Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Vrátil vyznamenání NATO, a založil Národní domobranu: MUDr. Obrtel na nové frontové linii. Případ

Vrátil vyznamenání NATO, a založil Národní domobranu: MUDr. Obrtel na nové frontové linii. Případ "rebela bez příčiny", který říkal Ne, protože žádné láskyplné NE nepoznal. Zázračný lék v našich rukou: funkční klasická rodina

8. 9. 2018

Tisk článku

Marek Obrtel líčí ze své lékařské praxe na záchrance případ, který nepotřeboval skalpel ani drahé léky, protože šlo o rozšířenou chorobu, která má daleko hlubší společenské důvody

Když se řekne Národní domobrana, tak asi každému, kdo o ní něco ví, vyvstane na mysli jediné jméno – Marek Obrtel. Lékař, voják, vlastenec. Obě povolání – to bílé i zelené – tvořily v jeho profesním životě po řadu let přirozenou jednotu. Kariéru vojenského lékaře ukončilo až Obrtelovo svědomí, které se již nemohlo dále smiřovat s politikou NATO, její balkánskou agresí a podílu naší armády na ní.

Svůj rozchod s českou armádou, v níž sloužil zde i na zahraničních misích v Afghánistánu a Bosně, zpečetil navrácením vyznamenání, která coby vysoce postavený předák „obranné aliance“ za svou předchozí službu obdržel. Odchodem z armády však nepověsil flintu na hřebík, jen přešel z eráru do „občanské společnosti“. O jím vybudované domobraně se můžete více dozvědět zde. MUDr. Marek Obrtel se na jaře rozhodl, že se pokusí svou službu vlasti rozšířit o další rozměr, tentokrát politický. Uchází se o hlasy voličů v senátním obvodu 62, zahrnující Prostějov a okolí, s jasným sdělením:

V minulosti jsme byli svědky levo-pravého rozdělení světa, dnes však "frontová linie" vede jinde. Proti národům a národním státům stojí zájmy korporátního a nadnárodního sektoru, který nevybíravými a nedemokratickými způsoby národní státy ničí. To omezuje naše svobody zcela novým způsobem, což nedokážu přehlížet. Vždy budu bojovat za národní zájmy naší vlasti, za její suverenitunezávislost a bezpečnost.“ Více viz zde.

Marek Obrtel si velmi dobře uvědomuje, že mezi naše národní zájmy nepatří jen ochrana hranic a občanských svobod, protože mnohé hranice, které bychom měli střežit stejně bedlivě, vedou v myslích a srdcích každého z nás. A my k tomu dodáváme, že naším národním zájmem také je, aby lidé takového smýšlení Senát – a nejen ten – vítězně dobyli.

Marek Obrtel: Prostý lék na "agresivitu" - nejen dětí

To se jednoho obyčejného pracovního dne zase rozezněl „signál“ k výjezdu záchranky na jedné ze základen, kde sloužívám. Na příkazu k výjezdu jsem se dočetl neobvyklou informaci. Vyjíždíme k desetiletému chlapci na jednu ze základních škol ve městě a indikací k výjezdu je – agresivita...

Vcelku obtížně si u tak malého dítěte dokážete představit agresivitu v pravém smyslu slova, a tak jsem byl poměrně v očekávání, co se bude dít na místě.

Musím dopředu poznamenat, že za 27 let práce na záchrance nebo kdekoliv jinde ve zdravotnictví jsem na svou osobu či odbornost nikdy neobdržel jedinou stížnost, spíše naopak. Až po tomto výjezdu, s malým časovým odstupem následovala tedy „má“ první stížnost v životě. Matka žáka si na mě stěžovala, že jsem zlehčoval závažné psychické postižení jejího syna, že jsem jej „vystrašil“ svým postojem k celé věci a že jsem - "hrubým způsobem kritizoval náš právní řád".

Nemám ve zvyku dělat nic ze zmíněného, snad s výjimkou toho posledního, pokud k tomu mám pádné argumenty.

Čtěte ZDE: Nový školní rok: Úderka v čele s ministryní Valachovou si vzala naše děti za rukojmí. Ani Zeman tomu nezabránil. Almužna jako výsměch učitelům. Profesor Piťha: Výchova znamená vysvětlovat, jak žít

Bezradnost

Jak se tedy celý případ odehrál? Po příjezdu na místo jsme se dozvěděli, že onen agresívní chlapec byl do této třídy přeřazen z jiné školy, kde měl „problémy“ se začleněním do kolektivu, se sebeovládáním, se schopností koncentrace a podobně. Trpí prý hyperaktivitou a syndromem ADHD, má asistentku a problémy v nové škole má přibližně tytéž, kvůli jakým byl na tuto školu přeřazen. Učitelé si s ním „nevědí rady“, při počtu žáků ve třídě na něj nemají dostatek času a jejich přístup se navíc míjí účinkem v souvislosti s postoji matky dítěte. Mladý "rebel bez příčiny" nejenže často narušuje soužití třídního kolektivu, ale ohrožuje i bezpečnost a zdraví spolužáků. To bylo poměrně zajímavé tvrzení.

Zavolali nás, protože onoho dne došlo u chlapce opět k záchvatu vzteku a agresivity. Důvodem byl zákaz nebo příkaz učitelky nebo asistentky, že něco nesmí či musí udělat, respektive že se nějak nesmí nebo musí chovat. Tentokrát chlapec běhal po třídě a bral spolužákům psací pouzdra, která házel do koše, kousal do cizích svačin nebo spolužákovi podkopl židli, na které seděl... Byl učitelkou napomenut a protože jej jeho osobní asistentka chtěla usměrnit, vzal židli a přes lavice s dětmi ji po ní hodil. To udělal ještě jednou, a pak ve vzteklém pláči utekl na chodbu. Proto třídní učitelka zavolala záchrannou službu.

Na otázku, zda byl někdo zraněn, nebo co je vlastně důvodem k našemu výjezdu dostávám odpověď: „Ne, jako zázrakem nikdo zraněn nebyl, ale my už jsme v minulosti volali policii i hasiče (to mne tedy obzvlášť překvapilo), ale nikdo nám nedokázal pomoci, tak jsme teď zkusili vás...“.

Kdo je vlastně dítě?

Chlapce jsem našel sedět v koutě na lavičce v nářaďovně, mladá asistentka se krčila tiše za dveřmi a učitelky postávaly na chodbě, čekajíce, co vymyslím.

Sedl jsem si ke klukovi na lavičku a zeptal se jej, zda si uvědomuje co provedl. Zda si dokáže představit, co se všechno mohlo stát a že mohl zabít spolužáka, nebo kohokoliv jiného. A co si o svém chování myslí obecně, a co nyní očekává za to, co provedl. A nestačil jsem se divit.

Jelikož jsem mu naznačil, že pokud by k těžkému zranění kohokoliv opravdu došlo, případ by se musel řešit a s největší pravděpodobností by byl umístěn do dětského diagnostického ústavu, či jiného zařízení, chlapec se rozpovídal. S naprostým nadhledem, sebekriticky a dle mého názoru vysoce inteligentně mi celou situaci popsal i s příčinou, kterou viděl v tom, že neunesl slova „ne“, „nesmíš“ nebo naopak „musíš“. No, co dodat...

Mám své zkušenosti. Můj přístup k němu byl proto striktní, nesmlouvavý, ale rovný a férový, stylem „tady jsou nějaké mantinely a v nich je nutno se pohybovat“. Měl jsem ze své „výchovné práce“ docela radost, ale jen do té doby, než přišla matka, na kterou jsem vlastně po dobu pohovoru s chlapcem čekal. V tu chvíli se pomyslně přehodila „výhybka“ na mozkových drahách jejího syna. Následovala hysterická scéna jak vystřižená z filmu: obviňování učitelů, kteří jej okřikovali a nadávali mu, no a samozřejmě došlo i na mne, který jsem jej "strašil" umístěním v domově.

Absolvoval jsem tedy poté ještě pohovor s matkou (jejíž nadstandardní vzhled a specifické chování mnohému nasvědčovalo). Sdělil jsem jí, že v rozporu s jejím tvrzením se mi její syn vůbec nejeví mentálně zaostalý, ba naopak. A že neshledávám ani problém ve schopnostech jeho adaptace na určité přesně definované situace. Že její dítě je schopno situace analyzovat a přizpůsobit se jim. Ale v rámci „nastavených mantinelů“ - a ty právě v jeho chování postrádám. Následkem toho pak její chlapec nedomýšlí důsledky svého chování. Nemá prostě vštípeny hranice, přes které nesmí jít.

Doporučil jsem jí, aby radikálně změnila způsob výchovy svého syna. Pokud by toho nebyla schopna, nebo to nechtěla udělat, pak vidím jedinou možnost: umístit dítě ve speciální škole, kde mohou učitelé a vychovatelé zčásti nahradit nefungující rodinné zázemí. Ve standardním školním prostředí to není možné.

Zeptala se mě, jestli vím, co je to inkluze ve školství a jak funguje. Že prý škola je povinna se se stavem jejího syna „srovnat“. A ona trvá na návštěvě běžného školního zařízení. Odpověděl jsem, že samozřejmě vím, co je inkluze, ale ať mi s ní raději neargumentuje, neboť mám na ni, slušně řečeno, dosti kritický názor. Tím jsem celý případ pokládal za vyřešený.

Čtěte ZDE: Chvála tradiční výchovy: Velkovýroba hysterických nedospělců mocenské mašinérii vyhovuje. Říci dítěti NE je projevem lásky. Svět zaplavený nedospělci směřuje do chaosu

Nezná NE 

Následovala zmiňovaná stížnost, první v mém odborném životě. Celá situace mi nedala spát. Jakkoliv jsem si nebyl vědom pochybení či nevhodného chování, trochu mne mrzela. A tak jsem při návratu z jednoho z výjezdů zastavil u té školy, abych se přeptal na názor paní ředitelky. Vlastně to bylo pro mne důležité i z hlediska vypracování odpovědi na onu stížnost.

Paní ředitelce jsem popsal celou událost ze svého pohledu včetně mé osobní charakteristiky chlapce a příčin jeho stavu. Jako hlavní důvod jeho problému jsem uvedl selhání výchovy, absenci nastavených „mantinelů“ chování, patrně i v důsledku chybějícího "mužského vzorce chování" v rodině. Ředitelka se mne s úžasem zeptala, kde jsem na to všechno přišel. Řekl jsem, že mi stačil jediný rozhovor s chlapcem a sledování jeho reakcí. Na otázku, jak dlouho jsme spolu mluvili, jsem popravdě odpověděl, že asi 20 minut. Řekla mi, že má na věc úplně stejný náhled, ale odborní psychologové, kteří ten případ řeší již dva a půl roku, dospěli pouze k diagnoze ADHD a hyperaktivita.

To ale není podstatné. Za mnohem podstatnější jsem měl její sdělení, že dítě vyrůstá v neúplné rodině, maminka že je výrazně extrovertní, často střídá partnery, upíná se spíše na zaměstnání a osobní život, dítě že je proto převážně s prarodiči, avšak výchovná pravidla stanovuje matka. Ta si chlapce kupuje dárky a nekonečnou volností bez zábran, kdy dítě naprosto nezná slovo NE...

Prostý lék

Tady můj případ ze záchranky končí. Kromě chvilkové hořkosti z první stížnosti v mé praxi, kterou jsem poněkud nesmyslně musel řešit, mi z něj zůstala ještě otázka.

Jaký by asi dnes byl onen "rebel bez příčiny", tenkrát desetiletý chlapec, kdyby vyrůstal v tradiční rodině, s mámou a tátou. Kdyby měl mužský vzor a dobrý příklad v tátovi a nekonečnou (nejen máminu) lásku a hlavně otevřenou náruč obou rodičů?

Je to prostý lék. Nikoli spousty peněz a nekonečnou volnost, ne dárečky coby úplatky za chybějící čas rodičů, ale právě onu funkční "klasickou" úplnou rodinu s mámou a tátou, bych přál všem dětem v naší zemi i jinde. Je na nás všech, zda k tomu i stát pomůže vytvořit základní podmínky.

Ale ta hlavní hranice, kterou musíme střežit, vede v našich myslích a srdcích.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Turecká operace: Propagandistická mašinérie se dala na pochod. Kurdové jsou sexy. Je to příprava na přijetí migrační vlny? Včera demokrat, dnes terorista a hrdlořez. Nekonečná zásoba mediálních báchorek pro Sýrii

Turecká operace: Propagandistická mašinérie se dala na pochod. Kurdové jsou sexy. Je to...

Bažiny inovují: Loterijní demokracie! Voličská revoluce, Trump a brexit noční můrou. Soros pomůže se zavedením. Výběr poslanců losem? Zrušit volby znamená i formální konec demokracie. Není to žert, ale realita

Bažiny inovují: Loterijní demokracie! Voličská revoluce, Trump a brexit noční můrou. Soros...

NEJČTENĚJŠÍ

Týden smutku i radosti: Uprostřed zmatků, chaosu a bláznění zazněl vážný tón. Ještě umíme být spolu. Pokrytci pominou, podstatné zůstane. Německý úžas. Energii národa vědci nezměří. A co by řekl Karel Gott na mariánský sloup?

Týden smutku i radosti: Uprostřed zmatků, chaosu a bláznění zazněl vážný tón. Ještě umíme...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky