Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Až to bouchne: Jsme připraveni na chaos? Vzpomínky na mobilizaci už zapadly. Soukromé cvičení v hlavě.

Až to bouchne: Jsme připraveni na chaos? Vzpomínky na mobilizaci už zapadly. Soukromé cvičení v hlavě. "Outsourcovali" jsme veškerou vlastní bezpečnost. Máte svoji skupinku poslední záchrany?

16. 10. 2018

Tisk článku

Erika Magdalena Peprná uprostřed zdánlivého bezpečí a blahobytu připomíná křehkost a zranitelnost "samozřejmostí", jež nám (zatím) zajišťují přežití, ač jde o balancování na tenkém lanku

Babička mívala na půdě vždycky aspoň čtyřicetikilový pytel mouky – prý pro všechny případy. My, děti a vnoučata, jsme to považovaly za podivnůstku staré paní. S pokrčením ramen jsme to brali jako trauma generace, která zažila válku. Připadalo nám, že válka je něco, co zůstalo navždy uvězněno v dávné minulosti. Jako kdyby mezitím nepřibyla naopak další úplně nová nebezpečí.

Mileniálům (lidem narozeným ko­lem nového tisíciletí) se někdy říká generace Z. Ale nejspíš by se nejméně posledním třem generacím dalo přezdívat generace B – ti, kteří žijí jako v bavlnce. Je až pozoruhodné, jak málo jsme dnes připraveni na cokoli, co by mohlo nečekaně zvrátit relativně poklid­ný běh našich bezstarostných životů. Jako kdyby i dramatická historie stoleté republi­ky byla již zcela zapomenuta.

Mobilizace

Nové (již desáté!) číslo měsíčníku MY, kromě jiných pozoruhodností, o nichž se jinde nedozvíme, připomí­ná jeden dramatický podzimní den před osmdesáti lety: V pozdních večerních ho­dinách (23. září 1938) vláda vyhlásila všeobec­nou mobilizaci. Republika byla na nohou během čtyřiadvaceti hodin. Záložáci (skoro milion mužů) byli ze tří čtvrtin u svých jednotek, na ulicích nesví­tila světla, domy byly zatemněné, fungo­vala civilní obrana. Žádný zmatek a chaos. Všichni věděli, co mají dělat.

Věděli bychom si vtomto stále nebezpečnějším světě dnes rady, pokud ze dne na den přijde něco, s čím (raději) nepočítáme? Nejde o to se strašit. Spíše počítat s jakoukoli možností. A nejde zdaleka jen o válku (jakkoli už v posledních letech několikrát zaťukala na dveře – nemluvě o tom, že by měla úplně jinou po­dobu než tenkrát). Reálně mohou kdykoli nastat situace, kdy nebude možné se spolehnout na stát, i kdyby byl připraven (jako třeba sousední Německo či Švýcarsko) mnohem lépe, než je. Situace, v nichž se třeba i jen po nějakou přechodnou dobu bude­me muset zkrátka a dobře postarat sami o sebe. A o své nejbližší.

Kvitujme alespoň první vlašťovky: v září uspořádal Středočeský kraj rozsáhlé cvičení, zaměřené na jednu z možných krizí, která permanentně hrozí – a také se už na mnoha místech světa přihodila: úplný výpadek dodávek elektrické energie. „Blackout”, jak se takové situaci v hantýrce energeti­ků hezky česky říká, znamená něco jako Náhlé temno. V případě, že zkolabuje a rozpadne se přenosová síť v místním, nebo dokonce evropském měřítku, nastalo ve vteřině. Ačkoli se o tom téměř nemluví, hrozí to téměř neustále. Zdaleka ne jen kvůli „zeleným“ metodám získávání „alternativní“ energie z větrníků na severu Německa. Možných důvodů jsou desítky, připravit se na všechny by stálo stamiliardy, které nemáme. Nejen my. Nikdo v Evropě. Pokud pouze jediný takový náraz přenosová soustava nezvládne - civilizační jistoty ve vteřině přestanou existovat.

Nejde jen o světlo a teplo - bez obojího lze i v zimě nějaký čas přežít. Jenže vět­šina domácností, zvláště v Praze a dalších velkých městech, nebude mít ani tekoucí pitnou vodu, ani kanalizaci. Zmizí internet, mobilní telefony přestanou existovat, o rozhlasu či televizi nemluvě. A protože s něčím tak reálným přes všechna občasná upozornění (jako jsou tyto řádky) nikdo fakticky nepočítá, nastane chaos.

Čtěte ZDE: Srpen na krku: Sláva, prohráli jsme! 50 roků od invaze již brzy zaplaví mediální prostor. Prošlé střelivo do válečnické protiruské hysterie. MY ale víme: Všechno je jinak. Nohavica, Jakl, Semín. Potkáme se ve Včelné?

To není sci-fi

Jak něco takového (v malém) vypadá, jsme mohli vidět před nějakými patnácti lety. Na konci srpna v severní Americe vypadl proud padesáti milionům obyvatel kvůli chybě v programu systému, provozovaného kdesi v Ohiu. V některých oblastech trvalo celý týden, než elektřinu zase nahodili. Nelétala letadla, nebyly pohonné hmoty, auta celé dny stála v nekončících kolonách panikařících řidičů, kteří se snažili dostat se z katastrofou zasažených oblastí - dokud jim nedošel benzín. Lidé spali na ulicích, brzy ani rabovat už nebylo co.

Cvičení různých složek záchranného systému na úrovni kraje je proto jistě chvá­lyhodné. Už proto, že odhalilo velkou řadu mezer (ač realita by pochopitelně byla mnohem tvrdší). Nemluvě o tom, že podle zadání šlo „jen“ o situaci, která by trvala řádově několik dnů. Co dělat v případě rozsáhlého kontinentálního či dokonce celosvětového blackoutu v rozměrech týdnů či měsíců, způsobeného například „přímým zásahem“ energie z větší sluneční erupce (což spíše dříve než později po jednom velkém středověkém "zásahu" opět zažijeme), o tom mají zatím jasno jen spisovatelé sci-fi literatury. Přestože taková situace v mi­nulosti už nastala vícekrát – nemáme žádné zkušenosti. Nebyla jí totiž vystavena snadno zranitelná technologická civilizace.

Mlčení v Čechách

Soukromé cvičení by proto měl mít kaž­dý z nás v hlavě. Alespoň v hrubých ob­rysech. Jde o racionální úvahu o tom, co dělat, pokud se náhle budeme muset spo­lehnout sami na sebe. Podobné úvahy jsou dosud vyhrazeny pouze zlomečku obyva­tel, kteří si říkají „prepeři” (z anglického „to prepare“, připravovat se - na náhlou katastrofu). U nás mají tito jedinci pověst šílenců čas­tovaných obvykle posměchem a ťukáním si na čelo.

Kupodivu třeba ve Švýcarsku nikoli. Nepříliš nadnesený bonmot říká, že v této bohaté zemi „historických realistů“ má většina občanů dvě postele: jednu doma, druhou v dobře vybaveném podzemním krytu. A už vůbec nemluvě o tom, že v podstatě každý Švý­car má doma státem distribuované zbra­ně, zatímco u nás je vznikající ozbrojená domobrana záležitostí soukromou, kterou intenzivně s podezřením sledují tajné služby a s despek­tem o ní mluví chlácholící politici.

Jistě nikoli jen proto, že jsme v EU, Švýcarsko ne, a Brusel se snaží naopak obyvatele „svých území“ odzbrojit, jak jsme o tom v minulém vydání MY psali. Jasněže hystericky nenabádám, aby každý měl ve sklepě zbrojní arzenál a tisíce kon­zerv, ale řekněme alespoň takovou Krabič­ku první (a možná poslední) záchrany. Jen v o něco větším měřítku. Protože ani na to náš jinak tak vzorně "ochranitelský" stát nemys­lí. U našich (ještě mnohem více "ochranitelských) sousedů kupodivu ano.

V Německu jsou už dva roky samozřejmostí zásoby pro případ krize. Když v roce 2016 deník Frankfurter All­gemeine Zeitung „potajmu” získal a ještě před jeho oficiálním zveřejněním otiskl aktualizovaný plán civilní obrany, který s nenadálou katastrofou výslovně počítá, Němci se svou typickou disciplinovaností začali nakupovat, dle "befelu. U nás nadále panuje „oficiální ticho“. Před bouří?

Čtěte ZDE: Kuchařka racionálního přežití: Vyřeší konec světa křesadlo a troud? V závěří migrantské vlny zbývá čas na otázky. V čem vypereme prádlo? Dospějí "mladí" v klidu? Zásadní problém dětských hraček

Zvláštní velvyslanec ČR pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška, se letos v květnu nechal slyšet, že naše elektric­ká rozvodná síť se už několikrát málem zhroutila – a dodal:

Dnes jsme v zásadě „outsourcovali“ veške­rou naši bezpečnost dalším lidem. Každá vesnice, každá domácnost, mívala zásoby uhlí a brambor na zimu. Dnes má málokterá zásoby na víc jak čtyři dny. Myslím, že bychom měli doma všich­ni mít zásobu vody, potravin a léků minimálně na měsíc. Systém se totiž může kdykoliv poru­šit. Může se zhroutit elektrická síť, může být problém s vodou, může se stát cokoliv. Mohou zkolabovat bankovní systémy kvůli nějakému útoku, může se opravdu stát leccos. Je potřeba mít základní selskou připravenost na problémy, které mohou nečekaně přijít…”

Je to řečeno diplomaticky - ale aspoň něco.. Nejde o to se strašit, ale mít pro případ „nečekaného kolapsu“ (což je smutně komické, protože je vlastně už dlouho potichu reálně očekáván) ales­poň základní plán. Například si se svými nejbliž­šími alespoň dohodnout, kde se pro takový případ všichni scházíme. I malá skupinka bude v té chvíli víc, než osaměle pobíhající jednot­livci. A rozhodně je dobře, má-li v té sku­pince alespoň někdo zbraň. A jiný či jiní zase základní zásoby.

Již jsme se tomuto tématu v „Myčku“ věnovali. Budeme v tom nyní soustavněji pokračovat. Protože štěstí, jak známo, pře­je připraveným. A připraven je ten, kdo ví. Z mlčení "nezodpovědných odpovědných" se toho moc nedozvíme. Tak to vezměme do vlastních rukou. MY z Čech, Moravy a Slezska.

Vyšlo v měsíčníku MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska 10/2018. Kliknutím na odkaz se dozvíte více, včetně snadné možnosti předplatného.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Být či nebýt: Uchovat národní stát, nebo pád do otroctví. Donedávna &quote;konspirační teorie&quote;, nyní přichází praxe. &quote;Dvacítka&quote; se v Argentině potichu dohodla. Opravdu to nikoho nezajímá?

Být či nebýt: Uchovat národní stát, nebo pád do otroctví. Donedávna "konspirační teorie",...

Dobrá rada nad zlato: Nenechme se zbláznit. Babiše vláčejí čeští kolaboranti Berselem. Spacáky si asi Honza letos nevybalí. Jsou důležitější věci než naříkání mroucích. Všichni jsme MY. Jen to ještě všichni nevědí

Dobrá rada nad zlato: Nenechme se zbláznit. Babiše vláčejí čeští kolaboranti Berselem....

REKLAMA
reklama

NEJČTENĚJŠÍ

Nůžky se rozevírají: Proč chtějí zámožní vyhladit bílou rasu? Bohatí marxisté a chudí konzervativci. Kde je příčina? Věda a výzkum v tenatech levice. Mýtus o produktivitě. Velmoc se postupně hroutí, Evropa jde s ní

Nůžky se rozevírají: Proč chtějí zámožní vyhladit bílou rasu? Bohatí marxisté a chudí...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky