Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
USA před klíčovými volbami ve varu: Je dnes občanská válka blíž než v osmašedesátém? Katastrofa stíhá katastrofu. Na větší humbuk se bažiny nezmůžou? Trump by to mohl mít i horší. Živý svědek dnů zuřivosti

USA před klíčovými volbami ve varu: Je dnes občanská válka blíž než v osmašedesátém? Katastrofa stíhá katastrofu. Na větší humbuk se bažiny nezmůžou? Trump by to mohl mít i horší. Živý svědek dnů zuřivosti

1. 11. 2018

Tisk článku

Patrick Joseph Buchanan jako pamětník "revolučního" roku 1968 ve vysokých patrech americké politiky - sleduje rostoucí vlnu násilií v USA a pokládá znepokojivé otázky

Zprávy chodí jedna za druhou: V sobotu v Pittsburghu se oslava šábesu v synagoze Strom života stala kulisou pro zatím největší vraždění Židů na půdě Spojených států amerických. Rasista zastřelil celkem jedenáct věřicích. Jen v pátek jsme se přitom dozvěděli identitu “šíleného zločince”, který prý zaslal dopisové bomby tuctu vedoucích představitelů Demokratické strany včetně Baracka Obamy, Hillary Clintonové nebo Joe Bidena.

Kampaň před nastávajícími volbami byla divoká celou dobu. Od restaurací po chodby Kapitolu jsme byli denně svědky střetů republikánských senátorů s levicovými radikály. Vůbec to nebylo pěkné ani cvilizované.

Člověk se chtě nechtě musí ptát: Jsme skutečně národem, který je rozdělen hůře, než kdy ve své historii byl? Je naše politická scéna zahlcená jedem? Žijeme skutečně v tom, co by Charles Dickens nazval “nejhoršími časy”?

Tehdy a teď

Odpovědi na všechny tyto otázky záleží na jiné odpovědi. A sice: Je naše dnešní situace horší, než smutně proslulý rok 1968?

V něčem jistě. Nenávist a nepřátelství, hořkost a žlučovitost, které úplně ovládly veřejnou diskusi, jsou nepochybně horší, než před padesáti lety, kdy bylo vše aspoň v tomto ohledu stále ještě civilizované. Ale je skutečná politická situace opravdu horší?

Porovnejme si to. Rok 1968 začal jedním z nejtrapnějších incidentů v historii Amerického námořnictva - to když špionážní loď Pueblo unesli v mezinárodních vodách a její posádka skončila ve vězení v Severní Koreji.

Jen týden nato přišla katastrofální Ofenzíva Tet, která nás nakonec přiměla stáhnout se z Vietnamu. Každé sídlo provničních úřadů v Jižním Vietnamu bylo najednou cílem útoku. V únoru stála ofenzíva životy tisíc amerických vojáků, do konce roku to bylo dalších deset tisíc.

Důsledky na vnitropolitické scéně na sebe nedaly dlouho čekat. 14. března senátor a protiválečně laděný kandidát na prezidenta Eugene McCarthy získal 42% hlasů a vyhrál primárky v New Hampshire. Protikandidátem byl tehdejší prezident, Lyndon B. Johnson. To byla dramatická porážka na úvod volebního boje. 

Když viděl, že LBJ ztrácí body, vrhl se do boje o prezidentské křeslo Robert Kennedy s pravým instinktem vlka, který cítí, že poraněný vůdce smečky slábne. Prezidenta, za jehož vlády došlo k uzákonění občanských práv nejen pro černochy, obvinil (jak jinak), z toho, že “rozděluje zemi” a nenechává se, jak by správně měl, vést “těmi trvalými a nesobeckými hnutími mysli, která představují duši našeho národa”. Lyndon Johnson, tvrdil Kennedy, “apeluje na temnější stránky americké duše”.

Není zajímavé a pro dnešní média typické, že dnes na Roberta F. Kennedyho vzpomínáme jako na “sjednotitele”?

Čtěte ZDE: S čím kdo zachází, tím také schází: Washington zakouší barevnou revoluci. Od teď už půjde do tuhého? S odprásknutím prezidenta je to vždy stejné. Bude válka všech proti všem? Ustojí Trump masivní útok?

Sezóna násilí

Hon na slábnoucího a krvácejícího vůdce byl úspěšný. Když se ukázalo, že mu zprava dýchá na záda guvernér George Wallace a zleva ho ohrožují Kennedy a McCarthy - a když současně Nixon vyhrál republikánské primárky v New Hampshiru tak velkým rozdílem oproti ostatním soupeřům, že bylo jasné, kdo opanuje pole na “červené” straně hranice - Johnson oznámil, že znovu na prezidenta kandidovat nebude. 

Jen čtyři dny po jeho vystoupení byl při atentátu zabit Martin Luther King, toho času organizující stávku popelářů v tenesseejském Memphisu. Stovka velkých amerických měst okamžitě vybuchla: rabování, žhářství, nepokoje. Nárdoní garda zasahovala po celé zemi a federální armáda musela bránit Washington D. C. Celé koridory nejen Washingtonu, ale i jiných měst, byly opuštěny a trvalo celou jednu generaci, než byly obnoveny.

To byl březen. Než skončil duben, na Kolumbijské univerzitě vypuklo nejhorší studentské povstání celé dekády, která jimi byla proslulá. Podařilo se ho potlačit až poté, co kampus obsadila newyorská policie. 

Nixon nazval puč na Kolumbijské - který provedli černí, ale i bílí radikálové - “první velkou šarvátkou revoluční války, jejimž cílem je opanovat univerzity naší země a proměnit je ve svatyně radikálů a prostředek revolučních politických i sociálních cílů”. Mnoho amerických univerzit je dnes důkazem toho, že měl pravdu.

V červnu Roberta Kennedyho, který právě porazil McCarthyho v klíčových primárkách v Kalifornii, smrtelně postřelili v kuchyni hotelu, v němž pronesl projev ke svému vítězství. Pohřbili ho na Arlingtonském hřbitově vedle JFK. 

Zatím Nixona, který stále bez debat ovládal republikánské primárky, nominovala jeho strana v Miami Beach na prezidentského kandidáta hned v prvním kole voleb. Národní sjezd Demokratické strany byl stanoven na srpen. 

Horké léto

Ani v létě mezi hlavními volebními sjezdy jsme se ovšem nenudili. Postaral se o to sovětský vůdce Leonid Brežněv. V srpnu vyslal vojska Varšavského paktu do Československa. Stovky tanků rozdrtily mírumilovný proces, který měl být od té doby znám jako Pražské jaro. Bylo to nejhorší veojenské potlačení národního povstání od maďarského povstání v roce 1956. Vzkaz, který tím zazněl z Moskvy, byl jasný: hranice se v Evropě přepisovat nebudou. Jakmile je země komunistická, tak také komunistickou zůstane!

A pak přišel Demokratický sjezd. Toho roku se konal v Chicagu. Každou noc se radikálové, kteří se sjeli ze všech koutů státu i země, aby v Chicagu rozpoutali peklo, ze všech sil snažili dělat právě to. A to hned v Grantově parku, přímo naproti hotelu, kde bydleli prezidentští kandidáti a mezi jinými taky moje maličkost. 

Měl jsem to z první ruky. Každý den a každou noc policisté, kteří střežili hotel, čelili nekonečné sérii provokací. Koncem týdne už toho měli dost. Jednoho brzkého večera dorazily čerstvé policejní posily a jednotky vrthly do parku, mlátily a zatýkaly desítky radikálů - a nadšení televizní kameramani točili a točili. Mělo se tomu později říkat “policejní nepokoje”.

Když ten večer na pódium vystoupil senátor Abe RIbicoff, zapíchl vražedný pohled do chicagského starosty Richarda J. Daleyho a obvnili ho z použití “gestapácké taktiky v ulicích Chicaga”. Co na to řekl Daley z publika, vám opakovat nebudu, protože se to ve slušné společnosti opakovat nedá.

Čtěte ZDE: Spor o osmašedesátý: Univerzální strašák pro manipulaci historií. Nic přelomového se nestalo. Osudové zlomy jsou jinde. Máme dnes v mnohém méně svobody než za Husáka? K budoucnosti jinudy

Přeci jen...

Pak přišlo září. Pamatujete? To byl ten měsíc, na němž demokratický kandidát na prezidenta a Johnsonův viceprezident Hubert Humphrey nemohl na svých předvolebních mítincích ani promluvit, protože mu nadávali a ječeli na něj.

Humphrey sám, když mluvil o radikálech, kteří mu v podstatě znemožnili kandidovat, pravil: “Tito lidé nejsou jen obyčejní výtržníci. Je to vysoce disciplinovaná, dobře organizovaná skupina agitátorů… někteří z nich jsou anarchisté, někteří z nich jsou zcela oddaní cíli, jímž není nic menšího než zničení celé Demokratické strany i naší země.”

Nixon nad Humphreym vyhrál - těsně. Po svém vítězství vyhlásil, že si za motto svého působení v prezidentském úřadě volí slova, která viděl na transparentu jedné mladičké dívky ve městě Deshler v Ohiu během kampaně. Stálo tam: "Sjednoť nás."

Nixon se o to pár měsíců snažil - ale jak víme, nebylo mu to souzeno. 

Pokud někdo ještě pochybuje, doporučuju si přečíst knihu Bryana Burrougha “Dny zuřivosti: Americký radikální underground, FBI a zapomenutý věk revolučního násilí” (Days of Rage, America’s Radical Underground, FBI and the Forgotten Age of Revolutionary Violence). Dočtete se mimo jiné, že: “Během osmnácti měsíců v průběhu let 1971 a 1972 ohlásila FBI více než dva a půl tisíce (!) bombových útoků na americké půdě - téměř pět každý den."

Takže ne. Ať už jsou bomby v poště čím chtějí, rok 2018 rozhodně nemá na rok 1968. Válka to ještě není.

Zatím.

Zdroj.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Soros: Monstrum ničící náš svět. Nadace Smrt a Společnost bolehlavu. Co chce udělat s východní Evropou? Potraty, imigrace a homosexualismus. Považuje se za Boha? Politický, morální i biologický rozklad

Soros: Monstrum ničící náš svět. Nadace Smrt a Společnost bolehlavu. Co chce udělat s...

ODS po ideové smrti: Kde jste byli, když se lámal chleba? Klaus junior vyloučen za podporu mě. Kupkovy švestičky z vlastní zahrádky. Strana, jež psala dějiny. Dokdy se dala volit? Zrada sebe i druhých

ODS po ideové smrti: Kde jste byli, když se lámal chleba? Klaus junior vyloučen za podporu...

NEJČTENĚJŠÍ

Mladý Klaus pozvedl prapor: Fialky ho vyloučily. Bolševika dle toho poznáš i poslepu. Ano ano, ne ne. Ozvěna z Bratislavy. Naše Trójská hříbátka. Schvalování atentátu se opět trestá. Občanská válka? Dokdy jen studená?

Mladý Klaus pozvedl prapor: Fialky ho vyloučily. Bolševika dle toho poznáš i poslepu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky