Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Iluze demokracie: Chápeme, jak dnes funguje vládnutí? Dříve politici alespoň předstírali zájem. Hloupý občan vytěsněn na okraj. Jsou volby anachronismem? Jak pracuje EU? Smrt ve středu a nová totalita

Iluze demokracie: Chápeme, jak dnes funguje vládnutí? Dříve politici alespoň předstírali zájem. Hloupý občan vytěsněn na okraj. Jsou volby anachronismem? Jak pracuje EU? Smrt ve středu a nová totalita

18. 6. 2019

Tisk článku

Redakce Protiproud přináší shrnutí skvělé analýzy politického systému v západním světě od irského politologa, jenž se nebojí plavat proti proudu

Západ během minulé studené války (v níž mnozí politici, aktivisté a komentátoři u nás mentálně uvízli patrně již nadosmrti) postavil proti SSSR mimo jiné tyto dvě hodnoty: spotřebitelskou hojnost a demokratické svobody. Pravda, většině sovětských občanů se nedostávalo ani jednoho, ani druhého. Lidé však stále nechtějí pochopit, že zhroucení Sovětského svazu připravilo o obě hodnoty také národy samotného Západu.

Koncem devadesátých let minulého století mnoho politiků, publicistů a vědců v Evropě ohlásilo konec tradičních představ o demokracii. Ukázalo se, že demokratický režim nemusí být nutně "většinový", tj. založený na všeobecných volbách. Samozřejmou se stala myšlenka "institucionální" demokracie: cosi jako "technokracie" (různě kamuflovaná, vydávaná například za "občanskou společnost"), v níž hlavní rozhodnutí přijímají nezvolené orgány složené z odborníků a obecně "kompetentních" lidí.

Říká se, že lid je ve své mase hloupý a "nekompetentní". Aby někoho zvolil, musí být krmen líbivými a neuskutečnitelnými sliby. Opravdu efektivní opatření jsou pochopitelná pouze "vybraným" odborníkům, jimž veškerý volební povyk pouze překáží v práci. A co se dá asi tak udělat za jedno volební období? Vítězství nad "komunistickou totalitou" se rychle převrátilo ve snahu Západu vytvořit u sebe doma podobný "totalitní" režim, který nahradí nyní už zbytečnou demokracii.

Zbytečná demokracie

Tuto pozoruhodnou transformaci popsal ve své knize "Vyprázdněné řízení" (Ruling the Void) irský profesor srovnávací politologie Peter Mair. Autor popisuje změny, které v Evropě probíhají v idejích i v reálné demokracii od padesátých let až do konce století a vrhají světlo na podstatu nadnárodní vlády Evropské unie. Nehledě na to, že sám sebe označuje za socialistu, Mair upustil od jakékoli srozumitelné analýzy a dokonce i od hodnocení jím uvedených schémat: na konci knihy profesor výslovně prohlašuje, že neví, jak navrátit hlas lidu (a zda je to vůbec potřeba). Nicméně Mairem uvedená fakta a citace vykreslují jednoznačný obrázek, který ve prospěch evropských elit rozhodně nesvědčí.

Profesor dokazuje, že od osmdesátých let se v Evropě (a fakticky po celém světě) prosadily dva vzájemně provázané trendy: odvrácení lidových mas od politiky a odtržení politických stran i politiků od společnosti. První tendence se projevuje ve všech evropských zemích a téměř ve všech aspektech demokratického systému: od pádu volební účasti (zejména od roku 1990 do roku 2010 se pravidelně opakovala rekordně nízká volební účast: 35 případů proti 10 za předchozích 40 let) až po snížení počtu stran (v průměru více než dvakrát). Lidé podlehli tak velkému rozčarování z voleb a z politických stran, že se často rozhodují koho volit až ve volební místnosti, přičemž ve volbách do různých úrovní mohou hlasovat pro kandidáty z různých stran.

Neméně zajímavý je i proces opačný: odvrácení politiků od voličů. Mair tvrdí, že strany tradičního ražení existovaly v Evropě relativně krátkou dobu: strany zastupující zájmy určité třídy (společenského stavu, nebo jasně definované skupiny lidí), strany opírající se o odbory, náboženské společnosti či občanská sdružení. Klasická strana měla osobitou "tvář" a jasný program odlišný od "konkurentů". Jejím cílem bylo převzít plnou moc ve státě a uskutečnit radikální reformy, které by do značné míry negovaly předchozí kurz.

Čtěte ZDE: Český politický kartel: Jakákoli alternativa je zlem. Proč nemít radost z Babišových trablů? Univerzální měřítko na zločince. Jaké mají programové body? I trpaslíci by si rádi ukousli. Německá důslednost

Smrt ve středu a mediokracie

Postupem času strany přestaly vyjadřovat zájmy určité sociální vrstvy a začaly usilovat o hlasy všeho obyvatelstva pod naprosto obecnými programy a slogany: "Za vše dobré". Jeden z důvodů této transformace vidí Mair v "rozpliznutí" sociálních vrstev na Západě, a to vlivem rostoucí individualizace na jedné straně (např. rozdělením na menšiny s vlastními problémy) a vlivem zmírnění rozporů mezi vrstvami na straně druhé (převedením průmyslu do zemí třetího světa a přeplácením domácích pracovníků).

Na příkladu Itálie však profesor odhaluje i druhou stránku problému: radikální pozici v Evropě dříve zaujímaly především komunistické strany, proti nimž se stavěly všechny ostatní síly. A nešlo jen o nacionalistické strany. Ty se pouze připojily k vládní koalici, aby zabránily komunistům v nástupu k moci; přímý tlak vyvíjely rovněž USA, které otevřeně vyjadřovaly svoje obavy z posílení levice. Takový tlak často vystupňoval do přímé represe proti komunistům. Souběžně s tím probíhala mnohovrstevná válka s odborovými svazy.

Ve výsledku byl levicovým stranám nabídnut kompromis: pokud se vzdají svých radikálních požadavků, budou za to připuštěni (často již pod logem sociálních demokratů) do vládnoucích koalic. Proto nová etapa partajní demokracie nabrala specifický charakter: všechny soutěžící politické strany se posunuly kamsi do středu, měly zhruba stejné programy (a brzy neměly vůbec žádné), přestaly hájit zájmy konkrétních společenských vrstev a populisticky se obracely k nerozlišené mase obyvatelstva. Vítězství tak nezískala žádná ze stran a nastoupily koalice zahrnující často všechny hráče. Později tato soutěž vyústila v konfrontaci mezi dvěma nejsilnějšími stranami (nebo dvěma stálými koalicemi), které se od sebe příliš nelišily a po nástupu k moci více či méně pokračovaly ve stejné politice. Od mobilizace sil skrze veřejné organizace přešly k masové agitaci, čímž obzvláště vzrostla role médií.

Můj stát, můj hrad

Ve třetí etapě tyto "stálé" strany začaly prorůstat státním aparátem: na jedné straně se veškerá činnost poslanců odehrávala v parlamentu, na druhé straně se jednotliví politici začali ztotožňovat se svými státními, či spíše profesionálními, posty více než s politickými organizacemi (Lavrov – ministr zahraničí, Merkelová – kancléřka atd.). Strany zřídkakdy nominují kandidáty na státní funkce z vlastních řad, ale častěji "protežují" slavné lidi zvenčí (často z nepolitické sféry).

Strany začaly být více řízeny veřejným právem a vedle toho více "zatížily" rozpočet: kromě horentních platů za každé křeslo v parlamentu začaly pobírat všemožné druhy "režijních" náhrad a uzurpovaly si trvalé místo ve vysílacích časech veřejných médií. O milionových odměnách za získaná procenta volebních hlasů ani nemluvě.

Jinými slovy: dříve "profesionální politici", i když šlo o zástupce vládnoucích tříd, alespoň předstírali, že hájí zájmy některých nižších společenských vrstev. Později se z politiků jednoduše stali byrokraté ve službě státu (patřícímu stejným vládnoucím strukturám), pro něž se volby staly jakýmsi anachronismem a nepohodlnou překážkou.

Čtěte ZDE: Korporace: Nástroje zničení našich rodin a společnosti. Zašlapáním demokracie k ještě většímu zisku. Vzniká tu nebezpečná sociální vrstva? Bannon má pravdu. Chceme přežít? Kruh se uzavírá

Idea meritokracie

A nakonec dnes už strany debatují o "nevětšinových" schématech demokracie, tj. o popření všeobecných voleb jako takových. Jejich argumenty jsou jednoduché: nutnost přesvědčovat o něčem široké masy brání "efektivnímu" řízení a činí vládní činitele příliš závislými na neuvědomělých názorech temného davu. Ideologičtí protagonisté této nové "demokracie" hovoří o nepřijatelných "omezeních", která na ně kladou volby, a zároveň prohlašují, že je třeba "ne více demokracie, ale méně demokracie" atd.

Ve skutečnosti se ovšem takovéto "nevětšinové" vládnutí realizuje prostřednictvím autority takových nadvládních organizací, jako je Mezinárodní měnový fond, který sestává z nezvolených "odborníků" schopných určovat politiky států i celých národů. Mair poukazuje na to, že podle jeho názoru se podobným nadnárodním subjektem měla stát i Evropská unie.

EU je podle profesora účelovým konstruktem evropských elit, "nesrozumitelným pro řadového občana" (a realizovaným bez toho, aby na něj byla upřena pozornost občanů), který má za cíl obejít "omezení" národních parlamentních demokracií. Rada ministrů a různé komise řeší otázky "za zavřenými dveřmi" a jejich rozhodnutí jsou pro národní vlády závazná.

Je pravda, že tvůrci Evropské unie jako "přitakání" vžité demokracii k ní pro lidi přidali některé většinové procedury: občané mohou ovlivňovat rozhodnutí EU prostřednictvím národních parlamentů a prostřednictvím voleb do Evropského parlamentu. Je ovšem také pravda, jak poznamenává Mair, že práci tohoto systému úspěšně sabotují samotní politici: problém je v tom, že o otázkách "institucionalizace" Evropy by mělo být rozhodováno na národní úrovni (tj. rozhodování o evropské integraci a míře, do jaké by se měla uskutečňovat), a "funkcionální" problémy (střet zájmů, přerozdělování zdrojů, rozdělování území v rámci integrace) by měly být doménou Evropského parlamentu. Ve skutečnosti je řešení funkcionálních problémů projednáváno pouze stranami působícími na národní úrovni a otázky evropské integrace posuzují poslanci v Evropském parlamentu. Prakticky to znamená, že tyto strany vědomě slibují svým voličům taková opatření, která a priori nemohou řešit (protože nemají odpovídající práva). Není proto divu, že zájem o volby na úrovni EU strmě klesá.

Elitářská autokracie

Podle původního záměru měl v Evropské unii úlohu volebních nástrojů převzít přímý dialog elit s veřejnými organizacemi, jako jsou odborová sdružení. Jak však poznamenává Mair, doposud tento kanál využívá pouze byznys: lobbisté a další zájmové skupiny (např. účelově zřízené neziskové organizace). Vzhledem k tomu, že oslabení organizací na místní úrovni bylo jedním ze záměrů plánu na překonání "většinového" systému, lze předpokládat, že architekti EU takový výsledek předpokládali.

Elity tvrdí, že "totalitní" režim (který je z nějakého důvodu nazýván "demokracií") potřebují k tomu, aby zajistily všeobecné blaho a vytvořily "nepolitickou" vládu technokratů – těch "nejlepších lidí" (meritokracii). Avšak slabým místem je legitimita. Kdo určí, že daný odborník je a) opravdu expert, b) kompetentní vládnout státu? Uzavřený elitní klub? Tady se vnucuje jediné "objektivní" kritérium – ekonomický úspěch! Což znamená, že vládnout by měli tací, jako Abramovič, Porošenko, Babiš a podobní.

Lidé, kteří jsou nyní u moci a vytvářejí celý systém, se automaticky stávají jeho měřítkem a soudci; jinými slovy: mohou se sami dosadit do vlády a učinit vlastní moc neporazitelnou.

Čtěte ZDE: Lid je menšina terorizovaná elitami: Po Brežněvově omezené suverenitě máme omezenou demokracii. Hlasuje se, ale k ničemu to není. Vládnou média. Trumpa, Brexit i Babiše je třeba likvidovat. Přijde výbuch násilí?

Návrat ke stavovskému státu?

Koneckonců, iluze západní demokracie je založena na předpokladu, že ve společnosti neexistují žádné protikladné skupiny a zájmy; navíc, že v ní existuje zvláštní vrstva "technokratů", neomylná, neúplatná a čestnější než Ježíš. Vrstva, která nezneužije přidělenou absolutní moc pro sobecké a kořistnické zájmy, zatímco bude utlačovat zbytek společnosti.

Politici citovaní Mairem často uvádějí, že legitimita nové vlády se zrodí z jejích zřejmých úspěchů a přínosů. Bohužel, doposud přinášela pouze nerovnosti, krize a totální úpadek v zemích samotné Evropské unie – v Řecku, ve Španělsku atd.

Profesor má však pravdu, když mluví o krizi tradiční demokracie. Mair nesměle navrhuje, aby byla nahrazena přímou vládou místních regionálních organizací. Tento návrh je však třeba doplnit: je nutné vrátit se k politickým organizacím, které hájí zájmy konkrétních skupin a společenských stavů, a nikoli fiktivní zájmy "všech", které nemohou být "nikým" verifikovány (a co hůř, slouží pouze elitám). I kdyby dnešní vlády měly tu moc zajistit "větší efektivitu" (což nebylo potvrzeno), její plody nebudou přínosem celé společnosti, nýbrž pouze její úzké mocenské vrstvy.

Pokud jde o efektivitu, nezískáme nic podstatného; pokud jde o rozdělování a svobodu, můžeme přijít o všechno.

Zdroj.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Artemis namísto Apollóna: Poletí Američané za pět let na Mars? Trump už třese plným měšcem. Chystá se nový vesmírný podvod? Lety Apollo na Měsíc byly kolosální mystifikací. Proč Sověti mlčeli? Pence už si brousí zuby

Artemis namísto Apollóna: Poletí Američané za pět let na Mars? Trump už třese plným měšcem....

Jak &quote;kněžna&quote; Lejnová k lizu přišla: Stárnoucí čeští bolševici dál sní o revoluci - s modrou knížkou. Německo ztrácí i Třetí světovou. Už jsme za Stalingradem. Pečujme o své zbraně. Kontrarevoluce bílého muže

Jak "kněžna" Lejnová k lizu přišla: Stárnoucí čeští bolševici dál sní o revoluci - s modrou...

NEJČTENĚJŠÍ

Éra běsnícího lepšodavu: Geniální plán nebo zhroucení společnosti? Historicky unikátní situace. Trestáni všichni kromě zločinců. Nikdo si není jistý. Přímý přenos kolapsu Západu. Proč je dobře, že je tak rychlý?

Éra běsnícího lepšodavu: Geniální plán nebo zhroucení společnosti? Historicky unikátní...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky