Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Orwellova zvířecí farma po Česku: Všechna prasata jsou si rovna, ale některá si jsou rovnější. Hon na dva mimo kotec. Platíme si stát, který už politiky nezajímá. Stane se Macronův „nový úděl“ naším údělem otroků?

Orwellova zvířecí farma po Česku: Všechna prasata jsou si rovna, ale některá si jsou rovnější. Hon na dva mimo kotec. Platíme si stát, který už politiky nezajímá. Stane se Macronův „nový úděl“ naším údělem otroků?

10. 5. 2017

Tisk článku

Petr Hájek kroutí hlavou nad nechutným předvolebním divadlem v naší zemi, jehož dobře placení herci jsou jejím největším nebezpečím, a přináší „zprávu“, Ivo Strejčka, která to přesně ilustruje

Je to záhada: Vůkol kolem právě prší silná slova a dramatická gesta lidí, kteří se vydávají za politiky. To jsou muži a ženy, kteří žijí poměrně velmi slušně za nemalé peníze, jež předepisují (pod hrozbou drakonických trestů) vybírat od nás daňových poplatníků.

To jsou muži a ženy, kteří každodenně pracují, vytvářejí hodnoty – a dostávají za to mzdu. Anebo jiní, kteří často za značného úsilí a rizik organizují své malé či větší podniky, jež ty prvně jmenované zaměstnávají.

Proč mluvit o něčem napohled tak samozřejmém? Protože to vůbec samozřejmé není. Naopak. Je záhada, že to stále ještě funguje. Jen to sledujme dál:

Boj o život

Politici všem pracujícím lidem z jejich vydělaných peněz odebírají stále větší částky. Neptají se, jestli mohou – prostě jim to nařídí. Jednou za čas uspořádají volby, v nichž teoreticky mají okrádaní možnost se těchto loupežníků zbavit.  Ale jen teoreticky.

Jednou za čas to opravdu vyzkoušejí s někým jiným – aby vzápětí zjistili, že je to stále stejné, nebo ještě horší, protože platí stará dobrá pravda, že každá změna je vždy k horšímu. Jenže když se přibližují volby, politici mlátí kolem sebe s energií skoro jako kdyby pracovali, protože chtějí mít opět na pár let přístup k oněm levným penězům. Nechtějí se dostat na tu stranu, která si často nejednoduše a za cenu značných obětí vydělává, aby pak byla o část svých peněz bažinami politiky obírána.

Obyvatelé mokřin na sebe kvůli tomu osnují nejrůznější podrazy – obvykle za účasti významných úředníků (ze státní správy, policie, prokurátorů, soudců) a veřejnoprávních médií. Všichni jmenovaní žijí rovněž z peněz těch obíraných lidí, kteří si fakticky nedobrovolně platí, aby byli balamuceni a manipulováni – a nakonec ten parazitický boj o život legalizovali svým volebním lístkem. Protože všechna prasata (v Orwellově Zvířecí farmě) jsou si rovna – jen některá jsou si rovnější.

A lidé to mimořádně nestravitelné divadlo prostřednictvím různých médií pozorují – a přesto nakonec většinou k volbám jdou. Je to záhada. Jediným zdůvodněním je, že doufají. Jde prostě o naději. Je ale reálná?

Hon na dva mimo kotec

Právě nám to ostatně opět předvádějí. Tentokrát dokonce v síle dosud neznámé. Není divu. Doposud se velká a menší zvířata víceméně snášela ve stejném kotci. Někdy si při tom sice také podřezala (politické) krky, ale v zásadě si rozuměla. Jenže teď zjistila, že do kotce pronikla dvě jiná, která je ohrožují všechny: Miloš Zeman a Andrej Babiš. A uspořádala na ně zábavný hon. Zábavný pro ně.

Vše vyvolaly a zorganizovaly skupiny nejvíc ohrožených – těch kolem předsedy ČSSD, premiéra Bohuslava Sobotky, a předsedy TOP 09 Miroslava Kalouska. Průzkumy jim oběma (a jejich doprovodům) dlouhodobě ukazují, že se na podzim mohou s politickými prebendami rozloučit.

A tak na farmě vypukl boj na život a na smrt. Už v něm vůbec není podstatné, o co jako by jde. Chtějí se těch dvou pouze za všech okolností zbavit, aby si uchovali – naději. Jenže přesně opačnou, než si chtějí uchovat voliči, za jejichž peníze se to celé hraje.

Jen kousek od nás

Politici tvrdí, že ony peníze nepotřebují jen pro sebe, ale také (či prý především) kvůli fungování státu. Což bývalo ono území vymezené hranicemi, v němž se má občan-volič cítit bezpečně. Aby byl chráněn před vlky zvenčí i zevnitř.

Jenže zatímco politická stáda bojují o své nezajímavé parazitické životy, nedaleko za našimi hranicemi – které už mezitím fakticky nechali „smáznout“ (viz takzvaný schengenský prostor) – se právě odehrálo něco, co může poslat náš stát definitivně do historie.

Toho si však dobře placená zvířata v luxusních kotcích nevšímají – pokud se nad tím dokonce neradují. A tak sice platíme jako černí, ale otázky po smyslu státu – a tedy naší bezpečnosti – zůstávají bez odpovědí:

Zůstali jsme opět sami

S kým tomu, co přichází, budeme čelit, když se například tři ministři za Sobotkovu stranu (ČSSD) rozhodli neodjet na mimořádně důležitou cestu s prezidentem do Číny, na niž ministři velikostí srovnatelných zemích beznadějně čekají po léta?

S kým svou zem budeme bránit, když například ministr za Babišovu stranu (ANO), jenž by měl mít na starosti obranu, posílá naše vojáky na ruské hranice, aby se zavděčil soudruhům z NATO – a nás učinil prvním cílem odvety?

S kým budeme vyjednávat o našem odmítání imigrantské invaze a uchování státu, když například ministr za Bělobrádkovu stranu (KDU-ČSL) se jezdí klanět Sudeťákům a jeho poslanci (i ti z Bruselu) vítají zvolení Macrona francouzským prezidentem?

Protože to je to, co se právě nedaleko od nás stalo. O podstatě volební frašky pod Eifelovkou jsme již informovali. O některých jejích bezprostředních důsledcích přináší informace bývalý europoslanec za ODS Ivo Strejček. Jenže v mediálním rachotu kolem honu na dva, co se zrovna jiným zvířatům nehodí do kotce, jeho vážná slova zanikají.

Tak se je alespoň my pokusíme zvýraznit. Protože zatímco zvířata se rvou o žvanec, nám jde o život:

Čtěte ZDE: Rockefellerův zednář dostal klíče od Elysejského paláce: Další podivné hlasování. Elity EU slaví opatrně. Řeč symbolů v přímém přenosu. Vypukne ve Francii občanská válka? Lze přechytračit ďábla?

Ivo Strejček: Pozér a Nový úděl

Když nově zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron přicházel v neděli večer dramaticky pompézním krokem před palác Louvre, aby zde se svými příznivci oslavil své vítězství, nepřicházel za tónů francouzské hymny, ale za aranžmá tzv. evropské hymny „Ódy na radost“.

Toto proevropské Macronovo pozérství celkem trefně potvrzuje to, co lze od jeho představ o „evropské reformě“ očekávat. Říkal to v předvolební kampani, řekl to ostře i ve svém prvním prezidentském projevu po svém zvolení.

Už to by nakonec stačilo, abychom měli v Macronových názorech dostatečně jasno, když jej za slova o „obhajobě Evropy, protože její civilizace je v sázce“ freneticky pochválil fanatický eurofederalista Verhofstadt: „Všechny evropské progresivistické síly očekávají, že Francie bude iniciovat nový evropský úděl.“

Seznámit se s tím, co už Macron řekl či naznačil o budoucí francouzské politice uvnitř EU, je pro českou politiku zásadní. S důsledky nové evropské mocenské konstelace budeme konfrontováni, bude nás významně ovlivňovat – a měli bychom si k ní připravit realistický postoj.

1. Emmanuel Macron hlásá nezbytnost vzniku nových fiskálních a sociálních pravidel závazných pro členy eurozóny a má mít vlastního ministra financí;

2. Eurozóna má mimo Evropský parlament vytvořit vlastní parlamentní shromáždění složené jednak z nově zvolených zástupců členských zemí eurozóny, jednak ze členů národních parlamentů;

3. Podporuje myšlenku vytvoření „panevropských“ kandidátních listin už pro volby do Evropského parlamentu 2019, kterými by se „pro začátek“ rozdělilo 73 míst uvolněných odcházejícími britskými zástupci (Macron tak vrací do hry prozatím neprůchodný návrh socialistických a zelených revolucionářů Jo Leinena a Daniela Cohn-Bendita);

4. „Nemůžeme mít Evropu, která debatuje o každé desetině rozpočtů členských zemí, ale když jde o základní evropské hodnoty, jako tomu je v Polsku nebo Maďarsku, rozhodne se raději nedělat nic.“;

5. „Polsko zneužívá rozpočtových a sociálních skulin EU, ale současně porušuje všechny principy EU. Logickým krokem vůči této zemi by mělo být odebrání jejích hlasovacích práv v Radě.“;

S Macronem žádná reforma EU nepřichází. Jeho „reforma“ bude „jakešovskou“ konzervací a zabetonováním stávajícího beznadějného stavu. Macron posílí stranu vyhrocených eurofederalistických názorových proudů, ačkoli většina jeho současných názorů vyžaduje riskantní změny smluv a je u mnohých v EU zatím obtížně průchodná. Ale víme, co bude v EU neprůchodné, až na podzim v Německu zvítězí budovatelka „německé Evropy“ Merkelová s fanaticky proevropským Schultzem?

Znovu si připomeňme, že úvahy „moderního Evropana“ Macrona o „novém evropském údělu“ jsou jistou formou odpovědi českým politikům o tom, že EU nelze v současných politických konstelacích pozitivně reformovat. 

Tuto realitu bychom měli vzít na vědomí bez jakýchkoli iluzí – a svoji budoucí politiku o takové poznání opřít.

Zdroj.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Co bychom měli vědět o islámu: Náboženství nenávisti? Násilí jako součást temné víry. Pětina lidstva vrazi a šílenci? Čtrnáct století teroru, 280 miliónů zmasakrovaných. Otázka stále stejná: Podvolíme se?

Co bychom měli vědět o islámu: Náboženství nenávisti? Násilí jako součást temné víry....

Nigel Farage v Praze: Následujte příkladu Brexitu. Chceme jít z jedné totality do druhé? S integrací začali již nacisté. EU: permanentní válka proti lidem. Barvy se mění, ničemové zůstávají. Máme to v rukách

Nigel Farage v Praze: Následujte příkladu Brexitu. Chceme jít z jedné totality do druhé?...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční strana. Proč jel Steinmeier do Prahy? Proč Merkelové bažiny nevěří průzkumům? Jejich obavy, naše naděje

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky