Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Mediální zrada, splatná v měně pozornosti: Štěkání smečky větřící politickou kořist. Padne Trump? USA už ve světě i doma prohrály na celé čáře. Mediokracie žene národ do záhuby. Rok 2019 bude krušný

Mediální zrada, splatná v měně pozornosti: Štěkání smečky větřící politickou kořist. Padne Trump? USA už ve světě i doma prohrály na celé čáře. Mediokracie žene národ do záhuby. Rok 2019 bude krušný

9. 1. 2019

Tisk článku

Patrick Joseph Buchanan se skutečnými obavami pozoruje dramatické tahanice na americké politické scéně, a soudí, že se Spojenými státy bude zle, ať prezident Trump vydrží, nebo ho washingtonské bažiny zlynčují

Pokud je v šiku anti-Trumpovského establishmentu v Americe důležitější bojová jednotka, než je Washington Post, ještě jsem o ní neslyšel. Když se tedy minulý týden republikánský senátor z Utahu a bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney rozhodl poslat deníku komentář, v němž útočí na prezidenta Trumpa, vlastně se dopustil zrady své strany a kolaborace s nepřítelem. 

Dobře to věděl. Věděl to taky Post, který jeho kolaboraci patřičně odměnil.

Mediální zrada splatná v pozornosti 

“Prezident se nestal hodným důstojnosti svého úřadu,” píše Romney. A údajně jsou to “osobnostní kvality”, v nichž “jsou Trumpovy nedostatky nejkřiklavější”. Naši političtí vůdci nás totiž musejí “inspirovat a sjednocovat”, nikoli “podporovat atavistickou kmenovou nevraživost”. A kromě toho je naším imperativem číslo jedna “hájit svobodu tisku”. 

To všechno jistě majitelům a redaktorům Postu znělo jako rajská hudba pro jejich uši. 

Romney take slíbil, že jako senátor bude “vystupovat proti důležitým krokům či prohlášením, pokud rozdělují společnost, jsou rasistická, sexistická, nebo protiimigrantská.”

Zkrátka, článek vyznívá to jako litanie medializovaných nadávek na Trumpovu adresu. Pikantní na tom je, že před sedmi lety mnohé z těchto nadávek zněly na adresu jistého republikánského prezidentského kandidáta, který se jmenoval - Mitt Romney. 

Ale to už je zapomenuto. Ve čtvrtek Post splatil Romneymu jeho zradu prostřednictvím své unikátní měny, totiž fotografie na první straně a titulkem, který hlásal, že Post objevil “nový hlas odboje”.

Teplé místečko v mediálním šiku

Jenže Romney ve skutečnosti nechce tak docela být součástí užší skupinky politických spiklenců a nehodlá přísahat na svůj život, majetek i posvátnou čest, že sesadí z trůnu (demokraticky zvoleného) tyrana. Své prohlášení později okomentoval pouze tak, že zmíněné liberální priority hodlá “prosazovat s pomocí vůdce senátní většiny, Mitchem McConnellem.”

A vypukl řev. Hned druhý den se do senátora obul deník The New York Times, který měl dost možná také vztek, že mu Romney ohledně své politické denunciace vlastního prezidenta dal košem ve prospěch největšího mediálního rivala. “Romneyho ohnivý tón chladne po útocích Trumpových spojenců,” žaloval. Prý v rozhovoru pro televizní stanici CNN Romney “opakovaně odmítl eskalaci útoků proti prezidentovi a vysvětloval to tím, že proti prezidentovi bude vystupovat jen v “otázkách prvořadé důležitosti”. 

To snad otázka “osobnostních kvalit” prezidenta jeho vlastní země není otázkou provřadé důležitosti, či jí přes noc být přestala? Washington Times si ulevil odfrknutím, že se zřejmě Romney hodlá stát dalším Jeffem Flakem. To byl, jestli si ještě vzpomínáte, senátor za Arizonu, který vystoupil se sžíravou kritikou své vlastní strany a prezidenta už v roce 2017. Tisk mu nadšeně aplaudoval, ale Flake až do letošního konce své kariéry v Senátu hlasoval převážně pro Trumpovu politiku, ať si navenek říkal, co chtěl, a uváděl tím tisk a spiklence z washingtonských močálů do stavu nepříčetné zuřivosti.

Čtěte ZDE: USA: Modrá vlna ochabla. Overkill Demokratů? Řešení se našlo, naše bažiny se mají co učit. Falešný atentát na Clintonovy, Obamu i Sorose. Vyrábí doma Trump petardy? Fake média lžou až se zajíkají

Důležitá nicotnost

Proč komentovat drobnou epizodku v tisku, která, jak se zdá, vyšuměla hned poté, co si Romney uvědomil, že "mírně přestřelil"? Protože se z ní můžeme leccos dozvědět o stavu Ameriky.

Ukazuje nám především, že Romney zavětřil, že je jeho prezident v problémech po uši. A že, jak se Romneymu zdá, se možná nedočká konce volebního období, nebo alespoň nebude znovu kandidovat. Článek měl tedy ve skutečnosti jediný účel: zajistit jeho pisateli teplé místečko u kamen v táboře anti-trumpistů, pokud by se skutečně něco takového stalo. 

Padne Trump?

Romney - bohužel - může mít pravdu, pokud si myslí, že je prezident v příslovečném obležení slony. Na konci roku to neměl lehké, přišel o sněmovnu a ministra obrany, který rezignoval s poukazem na neshody mezi ním a prezidentem. Po podobném zhoupnutí rostou naděje jeho nepřátel a nenávistného Washingtonu na to, že padne. 

Dostali jsme se do fáze honu, kdy je zvěř poraněná a krvácí. Zuřivým psům už téměř jen stačí sledovat její stopu. Jenže v tomto případě nejde o zvěř, ale o nejvyššího představitele naší vlastní země. Pokud bude Trump chtít znovu kandidovat, bude muset čelit stranickým primárkám. Což se často nestává a prezidenti napříč politickým spektrem, od LBJ přes Cartera po Forda a Bushe staršího přišli na to, že to není zrovna jednoduché.

Když ovšem nakoukneme na druhou stranu barikády v uličce mezi kongresovými sedadly, zjistíme, že tam také není vše, jak má být. Především se horkokrevnější část kongresmanů demokratické strany “utrhla” a už se nechala slyšet, že podniknou kroky k impeachmentu prezidenta. Podobné výroky jsou s to spustit lavinu: jakmile totiž ty nejmilitantnější politiky odmění média pavlovovskými pamlsky v podobě pozornosti a předních míst na obálkách a v hlavním vysílacím čase, začnou se ostatní připojovat a slintat v očekávání podobné odměny. 

Média vládnou naplno

Zdá se, že nás bitva o impeachment nemine. Předsedkyně Sněmovny Nancy Pelosiová a jí podobní vůdci Demokratů to možná vidí jako strategickou chybu. Jenže ať si myslí, co chtějí, nebudou s to nijak kontrolovat nebo zastavit postup šiku vlastních politiků, který někdy na jaře ze všeho nejvíce začne připomínat dav při lynčování.

Dnes jsou to totiž nevolení politici v médiích, nikoli volení zástupci v obou komorách parlamentu, kdo vládne jedinou tvrdou měnou - mediálním prostorem a pozorností. A pro naše média je hlavním problémem Ameriky prezident Trump. Byl jím v roce 2016, 2017 i 2018 a rozhodně jím být nepřestal. Pro média je rozhodujícím strategickým cílem současných Spojených států sesadit vlastního prezidenta. 

Čtěte ZDE: Horor pro vrcholící Advent: Hyeny se přemnožily. Pokračující sebevražda svobodného světa v přímém přenosu. Staneme se vyvražďovanou menšinou - nebo jí už jsme? USA nad morálním dnem. K čemu je vlastně demokracie?

Bude to tvrdý rok

Bylo by to až komické, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Odhlédneme-li totiž od všech těch divadýlek kolem prezidenta, naše země má v roce 2019 našlápnuto k hodně těžkým časům:

Deficit státního rozpočtu překročí bilion dolarů (ano, dvanáct nul). Národní dluh celkově je téměř dvaadvacet bilionů. Rozpočet je v rozkladu. V Kongresu neexistuje shoda na tom, co se současnou krizí dělat. 

Jestli vůči Severní Koreji nejprve neskončíme se sankcemi, žádná dohoda o nukleárním odzbrojení nebude a “Náš malý rakeťák” (jak mu jednou přezdil Trump) nejspíš zase začne s testy střel a jaderných hlavic. 

Prohra

A když jsme na zahraničněpolitickém poli, je třeba si uvědomit pár dalších věcí. Týkají se především, i když ne výlučně, brzkého stažení amerických jednotek ze Sýrie a Afghánistánu: 

Především, je nutno říci nahlas a jasně, že Amerika obě války prohrála. Afgánistán zase bude patřit Talibánu, kterému jsme ho v roce 2003 uzmuli. A v Sýrii momentálně vládne Bašár Asad, Rusko, Írán a Hizballáh. 

Prohráli jsme na celé čáře. Co se našich kurdských spojenců týče, i oni se teď obrátí k Asadovi. Budou mu chtít předat území, jež vyrvali předtím ISIS, čímž si vykoupí u syrského režimu ochranu proti Turkům.

A co v jiných částech světa? Co třeba Čína a Rusko, naši odvěcí soupeři? 

Tady bychom snad měli říct: ani se neptejte.

Minulým představitelům naší zahraniční politiky se podařilo téměř vymazat všechnu trpělivou, mravenčí práci, kterou na poli vztahů s oběma velmocemi odvedli Nixon s Reaganem. Tam, kde se oba prezidenti úspěšně snažili především rozdělit druhé dva hráče a zajistit, že Peking s Moskvou budou mít lepší vztahy s námi než navzájem, se dnes naše elity plácají po zádech, že se jim podařilo oba státy sjednotit - proti nám.

Podobáme se oněm nešťastníkům, kteří na palubě Titaniku tančili ještě pár minut po katastrofě valčíček. Brzy ovšem vypukne druhá fáze: panika, zoufalé pobíhání po palubě a zjišťování, že je voda blíž a blíž. A že studí. 

Pokud se námořník Romney hodlá v takové chvíli zabývat především svým místem v záchranném člunu, případně napomoci davu, který se snaží osud lodi vyřešit tím, že hodí kapitána přes palubu, budiž. 

My ostatní bychom ale velmi rychle měli začít uvažovat, jak katastrofu odvrátit.

Je pět minut po dvanácté.

Zdroj. 

 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Likvidace třídních nepřátel včera a dnes: Dříve kulaci, později solární baroni. Zhoubný mesianismus evropských elit. Jízda na horské dráze. Komu chceme pomůžeme, komu nechcem, nemůžeme

Likvidace třídních nepřátel včera a dnes: Dříve kulaci, později solární baroni. Zhoubný...

Česká televize: Vymývání mozků a mizerné služby za miliardy. Komu nadržuje je jasné. Nedávají už ani Spartičku. Inflace politologů. Výroba dojmů o vládní krizi. Občané ještě nepřestali myslet. Převolte Radu ČT!

Česká televize: Vymývání mozků a mizerné služby za miliardy. Komu nadržuje je jasné. Nedávají...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky