Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Pravda o dětech v

Pravda o dětech v "homorodinách": Nová americká studie s výsledky, které se Dienstbierům celého světa nebudou líbit. Děti jako fetiš pro zvrhlé touhy dospělých

3. 8. 2016

Tisk článku

Lukáš Panenka komentuje zprávu D. C. McAllisterové o vědecké studii nevzniklé na objednávku homo-lobby, která zjišťuje, jak jsou na tom děti z takzvaných "stejnopohlavních" rodin doopravdy - a dává tak zapravdu skandalizované poslankyni Nytrové

Nedávný uměle vyvolaný skandál spojený se snahou o diskreditaci poslankyně Pavlíny Nytrové znovu připomněl podstatu, praktiky a míru prorůstání homosexualismu našimi institucemi a celou naší společností. Ironií je, že útok (mnohde doprovázený i výsměchem) na poslankyni byl veden skrz poukazování o údajné dojmologii nepodepřené žádnými argumenty a relevantními studiemi, neboť tyto prý dokazují pravý opak - tedy jen ty nejlepší zkušenosti a takřka blahodárné dopady homoadopcí na děti. 

Přitom nejen ony "dojmy", opírající se o prostým rozumem poznatelné přirozené zákony lidské společnosti, ale i seriózní studie ve svých velmi opatrně formulovaných (ve skutečnosti však hrozivých) závěrech dokládají pravý opak. 

Kolikrát člověk zjistí, že se podobá svému rodiči mnohem více, než si myslel? Každý psycholog vám řekne, že ať chceme, nebo ne, to, jací byli naši rodiče, nás bude ovlivňovat celý život. Matka a otec jsou nám podvědomým vzorem ženského a mužského světa. Přesto jsou to často titíž psychologové, kteří dnes "moderně" tvrdí, že vlastně ani nezáleží na tom, zda dítě má matku a otce, nebo jinou kombinaci rodičů. Záleží přece na lásce. Tvrdí.

Paradoxy pražské pýchy

Nabízí se (viz. Josef Škvorecký) “základní otázka socialismu: Jak je to možné?" Je z rodu paradoxů, které plodí program letošního Prague Pride. “Hrdého" (Pride znamená ale také pyšný) festivalu homosexualismu v Praze. Vedle sebe tam nalezneme výstavu fotografií “queer" (doslova: divných) rodin - a upoutávku na HIV testy zdarma...

Mimochodem, když jsme u HIV - letos jsme se dozvěděli, že minulý rok u nás rekordně přibylo nakažených HIV, nejvíce mezi muži-homosexuály, kde číslo narostlo přímo raketově. Tento báječný smrtelně nebezpečný životní styl přijdou opět  tisíce lidí oslavovat na Střelecký ostrov.

Jenže - o tom se určitě z mediálního pokrytí letošní “pokrokové akce” nedozvíme. Stejně jako se na výstavě obou fotografií rozesmátých “stejnopohlavních” “rodin” nedozvíme nic o studiích, které ukazují, že děti v podobných rodinách vychovávané, vykazují v dospělosti silný sklon k depresím, nebo hlásí větší počet sexuálně motivovaných násilných činů, než děti "klasických" biologických rodičů. 

A už vůbec se nedozvíme o jednotlivých osudech dětí údajně tak báječně "láskou zaopatřených" po adopci v homosexuálních "partnerstvích".  Třeba těch, o nichž píše novinářka D. C. McAllisterovou na serveru The Federalist.

Čtěte ZDE: Fakta pro statečnou poslankyni Nytrovou: Pokrytecká hysterie. Bude se duo Marksová - Gottvaldová zabývat původci pandemie AIDS? Atentátník z Nice také patřil k teplým bratřím. Zastavíme duhovou totalitu?

D. C. McAllisterová: Potřebují děti přirozené rodiče?

Potřebuje dítě matku a otce? Nová studie říká, že ANO - a potvrzuje tím, co víme z běžné lidské zkušenosti a napovídá nám zdravý rozum. Přesto jsou podobné pravdy, dříve považované za banálně samozřejmé, dnes popírány lidmi, kteří trvají na tom, že zájmu dítěte je nutno nadřadit touhy dospělých.

Studie, kterou vedl profesor sociologie Paul Sullins, zjistila, že “u osmadvacetiletých dospělých, jež byli jako děti vychováváni rodiči stejného pohlaví, existovalo více než dvojnásobné riziko propuknutí depresí, než u osob, vychovaných matkou a otcem”. Kromě toho byla u těchto lidí zvýšena rizika spojená s nevhodným poměrem blízkosti a odstupu v rodině, sebevražedné tendence a úzkosti ve věku kolem 15 let, pocit stigmatizace a obezita.”

Deprese dětí z homorodin

Vzhledem k těmto závěrům Sullins uzavírá, že “je třeba další výzkum a pozornost zákonodárců směrem k potenciálně problematické situaci dětí se stejnopohlavními rodiči.” Sullins dále konstatuje, že jeho studie je důležitá, neboť jiné studie, které nezjistily žádné rozdíly mezi dětmi z klasických a stejnopohlavních rodin, obvykle užívaly nespolehlivé “psychometrické ukazatele deprese či úzkosti”, což v důsledku vedlo “k zanedbání politiky zaměřené na zvláštní potřeby podobných dětí”. Sullinsův výzkum je v ostrém kontrastu s “benigními” výsledky těchto jiných studií.

“Dodatečné analýzy potvrzují, nepřekvapivě, že studie, jejichž výsledky byly vzhledem ke stejnopohlavnímu rodičovství pozitivní, vykazují zaujatost při výběru statistického vzorku (ascertainment bias), zkreslení vyvolané tendencí odpovídat sociálně žádoucím způsobem (social desirability bias) a/nebo chybu ve zpětné analýze výsledků, způsobenou neochotou subjektů uvádět některé citlivé informace (reporting bias).”

Sullinsova studie byla sice relativně malá, nicméně “sledovala reprezentativní vzorek amerických dospívajících metodou pohovoru ve věku zhruba 15 let (Vlna I, základní), v roce 1995, dále ve věku 22 let v roce 2002 (Vlna III) a ve 28 letech v roce 2008 (Vlna IV, konečná hranice).” 

Její závěry byly poměrně překvapivé: zjistila, že sice během dospívání děti stejnopohlavních rodičů vykazovaly méně známek deprese, než děti v klasických rodinách. Jenže v okamžiku, kdy dětem bylo mezi 24 a 32 lety, se situace dramaticky změnila. Depresi hlásila více než polovina z dětí od "rodičů" stejného pohlaví, zatímco u dětí z klasických rodin pokleslo totéž číslo pod 20%.

Čtěte ZDE: Horor, který žijeme: Kanibalské hody Ústavního soudu. Zájem dítěte? Nezájem. Vládne deviantní soudcovská menšina. Na cestě k právům pro lidojedy a pedofily. Poplaveme - nebo nás sežerou

Sklon k násilí i sexuální obtěžování

Děti rodičů stejného pohlaví také vykazovaly vyšší míru násilí v rodině, objevilo se více případů fackování, bití či kopání dítěte a slov od rodiče “která zraňují city nebo člověku vnukají pocit, že není chtěn a milován” - a také “sexuálních doteků od rodiče, donucení k dotýkání se rodiče sexuálním způsobem, nebo donucení k sexuálním praktikám”. 

Sullins nesouhlasí s tvrzením, že k docenění pravé povahy stejnopohlavního rodičovství je třeba minimálně další výzkum. Americké ministerstvo práce a zdravotnictví (U.S. Department of Health and Human Services) nedávno publikovalo rozsáhlou studii, která dokazuje zásadní význam biologických otců pro “zdravý vývoj dítěte”. Kromě toho, “nejpečlivější, vědecky přesná a metodologicky správná studie, která byla kdy provedena” v oblasti homosexuálního rodičovství našla “početné a podstatné” rozdíly mezi dětmi biologických rodičů a dětmi homosexuálů, přičemž “výsledky pro děti homosexuálů byly ‘podprůměrné’ téměř v každé zkoumané kategorii”.  

Krásný nový svět

Přesto se najde řada zastánců stejnopohlavního rodičovství, kteří tvrdí, že děti nepotřebují biologickou matku a otce, a hájí praktiku, při níž se děti rodí již se záměrem vynechat jednoho z rodičů z jejich života.

A je to právě tato záměrnost, kterou je třeba zdůraznit. Nemluvíme o vdovách, sirotcích a “náhodných” těhotenstvích. Mluvíme o dospělých osobách, které se promyšleně rozhodnou přivést na svět dítě, které bude stejně promyšleně zbaveno možnosti navázat vztah se svou matkou či otcem, nebo je vůbec poznat.

Zastánci této deviace od existujících norem vždycky na svou obhajobu uvádějí vlastní studie, které tvrdí, že děti budou úplně v pořádku. Současně ovšem předem odmítají studie, které prokazují opak. A dokonce ignorují děti, které svědčí u soudu, že fakt, že je někomu záměrně odepřen vztah s jedním jeho rodičem, je hluboce psychologicky a emočně zraňující a podobná rána se vlastně nikdy neuzdraví.

Rovněž tak advokáti “homorodin” ignorují sociální a politický dopad podobných rozhodnutí. Slyšíme, jak dva muži, či ženy (nebo jeden muž či žena, když už o tom mluvíme), kteří vychovávají dítě od “náhradní matky” nebo počaté ze spermatu od “dárce”, rozhořčeně volají, že “biologický rodič není potřeba”. Jako by v tom zněla ozvěna Krásného nového světa Aldouse Huxleyho, kde “rodič” je tabuizovaný výraz a “říci, že je někdo matkou - to už nebylo vtipné - bylo to obscénní”.

Čtěte ZDE: Příčiny úpadku Evropy: Pro rozvrat společnosti je třeba změnit myšlení. Nenápadný útok na přirozený řád, rodinu, jazyk a národ. Démon sexu a multikulturalismus. "Totalita" svobody a politické korektnosti. Permanentní revoluce dědiců Karla Marxe

Programování sexem a drogami

Netřeba připomínat, že Huxleyho svět je "antiutopie", v níž totalitní stát zcela odlidštil své občany, aby je mohl totálně kontrolovat. Taková myšlenka však nespadá jen do říše sci-fi. I s použitím (přesněji zneužitím) reprodukčních “technologií” vytvářejí úřady a společenská špička již dnes lidské “jednotky”, oddělené od jednotek přirozených - rodinných. Tím mění jejich základní identitu, která je poté přístupnější “programování” pomocí sexu a drog.

Zatím ještě nejsme v extrémním bodě, o němž píše Aldous Huxley. Lze však rozhodně říci, že tento slavný spisovatel byl velmi předvídavý. Cesta k větší státní kontrole života každého z nás je už velmi dlouho tou, po níž jdeme. Sociální i právní normy se mění tak, aby naši identitu učinily co nejvíce fluidní a tvárnou - a tím pádem přístupnou jakékoli manipulaci. Součástí tohoto trendu je i volání po “umělém rodičovství”.

Základní součástí naší identity jako lidských bytostí je totiž vědomí toho, kdo jsme a jaké jsou naše kořeny. Každý člověk si klade základní otázku “kdo jsem?”. A odpovídá na ni i s pomocí otázek na své rodiče, historii, předky a obecně své kořeny. Což - posléze - vede k otázce základní - kdo tyto kořeny stvořil?

Zoufalé hledání rodiče

Nerodíme se do světa jako izolované ostrovy odpojené od společenství. Zatím nepřipomínáme hrdiny Krásného nového světa, kteří se rodí ze zkumavek. Rodíme se jednomu muži a jedné ženě, do určité rodiny. Ta nám dává identitu, smysl existence i bezpečí. Vyjmout nás z této rodiny a záměrně nás umístit do jiné, která je obskurní parodií na rodinu, znamená učinit nás méně lidskými a vypustit nás do převládajícího proudu filosofického nihilismu, tvrdícího, že “na ničem nezáleží”.

Každý z nás má základní právo na poznání sebe sama. Pokud nám je toto poznání odepřeno, ztrácíme část vlastní identity a dokážeme ji najít jen v druhém. Podobná zranění vedou na konci vždycky k závislosti.

Zdaleka nejde jen o studie (které “hrdí homosexuálové” samozřejmě hrdě ignorují, a citují jen ty jim nakloněné). Celá světová literatura a film - počínaje Petrem Panem a zdaleka nekonče třeba Harrym Potterem, je přeplněná hrdiny, kteří zoufale hledají ztracené rodiče a udělali by cokoli, aby je našli.

Někdo si může myslet, že podobnou roli může plnit kdokoli. Jenže, jak se ukazuje, nemůže. Nebo přinejmenším ne plně. To neznamená, že milující “náhražky” rodičů nedokážou mnoho dobrého (zvláště v případech adopcí či při jiných rodinných tragédiích). Vztah s opravdovou přirozenou matkou a otcem nic na světě nenahradí. Žena, která vás porodila, utváří vaši existenci na mnoha rovinách, počínaje  fyzickou a konče spirituální. 

Čtěte ZDE: Duchovní rozměr úpadku Evropy: Morální deviace a ztráta identity. Bude Anglie republikou? Vzdáváme se práva na obranu vlastních hranic. Co se stane napřesrok v květnu? Dříve byl Západ pojmenováním civilizace

Smutné svědectví

Lze si přečíst mnohá svědectví dětí, kterým byl záměrně odepřen jeden rodič. Je to znepokojivé čtení. Zaujal mě především jeden příběh, vyprávějící o bolesti "dcery dvou žen”, která bojuje s nepřekonatelnou touhou znát svého otce a sourozence. V dnešní společnosti je klima takové, že se ona a jí podobné děti cítí být “vinny zradou” svých sociálně vytvořených matek. 

Co je tedy důležitější? Pocity a touhy dospělého, nebo reálné a přirozené pocity dítěte, kterému bylo odepřeno to základní?

Jak mám mluvit se svou matkou o tom, jak moc mě to bolí, když její úsilí, snaha a vášeň bylo to, co mě přivedlo do tohoto světa, abych vůbec mohla mluvit? ptá se dotyčná dívka. Jak si s někým jen tak sednete a řeknete mu, že v zásadě nejsou dost “rodina”, aby byli vaše rodina?

Sirotek ze zkumavky

To ji zničí, pomyslím si vždycky. Protože vím, že bude nemožné pochopit, že její bezpodmínečná láska mě zanechala nešťastnou a neúplnou. V tom okamžiku cítím, jak se celé moje tělo stahuje a slyším ta tak známá a slavná slova: “Měla bys výt vděčná, že tě tady chtěla tak moc, že prošla celým tím procesem a doslova zaplatila za to, aby mohla milovat dítě.”

Vždycky pochybuju o svých vlastních myšlenkách. Je to neetické nebo nemorální chtít vědět, odkud pochází druhá polovina mé bytosti? Každou noc chodím spát a probouzím se s pocitem, že jsem se ztratila.

Nikdy nebudu vědět, jaké je to házet si míčem s tátou, když je vám šest. Nikdy nebudu vědět, jaké to je si domů přivést kluka a vidět, jak mu táta vyhrožuje, že jestli se dotkne jeho holčičky, tak… Nikdy nebudu vědět, jaké to je se vzbudit na Den otců a čekat něco jiného, než že vaše matka posílá pohlednice naší rodiny svým rodičům - a říci, “ale mami, my žádného tátu nemáme”. Nikdy se nepodívám do očí muži, který je původcem mé existence. Jediné, co mám, je má zvláštní olivová pleť a malinký nos. To jsou kousky, které mám dojem, že musejí pocházet od něj. Možná to není moc, ale znamenají pro mě všechno. 

Vznešeně přemalované sobectví

Tahle dívka nepřišla o otce náhodou. Neopustil ji. Nikdy ho neměla - protože její matka podlehla sobectví, které si přetřela na vznešeno. 

Ironické je, že rozvedeným ženám není dovoleno dítě otci takhle “vzít”. Porušila by právo. Naše společnost totiž uznává fakt, že pro dítě je nejlepší mít oba rodiče. A že je odpovědností obou dítě vychovávat a starat se o něj.

Ale jak se zdá “nejlepší zájem dítěte” najednou zmizí jak pára nad hrncem, jakmile se začne mluvit o "stejnopohlavním rodičovství" (které samozřejmě rodičovstvím v pravém smyslu není). Pak je fakt, že dítě nemá druhého rodiče, náhle zcela v pořádku. Jediné, na čem záleží, jsou totiž potřeby homosexuálních dospělých. Ti určují, jak má vypadat rodina. Ti určují identitu dítěte. Ti určují, co dítě potřebuje či nepotřebuje. Jde jen o ně - o dítě ve skutečnosti nejde ani omylem.

Záměrně destabilizovat emoční zdraví dítěte je v mnoha zemích považováno za týrání. Přesto se mu v tomto případě nikdo "kupodivu" nevěnuje. Přehlížíme ho, protože si více ceníme "práv LGBT” menšiny, než dětí. To je špatná vizitka pro jakoukoli společnost. Měli bychom konečně přestat s normalizací abnormálního. Měli bychom přestat říkat, že černé je bílé.

Pokud to neuděláme, riskujeme víc, než pár zraněných dětských dušiček. Otevíráme okno do “krásného nového světa”, kde “každý patří všem ostatním”. Vytváříme totiž jednotlivce, automaticky podřízené svou existencí přáním jiných.

A neschopné pravdivého poznání svých rodičů.

Ani sebe.

Zdroj.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Dnes i u nás můžeme volit Salviniho: Šokující, protože úplně normální projev. Evropa pod mocnou ochranou. Hrůza vatikánských marxistů. Šance na záchranu. Čí zbrojnoši chceme být? Klíč pro racionální volbu

Dnes i u nás můžeme volit Salviniho: Šokující, protože úplně normální projev. Evropa pod...

Britové volí již dnes: Včera ovace v Londýně pro Klause! Mluví totiž jasně. Parlament plný zbabělců a ponížená Británie. Na scénu přichází Železná Ann. Brexitoví přátelé, nezklamte nás! Farage opět zvítězí!

Britové volí již dnes: Včera ovace v Londýně pro Klause! Mluví totiž jasně. Parlament...

NEJČTENĚJŠÍ

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu. Jak zlikvidovat nepřítele Deep state? Okno také do naší blízké budoucnosti. Zkuste nahlas říci Alex Jones. Tohle tu ještě nebylo

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky