Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
2018 - rok Podvolení: Jak evropským Faustům kopou muslimští lemuři hrob. Spasí Francii zázrak? Hraběcí rady místní Kavárny. Výměna elit třeba i občanskou válkou? Je Východ na vzestupu, zatímco Západ ztracen?

2018 - rok Podvolení: Jak evropským Faustům kopou muslimští lemuři hrob. Spasí Francii zázrak? Hraběcí rady místní Kavárny. Výměna elit třeba i občanskou válkou? Je Východ na vzestupu, zatímco Západ ztracen?

29. 12. 2018

Tisk článku

Jurij Kahramanov ukazuje na příkladu Francie metodu rozkladu a zániku jednoho velkého civilizačního centra Západu, které je mementem pro národy, jež dosud nestrhla zničující tsunami migrační invaze za bod, z něhož není návratu

Ještě nedávno evropská zakatologie (termín Vjačeslava Ivanova, odvozený od ruského slova „zakat“ – soumrak, západ slunce a zveřejněný ještě před vydáním Spenglerovy knihy „Zánik Evropy“) nevyvolávala u čtenářů velkou důvěru. Předpovědi o blízkém konci evropského světa veřejnost poslouchala jen na půl ucha, aniž by jim věřila, nebo se utěšovala myšlenkami typu „na naši dobu je toho už moc“. Až se najednou zjevil hrubě zmaterializovaný a ze všech úhlů viditelný hrobník, totiž svět islámu. „Faustovská“ euro-americká civilizace slyší cinkání lopat a podobně jako starý, slepý Faust v závěru Goethovy tragédie se domnívá, že buduje lepší svět. Ve skutečnosti jí satanovi lemuři právě kopou hrob.

Aktuálně se to týká především Francie. Stále ještě existují idealisté, kteří si myslí, že muslimští vetřelci se dříve nebo později ve své nové vlasti asimilují. Ve skutečnosti však tito cizinci s největší pravděpodobností naopak asimilují původní obyvatele.

Jak si "podvolit" cizí území?

Především masovostí invaze. Nyní ve Francii žije asi šest milionů muslimů a podle přání EU by měla do roku 2040 přijmout dalších šestnáct milionů migrantů, z nichž převážná většina budou muslimové (Německo by mělo přijmout jen o málo méně). Ovšem i kdyby se imigrace úplně zastavila (což je prakticky nemožné), obrovský rozdíl v porodnosti mezi domorodými Francouzi a muslimy udělá v průběhu času z původní většiny menšinu tak jako tak. 

Příchozí muslimové mají historicky vyvinutý smysl pro nadřazenost a vštípené sebevědomí; toho se dnes zjevně nedostává rodilým Evropanům, kteří již ani nedokážou stát pevně na nohou. Známý kazatel muslimského bratrstva Jusúf al-Karadáví pověřil své spoluvěrce následujícím úkolem: "Rozpoložení ducha západoevropanů a jejich liberální zákony nám umožňují usadit se v jejich zemích, a zákony islámu nám dovolují podřídit si je." Dnes si muslimové v mnoha městech přisvojili celé čtvrti a řídí se tam právem šaría.

Podobně postupovali svého času kalvinisté, když po Nantském ediktu z roku 1598 (zaručoval jim stejná práva jako katolíkům) zabrali asi dvě stě pevností a hradů, a stali se prakticky „exteritoriálními“ – jakýmsi státem ve státě. (Připomeňme, jak se při útoku na jednu z těchto pevností v La Rochelle vyznamenali Dumasovi mušketýři). Středověcí chalífové by dnes byli ohromeni, kdyby mohli spatřit, jak úspěšně pronikají „předsunuté oddíly“ muslimů přímo do srdce Evropy.

Nadarmo si Al-Baghdádí (vůdce Islámského státu v Sýrii) spěchal vyzkoušet muslimský turban legendárního chalífy Hárúna ar-Rašída z knihy Pohádek tisíce a jedné noci: stojí snad za to zřizovat nový chalífát v oblastech obnažených před nepřátelskými bombami a děly protivníka, když si „děti Chalífátu“ podmaňují celá města zaslíbené Evropy - zcela bez boje?

Jisté známky "opatrného" odporu vůči muslimské invazi se objevily teprve nedávno. A mnoho lidí je vůbec neregistruje.

Čtěte ZDE: Žalostná demografická budoucnost: Původní obyvatelé Evropy podlehnou imigrantům. Političtí vůdci buďto bezdětní, nebo úchylní. Opakování pádu starověkého Říma? Nikoli. Bude to ještě horší. A všichni víme proč

Hraběcí rady intelektuální Kavárny

Jen pár nejpozoruhodnějších. Novinář Éric Zemmour, který se proslavil knihou „Sebevražda Francie“ (2014), představil svou novou práci „Osud Francie, aneb Když se historie pomstí sama za sebe“. Zatímco Zemmour konstatuje bezradnost Francouzů před invazí cizinců, obviňuje z ní historiky odpovědné za výuku dějepisu na středních školách a na univerzitách: během „posledních čtyřiceti let“ přepisovali francouzské dějiny a rozbili je do tematických bloků interpretovaných z hlediska neomarxismu a multikulturalismu. Za účelem nápravy tohoto stavu, píše Zemmour, je nutné obnovit tradici vlasteneckého narativu, který vrátí Francouzům vědomí identity (autentický prožitek sebe sama). Záměr je to sice dobrý, ale moc šancí nemá. A i kdyby: než se v tomto duchu vychovají alespoň dvě příští generace, uběhne pravděpodobně dalších čtyřicet let. A za tu dobu bude nejspíš většina Francouzů nosit jméno Mohamed či Ahmed, v pět ráno se probouzet na výzvu muezzina k modlitbě, jíst pouze halal jídlo - a to mluvíme jen o vnějších znacích "podvolení".

Yves Mamou, spolupracovník „Le Monde“ napsal knihu „Velká dezerce“, v níž obviňuje elitu, či její větší část, že je zaslepená „ruskou hrozbou“ a nevidí, odkud se k ní vkrádá pravá smrt. Naléhavým úkolem, píše Mamou, je výměna elit, třeba i cestou občanské války. Podobně mluví novinářka Christelle Néant, když se obrací na politické a intelektuální elity: „Chodíte v kruzích, jako právě sťaté kuře, a nechápete, že nastal váš konec.“

Historik Aristide Leucate vydal celý slovník „Velkého vyčerpání Francie a Evropy“. Píše o „ataraxii“ (duševním klidu podle epikurejské filosofie, fakticky však zmrtvění) slabého a unaveného národa, který přestal mít rád sama sebe. A přesto, vyjadřuje se dále, v našem nitru dosud spí ideály (ale jaké?) a my je musíme pouze umět probudit. (Ale jak?)

Ještě jeden historik, Pierre Hillard, široce popularizovaný v médiích, spatřuje spásu Francie v obnově monarchie na pevném katolickém základě. Sám je zbožný katolík, a tím se odlišuje od mnohými obdivovaného francouzského nacionalisty Charlese Maurrase (ten si také neuměl představit monarchii bez katolicismu, ale sám zůstal nevěřící). Hillard tvrdí, že Francie začala upadat, když zavrhla otce, božského i lidského; protože skutečnými vladyky Francie jsou Kristus a jeho světský zástupce král. Pouto se prý přetrhlo v den, kdy byl popraven Ludvík XVI. Duch Vendée za časů revoluce to pochopil. „Francie začala prožívat muka, a tím spěla ke smrti západní civilizace,“ píše Hillard, „ale povznesená srdce věří v naše vzkříšení a pamatují si na slova papeže Pia IX., vyřčená v roce 1911: 'Národ, který se spojil s Bohem v remešské křestní koupeli, nemůže nevzpomenout na své prvotní poslání a nevrátit se k němu.'“

To je ale pouhé snění. Francouzi zjevně nejsou připraveni na obnovu monarchie. Dokonce ani charisma vévody z Anjou, posledního z řady legitimních dědiců Ludvíka XX., pravděpodobně nepomůže k tomu, aby někdy usedl na trůn. Na politické scéně z těch několika viditelných sil vystupuje za obnovu monarchie pouze frakce Národního sdružení (dříve Národní fronty) vedená Marion Maréchal-Le Penovou. Obnovení monarchistických nálad v Evropě je možná jen otázkou času, ale pro Francouze takový čas už podle všeho nepřijde.

Opožděné hnutí mysli

Rozsáhlý program odporu předkládá historik a spisovatel Philippe de Villiers, (státní tajemník za Sarkozyho prezidentství, nyní předseda „Hnutí za Francii“). V knize „Uslyšíme-li ještě zítra kostelní zvony“ Villiers prorokuje, že již brzy se kostely Francie ztratí v lese minaretů - pokud samy nebudou přestavěny na minarety. Mohou za to politické elity, které jako by byly hypnotizovány invazí muslimů; podobně jako zajíc na silnici oslepený reflektory automobilu se nesnaží před ním utéct, ale zamíří přímo pod kola. Jinde Villiers srovnává elitu s Molierovým Jourdainem, který uchvácen dojmem z Velkého Turka přehrává roli tureckého hodnostáře komicky označeného jako „mamamuší“.

Na otázku, co dělat, Villiers odpovídá, že „je nutné probudit církevního strážce, a to nikoliv proto, aby nám předčítal nad hrobem, protože Francie je dosud naživu, ale aby zvonil na poplach a zachránil Francii před smrtí“. Prý už „vidí“ to poplašné zvonění, jen ho ještě neslyší.

Něco mi to připomnělo. Když jsem otevřel Hugův román „Devadesát tři“, hned na začátku jsem našel epizodu, v níž Markýz Lantenac povolaný velet povstání ve Vendée a v Bretani proti revoluční Paříži, vystupuje z korvety Claymore na břeh. Vidí v dálce poplašný zvon, který se houpá, ale slyšet ho není, protože vítr nese zvuk na opačnou stranu. Vzpomínka to samo sebou není náhodná: v posledních letech historie vendeé-bretaňského povstání z roku 1793 a následujících let jitří mysl Francouzů.

Poplašné zvonění je zapotřebí, píše Villiers, aby probudilo Francouze, ale napravit je musí nový román o lásce, který v minulých stoletích nasál dvořanskou a rytířskou tradici, tolik vlastní francouzské kultuře. Rytíř, který klečí u nohou krásné paní, „je pravým znakem Francie, jeho hlavním identifikátorem“. V tomto obrazu tkví krása a „krása spasí Francii.“

Čtěte ZDE: Evropa nad propastí: Bod, odkud není návratu? Soustavná depopulace a rodina v troskách. Za co dostala Merkelová Kalergiho cenu? Invaze migrantů jako konečné řešení. Konspirační horor na sobotní večer?

Čas rozhodnutí

Ve své nové knize „Tajemství Chlodvíka“ už Villiers své názory koriguje. Francii prý nespasí ztracená krása, ale „návrat k prostým hodnotám, ke kořenům, k rodné zemi, k dobrému sousedství, k trvalému procítění života, k transcendenci.“ Ztělesněním všech těchto hodnot je v jeho očích král Chlodvík I. (481-511), zakladatel francouzského království a jeho křtitel. O rytířství neměl Chlodvík žádnou představu. Aby zjistil, o co jde, musel by žít dalších šest století.

Co znamená „tajemství“ v případě Chlodvíka? Na rozdíl od ostatních pohanských králů, vyznávajících arianismus, se Chlodvík pevně držel své pohanské víry. Dokonce ještě před rozhodující bitvou s Alamany u Tolbiaka (496), která měla rozhodnout o osudu jeho země, prosil boha Wotana, aby poslal na jeho nepřátele sveřepé Valkýry. Ovšem po vítězství za ně z nějakého důvodu zapomněl poděkovat vládci Valhally - a zanedlouho se nechal pokřtít: přesně na Štědrý večer roku 498 v Remeši přijal křesťanskou víru v její ortodoxní „nicejské“ verzi.

Dnes, píše Villiers, stojí Francie před podobnou volbou: „Chlodvík, nebo Korán“?

Oslabený organismus

V pařížské Invalidovně je freska, která zobrazuje onu bitvu u Tolbiaka. Odehrává se ve dvou úrovních: nahoře pod nebesy se vzájemně bijí po hlavách jacísi bohové a na zemi se perou lidé. Případná metafora toho, k čemu dnes směřujeme: Ať se odvíjí jakákoli bitva pod (a nad) mraky, nakonec se chod dějin rozhodne zase dole na zemi. Tady přece vznikají laboratoře a vojenské polygony.

A dějiny se dnes zjevně obracejí zády k Francii, stejně jako k ostatním západoevropským zemím. Na vině je úchylka, vybočení, s nímž Evropa sešla z cesty svedená érou osvícenství a začala tonout ve vodách intelektualismu a racionálních kalkulů za cenu ztráty fundamentální duchovní intuice. Historická zkušenost ukázala, že principy svobody a rovnosti mají právo existovat pouze ve spojení s jejich protikladem: svoboda s nesvobodou, rovnost s nerovností. Nemluvě o "bratrství", které je reálně uskutečnitelné a odůvodněné pouze v církvi.

Čtěte ZDE: Muslimové v Evropě: Našim cílem je Islámský stát. Mladší generace pobožnější než rodiče. Křesťanství kvapně vyklízí pole. Instrukce zní jasně: Neaplikujte sílu, postupujte pomalu. Dopadneme jako Byzanc?

Východ či Západ?

Téměř nevyhnutelná smrt Evropy, pokud nezasáhne zázrak, jako se občas v dějinách stávalo, je pro Rusko příběhem vyvolávajícím hlubokou hořkost. Všechno vyšší a krásné, čeho se Rusku dostávalo z Evropy a zejména z Francie, bylo Rusům drahé a blízké. V praktickém ohledu tak vyvstávají některé naléhavé otázky.

Za prvé, po celé věky byl tok diskusí na téma „Rusko a Evropa“ dán vinoucím se korytem dramatické historie. Ale dnes se již rýsuje budoucnost, kdy naproti Západu vyroste nová skutečná velká světová mocnost – Východ. Kam Rusko vykročí?

Za druhé, na všem špatném je něco dobré: islamizace Evropy může přispět k více či méně úspěšnému vyřešení zásadního ukrajinského problému. Lze se brzy nadít, že Evropa, na níž popřevratový Kyjev tak spoléhá, ztratí pro Ukrajince jakoukoli atraktivitu. Alespoň pokud se ukrajinský Ivan, jako v operetě „Záporožec za Dunajem“, nechce stát dobrovolně poddaným tureckého Ukrsultána, což je málo pravděpodobné.

Za třetí, nelze zavírat oči nad tím, že i ruská společnost trpí některými neduhy, ač ne tak vážnými, jakými onemocněla Evropa. Zneklidňují i některé paralely mezi ruskou a francouzskou historií. Ruská revoluce byla, jak známo, z velké části okopírovaná podle té francouzské. Ale kromě paralel existují také jisté meridiány, a ty jsou jiné u Rusů a jiné u Francouzů.

Pokusy zastavit islamizaci Francie a zbytku západní Evropy si přese všechno zaslouží uznání, i když jsou pravděpodobně odsouzeny k neúspěchu.

Bod, z něhož není návratu, byl podle všeho již překročen.

Zdroj.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Politruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim to dovolil? Co takhle se učit matiku a češtinu? Soudruzi z Člověka v plísni by to potřebovali. Zašít se na stávce proti počasí je větší zábava

Politruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim...

Atentát z dílny tajných služeb: V Rakousku první výstřely opravdové války. Kauza Strache odhaluje víc, než by její autoři chtěli. Druhý plán celé provokace. Testují si nás. Otestujme si je: Hoďme to Okamurovi!

Atentát z dílny tajných služeb: V Rakousku první výstřely opravdové války. Kauza Strache...

NEJČTENĚJŠÍ

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu. Jak zlikvidovat nepřítele Deep state? Okno také do naší blízké budoucnosti. Zkuste nahlas říci Alex Jones. Tohle tu ještě nebylo

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky