Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Den vítězství: Vyhráli druhou světovou válku Němci? Nejenže ovládají Evropu. Dodnes nám nezaplatili škody. Nejsme v tom sami. Podle ČRo jsme si kvit odsunem Sudeťáků! Okamura to jako jediný zvedl. Bude umlčen?

Den vítězství: Vyhráli druhou světovou válku Němci? Nejenže ovládají Evropu. Dodnes nám nezaplatili škody. Nejsme v tom sami. Podle ČRo jsme si kvit odsunem Sudeťáků! Okamura to jako jediný zvedl. Bude umlčen?

8. 5. 2019

Tisk článku

Petr Hájek klade napohled absurdní otázku o skutečném vítězi druhé světové války a přináší zasvěcený text Zdeňka Koudelky z časopisu MY, který vysvětluje podstatu nezaplacených německých reparací

Slavíme Den vítězství. Každoročně si v tento den především uvědomím, že je to trochu absurdita, protože pro nás válka skončila až o den později - příjezdem tanků Rudé armády do Prahy. Ale budiž, polistopadová moc se chtěla nějak "vymezit" proti oslavám osvobození v dobách reálného socialismu. A také se  "unifikovat" s EU, která si připomíná porážku Německa již osmého května. No porážku...

Vzpomínám si na jednu státní návštěvu prezidenta Václava Klause v Moskvě právě při půlkulatém výročí Dne vítězství. Díval jsem se od Kremlu dolů, k budově někdejší Kominterny. V době, když Němci stáli před Moskvou, na ní zářila velká pěticípá rudá hvězda (dnes pod pěticípými hvězdami žijeme opět, jen jsou podivně žluté na modrém podkladě...). Místo ní se nad někdejší centrem Komunistické internacionály pyšně otáčela obrovitá stříbrná hvězda třícípá - znak firmy Mercedes. Upozornil jsem na to jednoho člena delegace s otázkou, kterou stále nemám zodpovězenou: Kdo vlastně vyhrál druhou světovou válku?

Beze studu

Souvisí to s tím, že lží a mystifikací spojených s Pražským povstáním a naším osvobozením od Němců je dnes ještě víc než za minulého režimu. Ten se v podstatě omezoval na zakazování připomínky, že západní cíp republiky osvobodili Američané. Tentokrát zase máme nevědět, že hlavní tíhu a oběti při osvobozování naší vlasti nesl Sovětský svaz. Tedy ani tak ne my, starší generace, ale především mladí. Ty to ovšem většinou jako téma už vůbec nezajímá - ač by mělo. Ta věc, jak se ukazuje, totiž není vůbec mrtvá.

Dnes beze studu (nejen) veřejnoprávní média "informují" předevím o "pietě" u hrobů Vlasovců. Hroby sovětských padlých osvoboditelů zmíní nanejvýš jako formální povinnost. Když se poslanec Jaroslav Foldyna vydá přivítat členy ruského motorkářského klubu, který každoročně míří do Berlína, je předmětem útokú (často značně oplzlých) a mlčení představitelů jeho vlastní socialistické strany. Zato socha sovětského generála, který pražské osvobozovací operaci velel, jen tak tak unikla "odstranění". O tanku na Smíchově už nikdo neví po celá desetiletí. Neb dějiny píší vítězové. A to je právě ta otázka: Kdo vlastně zvítězil? Proč například téma německých reparací je přísné tabu?

Čtěte ZDE: Den vítězství: Budeme přepisovat dějiny? Plivání na vlastní národ v době odnárodňování. Byli Češi padavky a kolaboranti? Novináři papouškují, skutečný vědec je zděšen. Za vším hledej sorosovské nadace?

Reparace

Právně jsou reparace náhradou škody za vedení války. Podle mezinárodního práva náhradu platí útočník, který válku vyvolal. Ale musí jít o poražený stát. Vítěz poraženému neplatí, i kdyby válku vyvolal. Podle této logiky tedy vyhráli válku Němci. Zrovna včera vysílal "veřejnoprávní" rozhlas (ČRo Plus) nestydatý komentář jednoho významného komentátora - kolaboranta, jenž tento nevyřešený problém pojal vskutku originálně: Prý na žádné reparace nemáme nárok, protože jsme po válce odsunuli (říkal samozřejmě "vyhnali") sudetské Němce, a nechali si jejich majetky (včetně těch předtím ukradených vyhnaným Čechům), takže jsme si prý kvit.

Mluvil tak nepochybně také pro to, že téma náhrad, které nám, jako vítězům, němečtí okupanti po prohrané válce nevyplatili, se konečně v poslední době ozvalo i v parlamentu. Zvedla je Okamurova SPD a přidali se komunisté. Že se do parlamentní debaty nechtělo vládě, lze ještě pochopit. Ale že ani zbytek opozice nedovolil, aby se tato otevřená otázka u nás alespoň diskutovala, ukazuje, jak hluboko jsou tyto politické strany propojené s naším mocným západním sousedem - "poraženým" současným vládcem Evropy. 

Vlastně nejde ani tak o to, zda bychom dokázali obrovské částky z Německa případně vymoci. Dost možná na to jako členové EU nemáme sílu (a nárok). Ale nedovolit, aby se občané alespoň dozvěděli, co nám naši někdejší okupanti dluží, to je na pováženou. Statisícům zavražděných českých vlastenců to samozřejmě životy nevrátí. Jejich děti se nenarodily a nenarodí.

Avšak alespoň odhadované materiální ztráty, které tak zásadně zbrzdily náš poválečný rozvoj, zatímco Německo se bez zátěže náhrad rychle hospodářsky vzpamatovalo, by byly jistým zadostiučiněním – a vlastně i pokáním dědiců vraždícího a plundrujícího agresora. Tak se o to v malém pokusíme alespoň MY. Takže – jak to je? Asi nejzajímavěji o tom zatím napsal významný brněnský ústavní právník Zdeněk Koudelka, v květnovém čísle našeho měsíčníku MY, který právě přišel na stánky (předplatitelům bez shánění do schránek):

Zdeněk Koudelka: Domůžeme se svého?

Konstatujme, že vítězné mocnosti přiznaly Československu nárok na reparace ze strany Německa a Maďarska. Vůči Rakousku bylo Postupimskou konferencí 2. 8. 1945 stanoveno, že reparace proti němu uplatňovány nebudou, což potvrdila Státní smlouva o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska z 15. 5. 1955. 

Německé reparace byly upraveny postupimskou konferencí 2. 8. 1945 a pařížskou smlouvou z 21. 12. 1945 o německých náhradách. Účastníkem těchto smluv však nebylo Německo, ale jen vítězné státy. Ovšem plnou moc v Německu vykonávaly čtyři vítězné mocnosti - Británie, Francie, USA a Sovětský svaz, které mohly Německo zavazovat. Účastníkem pařížské smlouvy také nebyl Sovětský svaz a Polsko, jejichž nároky měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny (východního Německa, budoucí NDR). Pařížská smlouva totiž řešila reparační uspokojení z britské, americké a francouzské okupační zóny (západní Německo). Z těchto zón mělo být uspokojeno i Československo, které účastníkem pařížské smlouvy bylo.

Reparace byly poskytovány pro každý stát procentním podílem celkového objemu reparací, které se poskytovaly ve dvou oddělených skupinách dle způsobu náhrady. První skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, které byly ve skupině B. Československu byl ve skupině A přiznán podíl 3% a ve skupině B 4,3%.

Pravidla hry po válce určovali nejsilnější hráči: Churchill, Truman a Stalin na Postupimské konferenci

Vůči Německu byly Československem uplatněny nároky ve výši 306 miliard korun dobové měny (11,5 miliardy tehdejších dolarů, v dnešních cenách by to bylo asi desetinásobně více). Československo si ponechalo majetek odsunutých Němců a přijalo určité dodávky zboží a výrobních celků z Německa, ale tento majetek  Československo nechtělo zahrnout do svého reparačního podílu. 

Proč dodnes není mírová smlouva?

Do roku 1947 jsme získali reparace za pouhých 5,4 milionů dolarů. Následně vyostřením studené války došlo k omezení reparačních dodávek z Německa a v 50. letech k jejich úplnému zastavení. Československo tedy získalo reparace za pouhých 230 milionů korun dobové měny, což je méně než 1 promile, tedy tisícina schválených nároků. Tím, že východní blok nevymáhal reparace vůči Východnímu Německu (Německé demokratické republice), se Západní Německo nemuselo cítit povinováno platit reparace samo.

Problém německých reparací spočívá v tom, že nebyla sjednána mírová smlouva s Německem, kde by reparace byly řešeny přímo za účasti německé vlády. Další problém představovala studená válka a existence dvou německých států. Východní blok nechtěl reparacemi hospodářsky destabilizovat Německou demokratickou republiku, proto fakticky vůči ní reparace neuplatňoval. Zároveň však proto nemohl účinně uplatnit ani reparace vůči Spolkové republice Německo, která by mohla namítnout, že je nutné reparace řešit stejně vůči oběma německým státům. A západní blok měl zase zájem na tom, aby kvůli reparacím nebyla hospodářsky oslabena vzmáhající se Spolková republika Německo.

To vše vedlo k tomu, že problematika německých reparací se z mezinárodních jednání vytratila. Západní Německo jen kvůli perzekuci Židů vyplatilo na základě dohody z 10. 9. 1952 odškodnění 3 miliardy marek Izraeli a 450 milionů marek Světovému židovskému kongresu. Zde ovšem nešlo o válečné reparace, jelikož v době druhé světové války stát Izrael neexistoval. Německá vláda však uznala Izrael jako právního nástupce perzekuovaných Židů, kterým byl zabaven majetek a kteří po smrti a smrti svých rodin neměli dědice. 

Naše současné ministerstvo zahraničních věcí prezentuje stanovisko, že přijetím česko-německé deklarace (1997) byla tato otázka vyřešena tak, že křivdy minulosti náležejí minulosti a nemají zatěžovat budoucí vztahy. Podle ministerstva se tím prý česká strana fakticky vzdala nároků na restituce. Jenže tak to není. Z hlediska právního tato deklarace nemá charakter mezinárodní smlouvy. Jde o politický text, nikoliv právně závazný akt.

Otázku reparací zmínilo Řecko při řešení své finanční krize a zkouší ji otevírat i Polsko. Avšak pokud tuto otázku neotevřou hlavní vítězné velmoci - USA, Rusko, Británie, Francie – je výplata reparací závislá jen na německé dobrovolnosti, kterou samozřejmě nelze předpokládat. 

Uzavřela Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997 otázku reparací?

Polsko je navíc proti nám ve složité situaci. V zásadě se reparací vůči Německé demokratické republice zřeklo spolu se Sovětským svazem. Současná vláda tvrdí, že tento akt byl vynucen tehdejší sovětskou mocí. To je sice možné, ovšem dnešní Polsko je z hlediska mezinárodního práva právním pokračovatelem (mezinárodní kontinuita) poválečného komunistického Polska. Nemůže tedy popřít jen některé smlouvy a ostatní ne. 

Komunistické Polsko totiž za pomocí Sovětského svazu uzavřelo systém smluv, které zakotvily jeho západní hranice na Odře a Nise. Vůči Německu mělo Polsko největší územní zisk ze všech vítězných států. Je však také třeba dodat, že šlo o kompenzaci za ztrátu východních území nacházejících se nyní v Bělorusku a na Ukrajině.

Zlato

Zvláštní reparační režim se týkal navrácení měnového zlata. Veškeré měnové zlato zabavené spojenci v Německu (37 700 tun) se poměrně rozdělilo mezi vítězné státy dle jejich ztrát zlata v důsledku německé okupace. Sovětský svaz se nároků na měnové zlato vzdal, avšak jeho měnové zlato nebylo Německem uloupeno, protože se Němcům nepodařilo obsadit Moskvu ani Leningrad.

Československu byla vrácena jen asi polovina válečné ztráty zlata. Uplatněná československá ztráta zlata byla 45 tun a vráceno nám bylo asi 24,5 tuny. Poslední zlato z reparačního podílu bylo Československu předáno až v roce 1982, po dořešení nároků USA za znárodněný americký majetek.

Maďarsko

Maďarsko se pařížskou mírovou smlouvou z 10. 2. 1947 zavázalo Československu k vydání kulturního dědictví pocházejícího ze Slovenska (Horních Uher), které mezi roky 1848-1919 přešlo do vlastnictví maďarského státu nebo jeho veřejných osob. Dále se Maďarsko zavázalo zaplatit Československu reparace ve výši 100 miliónů dolarů formou dodávek zboží (suroviny, říční lodě a zemědělské plodiny) do roku 1953. 

Výslovně bylo uznáno, že jde jen o částečnou náhradu vzhledem k tomu, že Maďarsko vystoupilo z války proti spojencům a vypovědělo Německu válku. Ovšem ani tady nebyly uhrazeny reparační nároky. Po uzavření smlouvy mezi Československem a Maďarskem z 16. 4. 1949 o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci bylo v zásadě vymáhání reparací opuštěno, byť je smlouva výslovně neřešila. Mimo vlastní reparace však Československo získalo roku 1947 od Maďarska územní obce Rusovce a okolí, dnes součást Bratislavy. 

Téma německých reparací zůstává otevřené. Je docela pravděpodobné, že podle toho, jak s ním naložíme, nakonec budeme moci napohled absurdní otázku "Kdo vyhrál druhou světovou válku" mít za uzavřenou. Právě dnes je ta správná chvíle si ji připomenout.

Vyšlo v MY 5/2019.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Turecká operace: Propagandistická mašinérie se dala na pochod. Kurdové jsou sexy. Je to příprava na přijetí migrační vlny? Včera demokrat, dnes terorista a hrdlořez. Nekonečná zásoba mediálních báchorek pro Sýrii

Turecká operace: Propagandistická mašinérie se dala na pochod. Kurdové jsou sexy. Je to...

Bažiny inovují: Loterijní demokracie! Voličská revoluce, Trump a brexit noční můrou. Soros pomůže se zavedením. Výběr poslanců losem? Zrušit volby znamená i formální konec demokracie. Není to žert, ale realita

Bažiny inovují: Loterijní demokracie! Voličská revoluce, Trump a brexit noční můrou. Soros...

NEJČTENĚJŠÍ

Týden smutku i radosti: Uprostřed zmatků, chaosu a bláznění zazněl vážný tón. Ještě umíme být spolu. Pokrytci pominou, podstatné zůstane. Německý úžas. Energii národa vědci nezměří. A co by řekl Karel Gott na mariánský sloup?

Týden smutku i radosti: Uprostřed zmatků, chaosu a bláznění zazněl vážný tón. Ještě umíme...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky