít, jinak skočím do Metuje !“ Ona utekla, já se šla utopit do Metuje, ale tam tenkrát nebylo dost vody pro sebevrahy, takže jsem šla s nepořízenou domů. 

Ve třetí. třídě se začal projevovat můj talent, doma jsem zkoušela recitovat, ve škole jsem se pořád jsem se hlásila a ti chudí spolužáci na mě byli naštvaní, říkali mi šprte. A tatínek nás někdy vzal autem! Styděla jsem se pak příšerně. Asi kvůli babičce jsem hrozně chtěla být chudobná, chtěla jsem nosit prosté šaty, jíst suchý chleba. Chudým jsem se snažila vlichotit, byla jsem vůči nim až podlézavá. Dodneška nemám ráda bohaté lidi.

Smutná holčička a dnešní frackové

Povídaly  jste si s maminkou nebo s babičkou o svých láskách?

Ne. Já jsem si psala od dvanácti let deník, mám ho, našla jsem ho. Kolik mu je let? 78? Básně jsem  do něj psala a schovávala jsem ho do tajné skrýše. Maminka ho vyslídila a seřezala mě důtkami, já tam totiž psala, že chodím místo náboženství na rande do zámeckých šeříků.  Při psaní mi kapaly slzy, v deníku jsou kaňky. Básně se nerýmovaly, byly nešťastné, tragické, psala jsem o zmučených srdcích, jak on a ona se milovali, ale měli tuberu, oba šli do léčebny, voněly tam chryzantémy a oba a tam umřeli. A to jsem poslala do Prahy a dostala jsem odpověď : Holčičko, pokračuj, ale prosím tě, trošku se směj, nebuď tolik  smutná, vždyť jsi v květu mládí. Ale já si říkala, kašlu na květ mládí, chci hrát role tragický, zmučená srdce to bylo pro mě nejlepší. Šťastné příběhy mě otravovaly.  

Pomáhali jste se sestrou a bratrem rodičům i s domácími pracemi? Dnes je častý tzv. mamahotel, kdy rodiče o své zdravé děti pečují naplno dokonce i době, kdy jsou už plnoleté. Vaří a perou jim, nechtějí od nich na nájem...

A kde se to děje? Přála bych si takové matky vidět a mluvit s nimi, napsala bych o nich povídku. Klidně napište, že mi až hoří ruka! My jsme se sestrou doma musely pomáhat, Bráchovi to moc nevonělo, ale já jsem zuřivě pomáhala, mě to bavilo, hlavně zahrádka a byliny.

Prosté jídlo má tělo nejraději 

Dokážete, co jen málokdo – v devadesáti letech uhrát v divadle osmdesátiminutový monolog! Lidské zdraví je, jak víme, ovlivněno i tím, co člověk jí. Vaříte podobně jako vaše babička?

Musím říci, že dřív jsem se kvůli divadlu odbývala, při studiu Marie Antoinetty v divadle v Řeznické jsem tři měsíce jedla doma místo oběda umělé práškové polévky. Nejdřív jsem je chtěla jen zkusit a pak se mi zalíbilo, že jsou hned hotové. V divadle se zkoušelo od deseti do dvou a já každý den celé tři měsíce jedla tuhletu příšernou polívku. Výsledek na sebe nenechal čekat dlouho, dostavil se v podobě operace. Přičítám ji tomu, jak jsem to jídlo flákala. Teď už nevezmu do úst nic umělého. A když mám maso, vařím si k němu spoustu zeleniny, aby mi tělo odpustilo to maso, zeleniny opravdu hodně, hodně. 

Dodržujete u vaření nějaké zásady? 

Zásady nemám ze zásady. Oblíbenou kuchařku mám, a to Dělnickou kuchařku. A minulý rok od Ježíška jsem dostala knihu o jídle, Čínskou studii, prý samé moderní informace. Po  přečtení  jsem si ale řekla, že vše znám, zažila jsem to u babičky. Kniha je o výzkumech, na  kterých dělalo dlouhá léta ohromné množství vědců. Doporučuje hodně rostlinné stravy, málo  masa, máme se vyhýbat všemu umělému, vařit jednoduše, nepřehánět množství surovin. 

Jsem pro prostý, jednoduchý život. Babička k tomu tlustou knihu nepotřebovala, maso nevařila, byla chudá. Maminka vařila podobně, maso bylo  u nás na stole jen svátečně. Ona sama ho nejedla do svých dvaadvaceti let. Po svatbě ho mít mohla, jenže zůstala věrná způsobu života, který vedla u babičky, maso připravovala jen občas, kvůli tatínkovi. Hodně byly na stole polévky - oukrop, bramboračka, zelňačka nebo čočková, hrachová. Nic se do nich nepřidávalo, žádné maso, jen bylinky ze zahrádky. A jak nám chutnalo!  Babička i maminka vařily jen z toho, co si vypěstovaly na svých políčkách a samy zpracovaly. Nějaká éčka a věci z prášku neexistovaly.

Někteří labužníci vymýšlejí pořád něco nového, v televizi je záplava nových pořadů, nutí se jazykové buňky, aby objevovaly stále nové chutě, což je proti přirozenosti a ještě je s tím spousta práce. Kristapána, vždyť je to škoda času! Tolik věcí do každého jídla! Nikdy jsem nebyla mlsná, u nás byla coby mls zelenina ze zahrádky, celer, petržel. Dodnes si pamatuji, jak vypadalo trkáčovo jablko, a taky jak jsme na Vánoce třásli višní, abychom se dověděli, kdy si kdo koho vezme.

PP koláž 

Čtěte ZDE: Zmatek v hlavách: Co je pro zdraví důležité? Co je nebezpečné? Měli bychom vůbec užívat vitaminy? Způsobuje mléko rakovinu?

Co jste jako děti jedly nejraději?

Babička mám pekla poplamenice, báječný chléb s jabkama. O ně jsme se my děti praly Na chodbě byla pec, na ní bochník a z něho čouhala upečená jabka, krásně to vonělo a bylo šíleně dobré. Peklo se tehdy s kváskem, droždí nebylo.

Svět je pěkně stvořený

Měli to tehdy mladí s láskou jednodušší, nebo složitější než dnes?

Tenkrát to bylo jednoduché: kluk se líbil mně, já se líbila jemu, tak jsme šli na rande. Nikdo si nelámal hlavu jako teď, líbili se sobě a buď se vzali, nebo ne. Takové pitvání vztahu, co je v módě dnes, to nebylo. Ale když jsem viděla, že on má chuť k jídlu a vytáhl třeba krajíc chleba s máslem, tak jsem se s ním okamžitě rozešla. Nesnášela jsem, když kluk, který byl zamilovaný, měl chuť k jídlu. Měl být romantický a tragický, dobré bylo, když mu vlhly oči, to bylo ono.  

Čím to, že štěstí a spokojenost hledáme dnes ve světě, který nám toho tolik nabízí, daleko složitěji než naši předkové ?

Auta, peníze, teď ty notebooky nám všem zkomplikovaly původní pohled na svět, který jsme dostali při narození. Tyhle věci zatížily život natolik, že z něj nemůžou vylézt ty pěkné barvy, které jsou, když tyhle věci nejsou.

Mám jednoduchou filosofii: svět je pěkně stvořený, muselo to dát opravdu práci. Ale teď se kazí. Řešením by bylo pěstovat humor, vtip. To by mohlo účinkovat v boji proti dnešnímu šedivému otravnému světu. A k tomu příroda - rozvíjí fantazii. Když jsem byla sama v lese, hrála jsem si s vílami, fantazie se v tom prostředí jen kvetla. 

Vzkaz pro devadesáti a více leté čtenáře :

Když se Vám bude zdát sen o lásce se vším všudy, těšte se, další noc může pokračovat.

Vzkaz pro … náctileté čtenáře :

Pokud ještě nemáte sen o lásce, nesmutněte, máte na něj ještě osmdesát let času.

Jestlipak existuje otázka, kterou vám žádný novinář ještě nepoložil a vy byste ji chtěla zodpovědět?

Vím o otázce, kterou mi nikdo nepoložil a nikdo na ni také nemůže odpovědět. Jedině Ten nahoře. Otázka zní: Jaké to tam je?

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Jak nemít v zimě chřipku? Jezte v létě houby! Sklizeň se odehrává i v našem žaludku. K čemu je na konci prázdnin rýže s pórkem? Zásadní &quote;zakázaná&quote; informace a pár bylinkových receptů

Jak nemít v zimě chřipku? Jezte v létě houby! Sklizeň se odehrává i v našem žaludku. K...

O myších, chemikáliích a lidech: Vymřeme na vědu? Dramaticky klesající čísla plodnosti i porodnosti. &quote;Editovatelná&quote; miminka se prostě &quote;zničí&quote;. Bude ještě vůbec koho zachraňovat?

O myších, chemikáliích a lidech: Vymřeme na vědu? Dramaticky klesající čísla plodnosti...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Muslimové již zcela otevřeně vzkazují Evropanům: Jednoho dne to všechno bude naše. Století Velké výměny? Demografická sebevražda se prý blíží. Orbán a Wilders varují. Hůře než za morových ran či světové války

Muslimové již zcela otevřeně vzkazují Evropanům: Jednoho dne to všechno bude naše. Století...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky