Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Václav Klaus: „Nejsem občanem či představitelem USA a necítím se být ani občanem či představitelem Evropské unie“

Václav Klaus: „Nejsem občanem či představitelem USA a necítím se být ani občanem či představitelem Evropské unie“

3. 12. 2013

Tisk článku

se na pražských Dnech USA a EU zamyslel nad jednou z nejvážnějších otázek naší současnosti: Nastává konvergence či divergence mezi EU a USA?

Musím se přiznat, že mám určitý problém s názvem této konference. Jestli se opravdu jedná o „Dny USA a Evropské unie“, pak si myslím, že sem mé vystoupení nepatří. Nejsem občanem či představitelem USA a necítím se být ani občanem či představitelem Evropské unie. To sem asi dnes měli být pozváni jiní řečníci než já. Nezbývá mi, než se smířit s rolí nezávislého, pokud možno objektivního pozorovatele, který je však celým svým životem svázán s Evropou, a tím i s dnešní Evropskou unií a který je z toho, co se v ní děje, velmi frustrován. Nejsem ale v žádném případě pozorovatelem vnějším a určitě ne nezainteresovaným.

pp

Amerika a Evropa si málo rozumějí

Začnu vyslovením teze, že si Amerika a Evropa málo rozumějí. Je to do značné míry proto, že si o sobě navzájem vytvořily řadu mýtů a apriorních představ. V Evropě – zejména mezi intelektuály a levicí – stále ještě převládá názor, že v Americe existuje jakýsi „kovbojský kapitalismus“, což se znovu silně vrátilo v době Bushovy administrativy, tedy nikým a ničím neřízený trh, trh tvrdý a nemilosrdný, v němž jde jedině o zisk a ne – údajně jako v Evropě – o člověka. To je samozřejmě mystifikace, nic takového v Americe není.

V Americe zase převládá názor, že je Evropa příliš měkká a paternalistická (a tudíž málo výkonná), že nadměrně preferuje volný čas oproti tvrdé práci a že by si z Ameriky měla zejména v tomto smyslu i dnes vzít příklad. Amerika si také myslí, že se Evropa neumí rozhodovat, že v ní chybí tolik potřebný leadership a že je to hlavně tím, že se Evropa dosud nesjednotila a že nevytvořila něco jako Spojené státy evropské. Myslím, že jsou to mylné představy. A to na obou stranách.

Větší úkrok dělá v současnosti Amerika k Evropě

Nedávno jsem se ve svém projevu na Hillsdale College ve státě Michigan odvážil říci, že i když jistá odlišnost mezi Evropou a Amerikou v jejich ekonomicko-sociálních systémech i nadále existuje, rozdíl mezi nimi začíná už být spíše pouze „in degree and not in substance“. Jestli k nějakému přizpůsobování a přibližování dochází, větší úkrok dělá v současnosti Amerika k Evropě a nikoli opačně. V Evropě si někteří lidé stále ještě myslí, že je pro nás – právě co se týče ekonomicko-sociálního systému – Amerika nedostižným vzorem, ale obávám se, že už dnes přestává být oním reaganovským „shining city on the hill“.

Není to názor výlučně můj. Celé jedno letošní vydání amerického čtvrtletníku The Cato Journal (č. 2/2013) bylo věnováno porovnávání ekonomicko-sociálního modelu Evropy a Ameriky. Sice bych se ani zdaleka neodvážil formulovat otázku tak ostře, jak to udělal jeden z vedoucích pracovníků Cato Institute, Michael Tanner, když nazval svůj článek „Is America Becoming Greece?“, ale jeho argument, že více než USA jsou dnes zadluženy jen čtyři členské země Evropské unie, stojí – při nejmenším – za zmínku. To není z mé strany ani v nejmenším obhajobou evropského, zcela neudržitelného (Američané říkají hezky unsustainable) „soziale Marktwirtschaft“. Je to z mé strany, i od Michaela Tannera, připomenutím nemalých problémů na obou stranách. V Americe už dávno, bylo-li to vůbec někdy, žádný kovbojský kapitalismus po érách rooseveltovského New Dealu, kennedyovsko-johnsonovské verze keynesiánství a současného obamovského welfare state neexistuje. Ale to by tady dnes měl obhajovat někdo jiný, ne já.

Spojené státy americké jsou jednou autentickou entitou, která se – téměř sto let po prvotním ustavení své „Unie“ – definitivně sjednotila občanskou válkou Severu proti Jihu. Teprve po ní se začalo říkat United States of America is, předtím to bylo „are“, tedy plurál. Dnes se tato skutečně sjednocená entita může poměrně účinně rozhodovat z jednoho místa prostřednictvím svých „národních“ ústavních institucí. Tak my se v Evropě rozhodovat nemůžeme. Rychle dodávám, že naštěstí.

Američané nedoceňují, že jsme v Evropě žádnou srovnatelnou autentickou sjednocenou entitu nevytvořili, že nemáme skutečného prezidenta, skutečnou vládu, skutečný parlament, skutečné hlavní město, skutečnou vlajku, a že proto žádného rychlého (jakkoli v některých chvílích třeba i potřebného) rozhodnutí na úrovni evropského celku nejsme schopni. Američané to považují za defekt a nedostatečně nás poslouchají, když jim říkáme, že my to nepovažujeme za defekt, ale za logický důsledek staletími prověřené a osvědčené existence samostatných států (nikoli pouhých provincií či krajů) na evropském kontinentu.

Sjednocení, které by bylo zrušením národních států

Považujeme to za něco, co měnit nechceme, resp. alespoň drtivá většina z nás to měnit nechce. Bruselští politici a úředníci si nepochybně myslí něco úplně jiného, ti už nám chtějí vládnout všem. V USA se opakovaně setkávám s dobře míněnými doporučeními, abychom se už konečně sjednotili. Setkávám se ale i s neporozuměním mé odpovědi, že o takové sjednocení, které by vlastně bylo zrušením národních států, nemáme zájem. Snažím se tam vysvětlovat, že to není v rozporu s tím, že mnozí Evropané původně vítali evropský integrační proces, ve formě jak se začal vyvíjet po II. světové válce.

Tehdy byla evropská integrace primárně vzájemným otevíráním se, byla rušením bariér všeho druhu na hranicích jednotlivých evropských zemí a v tomto smyslu byla výraznou liberalizací, byť hlavně na mezi-státní, intergovernmentální úrovni. Mnozí z Evropanů však odmítají přeměnu původně integračně-liberalizačního procesu v unifikačně-intervencionistický model, na kterém je založeno a postaveno současné evropské uspořádání. Tato změna, která měla svůj kulminační bod před více než 20 lety v Maastrichtu, zavádí od té doby Evropu do nebezpečné pasti, ze které bez radikálních změn není úniku. I to by na konferenci jako je tato mělo být jasně řečeno.

Útok na tradiční hodnoty Západu

Evropu a Ameriku jako kulturně-civilizační oblasti (tedy nikoli ve formě všech jejich – v čase se proměňujících – konkrétních institucionálních uspořádáních) v minulosti spojovalo sdílení stejných hodnot, tradic, zvyklostí, institucí (převážně evolučně vzniklých), tedy to, co umožňovalo Evropu a Ameriku považovat za Západ (s velkým Z). Zde není prostor pro podrobný rozbor toho, které hodnoty, tradice, zvyklosti a instituce máme na mysli, když použijeme slovo Západ. V jistém smyslu však můžeme vycházet z toho, že jsme si jich – alespoň intuitivně – vědomi a že bychom jejich seznam poměrně rychle sestavili. Západ se od zbytku světa právě díky nim výrazně odlišil.

Někteří z nás se začínáme obávat, že už tomu tak není. Na obou stranách Atlantiku v posledních desetiletích probíhá tvrdý útok na tyto tradiční hodnoty Západu pod hesly politické korektnosti, multikulturalismu, všeobecného hodnotového relativismu, transnacionalismu a universalismu, feminismu, environmentalismu, human-rightismu a dalších podobných ismů či ideologií současnoti. Západ (neboli the West) se tím hroutí a zbytek světa (the Rest) ho rychle dohání. Je to i tím, že si dáváme vlastní góly, že ztrácíme svou elementární civilizační vůli, že preferujeme leisure (volný čas) před výkonem, rovnost před zásluhovostí, přerozdělování před produkováním něčeho, co se přerozdělovat dá. Je to v dnešní době samozřejmě stále ještě zřetelnější v Evropě než v Americe. Český právník Tomáš Břicháček nedávno napsal, že mu „evropské národy připadají jako žloutnoucí stromy na podzim“. To bych si o Americe říci nedovolil, i když je ten americký podzim, jak jsem ho před více než měsícem zažil v Michiganu, moc krásný.

Zásadní polemika s Evropskou unií

Moje zásadní polemika s Evropskou unií – jak je zřejmé z mých předcházejících vět – se nejvíce týká dvou věcí, dvou oblastí:

- evropského ekonomického a sociálního modelu, který je v současnosti systémem vysoce regulované ekonomiky, nadměrně zatížené sociálními a environmentálními náklady, která navíc funguje ve vysoce demotivačním paternalistickém prostředí;

- a evropského integračního modelu, založeného na uskutečňování vize tzv. „ever-closer union“, což vede k stále se prohlubujícímu oslabování národních, nebo kolem dominantního národa organizovaných států, ač by nemělo být zapomínáno na to, že v éře novodobé Evropy právě tyto státy znamenaly ničím nenahraditelný předpoklad, a současně i záruku demokracie.

První defekt vede k  evropské ekonomické, finanční a dluhové krizi, druhý k narůstající ztrátě demokracie. Popisovat to slabšími, měkčími, politicky korektnějšími výrazy by bylo vědomým obelháváním se a už je načase nazývat věci pravými jmény. Do tohoto kontextu nutně patří i zmínit se o chybném a navíc naprosto zbytečném, neboť výlučně politickém, projektu jednotné evropské měny, který byl do evropských smluv zapsán před 22 lety v Maastrichtu a jehož realizací je Evropa v posledních, již více než deseti letech stále ještě trpělivou experimentální laboratoří.

Eurozóna jako schválnost evropských elit

Evropská měnová unie, která vedla k vytvoření dnešního seskupení, zvaného eurozóna, nevznikla jako ekonomická nutnost, nevznikla jako důsledek nějakého předcházejícího, už neúnosného krizového vývoje, nevznikla jako nevyhnutelné a už strašně moc potřebné vylepšení minulého stavu. Vznikla jako schválnost evropských elit, které se chtěly zbavit zátěže, kterou pro ně představují evropské demokratické státy.

Nebylo to ani proto, že by občané jednotlivých členských zemí EU najednou začali žádat likvidaci svých domácích měn (což vůbec neplatí zejména o Němcích). Ani v dalších evropských zemích takový pocit neexistoval, snad jen mezi lidmi, kteří se už dlouho – spolu s Karlem Marxem – těšili na odumření peněz a vytvoření bezpeněžní společnosti, kde už bude všechno zadarmo, resp. kde bude rozdělování probíhat podle toho, kolik nám toho evropské elity přidělí.

Společná evropská měna vznikla i proto, že byla podceňována opakovaně připomínaná – ale nedostatečně silným hlasem vyslovovaná – varování ekonomů, kteří od samotného vzniku myšlenky jedné měny upozorňovali na příliš vysokou míru heterogenity evropských ekonomik. Společná měna vytvořila – jedním měnovým kursem a jednotnými úrokovými sazbami – zcela nové ekonomické parametry, které velmi nestejným zemím EU nemohou vyhovovat. Německo a Řecko se mohou mít rády, ale nepochybně potřebují odlišný měnový kurs a odlišnou úroveň úrokových sazeb, nikoli jejich sjednocení.

Projekt eurozóny je naprostým omylem

Jednotná evropská měna byla založena i na podcenění mimoekonomických faktorů – na neposlouchání varování skutečných evropských demokratů, kteří správně předvídali vážnou ztrátu demokracie, kterou sjednocení měny a měnové politiky muselo vyvolat. Vytvoření jedné měny ale nebralo v úvahu ani varování těch, kteří sice cítí jistou míru své vlastní identity s Evropou, ale kteří současně vědí o absenci jakékoli autentické evropské solidarity, bez níž projekt jedné měny nemá smysl. Takto bych mohl dlouho pokračovat, ale už toto snad stačí k tomu, abychom mohli říci, že je projekt eurozóny naprostým omylem – ekonomickým i politickým. Dnešní dluhová krize, nekončící ekonomická stagnace a jen mizivý, ne-li záporný růst v řadě zemí eurozóny – ale i na ni ekonomicky napojených zemí jako je Česká republika – jsou nutným důsledkem realizace tohoto experimentu.

Původně jsem byl požádán promluvit o vztahu USA a EU. To neumím, nevím navíc, co bude dělat naše nová vláda. Nevím ani, jak bude v budoucnu pokračovat systémové přibližování se či vzdalování se Evropy a Ameriky. Jistou hypotézu mám. Očekávám postupnou konvergenci ekonomicko-sociálního modelu, bohužel k tomu horšímu, tedy k modelu evropskému a očekávám i jistou konvergenci modelů integračních směrem k modelu americkému, který do Ameriky historicky patří, ale do Evropy nikoli. Pesimisticky tedy předvídám, že výsledkem bude převládnutí evropského soziale Marktwirtschaft a vznik Spojených států evropských. The Rest, čili zbytek světa, se bude usmívat a půjde rychle vpřed.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Politruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim to dovolil? Co takhle se učit matiku a češtinu? Soudruzi z Člověka v plísni by to potřebovali. Zašít se na stávce proti počasí je větší zábava

Politruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim...

Atentát z dílny tajných služeb: V Rakousku první výstřely opravdové války. Kauza Strache odhaluje víc, než by její autoři chtěli. Druhý plán celé provokace. Testují si nás. Otestujme si je: Hoďme to Okamurovi!

Atentát z dílny tajných služeb: V Rakousku první výstřely opravdové války. Kauza Strache...

NEJČTENĚJŠÍ

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu. Jak zlikvidovat nepřítele Deep state? Okno také do naší blízké budoucnosti. Zkuste nahlas říci Alex Jones. Tohle tu ještě nebylo

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky