Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Turek dnes rozumnější než Francouz: Pochopil Erdogan pokrytectví a dekadenci unijních elit? Politická hra v souvislostech: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Řekové po 36 letech v EU mohou jen závidět

Turek dnes rozumnější než Francouz: Pochopil Erdogan pokrytectví a dekadenci unijních elit? Politická hra v souvislostech: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Řekové po 36 letech v EU mohou jen závidět

25. 4. 2017

Tisk článku

Jiří Weigl uvádí na pravou míru rozruch a ostentativní pohoršení všech liberálních politiků a médií z Erdoganova politického vítězství v jeho zemi

Po vítězství tureckého prezidenta Erdogana v referendu, které v Turecku zavádí prezidentský systém, se světová i česká média zaplnila lamentacemi o osudu tamní demokracie. Skoro to vypadá, že Turci dlouhá desetiletí vyrůstali v tradici téměř anglosaské demokracie, úzkostlivé dělby moci a plné nezávislosti všech možných nezávislých úřadů a teď najednou jim léty zažité tyto vymoženosti zlý diktátor Erdogan bere.

To je ovšem lež jako věž. Tvůrcem té skutečné, současné a svou kvalitou všelijaké demokracie v Turecku je právě tento zlopověstný Erdogan. Ona slavná Atatürkova sekulární Turecká republika, o niž naše média ráda hovoří, totiž byla vojenskou diktaturou, v poválečném období zastřenou formálním parlamentarismem a střídáním vlád. Rozhodující slovo však měli stále generálové, kteří – pokud se jim vládnutí nastrčených civilních vlád přestalo líbit – neváhali provést vojenský převrat nebo prostě sesadit nepohodlné politiky. Na nějaká lidská práva a respekt k menšinám se při tom moc nehrálo. V době studené války to ovšem nikomu nevadilo – Turecko je strategicky nesmírně významná země s druhou největší armádou v rámci NATO. Nedostatky turecké kvazidemokracie se však ukázaly velmi užitečným argumentem pro zchlazování tureckého nadšení pro vstup do EU celých posledních 40 let.

Erdoganova cesta

Vše se začalo měnit až po roce 2003, kdy se po vítězství své umírněně islamistické strany AKP stal premiérem země bývalý úspěšný istanbulský starosta Erdogan. To jemu se podařilo zbavit armádu určujícího vlivu na politiku, přiblížit praxi tureckého vládnutí evropským standardům a především zahájit nesmírně úspěšnou éru ekonomického rozvoje. Ten nebyl omezen jenom na tradiční přímořská hospodářská centra, ale dokázal zlepšit životní podmínky i miliónům obyvatel tradičně zaostalého vnitrozemí. Odtud pramení Erdoganova politická síla a popularita v turecké veřejnosti.

Pochopil rovněž, že pouhé napodobování Západu ke skutečné prosperitě a stabilitě nestačí, že dlouhodobě úspěšnou budoucnost nelze zakládat na atatürkovském odmítání a potlačování vlastních kulturních tradic. Dlouho sloužil Erdogan za příklad osvíceného státníka, který dokázal spojit islámskou tradici s moderním rozvojem.

Referendum tak znamená pouze to, že demokratický reformátor přehodnocuje pod vlivem svých politických zkušeností své původní kroky, neboť vidí, že vnucovaný evropský politický systém znamená pro něho v tureckém prostředí výrazná rizika. Téměř osmdesátimiliónová země velkých sociálních, etnických i náboženských rozdílů postrádající tradice skutečné demokracie, ležící navíc v nesmírně výbušném a strategicky významném regionu, kde se střetávají zájmy velmocí, nemůže obstát bez silné a stabilní vlády.

Čtěte ZDE: Osmanská říše je zpět: Erdoganovo vítězství je pro dospělé dobrou zprávou. Jak to souvisí s volbami ve Francii? Čeho se Bruselští více bojí: LePenové, nebo Mélenchona? Trump ukázal cestu

Prst na tepu doby

Navíc přístup bývalých velkých vzorů a spojenců USA a EU přinesl v obamovské éře Erdoganovi pouze velké rozčarování. Za aktivní podporu jejich podivných manévrů na Blízkém východě, které vešly do dějin pod názvem „Arabské jaro“, se mu dostalo příležitosti přihlížet truchlivému osudu odkopnutých věrných spojenců Západu Mubáraka, Bin Alího a dalších, aby sám jenom horko těžko odvrátil přípravu „barevné revoluce“ proti jemu samotnému při demonstracích na istanbulském náměstí Taxim. Prozápadní angažmá v syrském a iráckém konfliktu přineslo Turecku hrozbu vojenského střetu s Ruskem a eskalaci kurdského problému ohrožujícího územní integritu Turecka.

Erdogan byl a je aktivním klíčovým spolupracovníkem západních velmocí v další velké a podivné politické hře současnosti – migrační krizi. Je evidentní, že bez úzké koordinace Turecka s velmocemi by se migrační vlna z Turecka do Evropy ani nedala do pohybu, ani následně nezastavila. Příslib bezvízového styku Turecku ze strany EU jasně ukazuje, že migrace jako taková pro ty, kteří řídí evropskou politiku, problém nepředstavuje. Taktickým a dočasným problémem je pro ně odpor veřejnosti jejich zemí vůči neomezenému dovozu orientálních kolonistů. Proto dohody s Tureckem.

Politika s vizí

A poté přišel loni v létě pokus o převrat, z něhož prezident viní na Západě zakořeněné gülenistické muslimské hnutí. Současná pozice Erdogana a jeho snaha o maximální posílení vlastní pozice má proto logický vývoj i jasné příčiny. Turecký prezident po všech těchto peripetiích ztratil důvěru v západní spojence a jejich skutečné záměry. Nechce hrát roli mouřenína, který splní úkol a může odejít. Navíc přitažlivost evropského vzoru a EU je ta tam. Turecko po 14 letech Erdoganovy vlády je regionální politická, vojenská a především hospodářská velmoc, jejíž vliv trvale sílí a roste. Jak ostrý je to protiklad s fatálním úpadkem jeho tradičního rivala – Řecka, které 36 let členství v EU přivedlo na samé dno. Turci již chápou, že členství ve stagnující Unii jim nic dobrého přinést nemůže.

Lze říci, že zdiskreditován je i samotný západní model společnosti, která se potácí v pocitech nedůvěry sama v sebe, pokrytectví a dekadenci. Dnešní Turecko nemá pocit jako před sto lety, že se má ke svým tradicím otočit zády a slepě imitovat cizí dovezené vzory. Legitimita silného vládce je v tradici orientální společnosti daleko přirozenější než umělé antagonismy slabých institucí parlamentního systému, stejně jako potlačování politických protivníků autoritativní státní mocí odpovídá poměrům více než nadvláda všemocných ze zahraničí řízených neziskových organizací a potlačování jejich odpůrců, což je současný politický trend vnucovaný ze Západu.

Krátce řečeno, v Turecku se referendem nic strašného nestalo. Demokracii Turkům Erdogan dal, teď její podobu posouvá, možná podle amerického vzoru či někam jinam, ale to zatím nikdo s určitostí říci nemůže. Lamentace proto nejsou na místě.

Zdroj.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Chvilky pro totalitu na Václaváku: Přijeli voliči z celého protektorátu. Vedlejšák hlavního politruka? Spát a vstávat ve strachu. Kolik vyfasujete za schvalování atentátu? V listopadu uvidíme, zač je demokracie loket

Chvilky pro totalitu na Václaváku: Přijeli voliči z celého protektorátu. Vedlejšák hlavního...

Politruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim to dovolil? Co takhle se učit matiku a češtinu? Soudruzi z Člověka v plísni by to potřebovali. Zašít se na stávce proti počasí je větší zábava

Politruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim...

NEJČTENĚJŠÍ

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu. Jak zlikvidovat nepřítele Deep state? Okno také do naší blízké budoucnosti. Zkuste nahlas říci Alex Jones. Tohle tu ještě nebylo

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky