Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Americká armáda opět v naší zemi: Cíl - ruské hranice. Válka v Evropě bude jiná. Žádný týl ani fronta. Washington potřebuje evropské vojáky včetně našich jen jako fíkový list a dobrý cíl. Horká válka na spadnutí? Budeme v ní

Americká armáda opět v naší zemi: Cíl - ruské hranice. Válka v Evropě bude jiná. Žádný týl ani fronta. Washington potřebuje evropské vojáky včetně našich jen jako fíkový list a dobrý cíl. Horká válka na spadnutí? Budeme v ní "jen" diváci a oběti

28. 5. 2016

Tisk článku

Petr Hájek odpovídá na otázku, proč tentokrát Američané projíždějí naší zemí už téměř bez zájmu veřejnosti a přináší zasvěcený rozbor slavného vojenského analytika Sakera, který modeluje pravděpodobnou podobu války Spojených států s Ruskem a demaskuje mýty o smyslu stupňujících se provokací NATO

Už jsou zase tady. Přes Českou republiku se přes víkend opět valí americká armáda. Už to nikoho příliš nevzrušuje: ani "vítače", ani odpůrce. Je to logické. Ti první se rozdělili do dvou kategorií. Část pochopila, o co se tu hraje a čemu dělá "křoví". Že právě tyto armády "dočasně umístěné na evropském území" jsou jednou z pojistek bruselské moci proti bouřící se veřejnosti. Že "vítači" migrantské invaze i americké armády jsou jen dvě strany téže mince - a s tím už nechtějí mít nic společného.

Aktivní "vítači", kteří protektorátní moc chtějí, protože z ní buď odvozují své kariéry a peníze, nebo jsou skutečně přesvědčení "internacionalisté", zase ztratili motivaci, když odpůrci "přítomnosti cizích vojsk na našem území" (řečeno husákovskou normalizační terminologií) už nevyrážejí do ulic protestovat proti "okupantům". Ti k tomu mají ale také dobrý důvod. Přituhuje, připravují se procesy se "šiřiteli nepřátelských názorů", iluze svobody slova už dávno vzala za své, vláda zcela nezakrytě mění zemi na policejní stát. V takové houstnoucí předválečné atmosféře je bláhové strkat hlavu žralokovi do tlamy. Vlastenci si uvědomují, že pro záchranu země musejí volit jiné, "podzemnější", metody boje.

Nejde však tentokrát tolik o nás, o propagandistickou jízdu "na dobytém území". Američané se přes nás valí na ruské hranice. A už s nimi budou "cvičit" i naši vojáci. Aby bylo jasné proč, Česká televize k tomu odvysílá ponížený rozhovor se zástupcem generálního tajemníka NATO (za Husáka by na Kavčích horách přivítali generála Varšavské smlouvy), který se "shodou okolností" u nás právě vyskytuje. Soudruh ujišťuje, že NATO válku s Ruskem nechce. Obkličuje sice Rusko, to je fakt, ale jen proto, aby "posilnilo mír a demokracii". Pro pamětníky "doby nesvobody" čisté déja vu. Pro mladší generace nepodstatné žvásty. Ale ono to podstatné je.

Dějiny studené války se prostě opakují - pro nás jen v opačném gardu. Kdy se ze studené stane "horká fáze"? Co vlastně svými provokacemi NATO aktuálně sleduje? A k čemu potřebuje těch našich pár vojáků? Poměrně zajímavé odpovědi na tyto fatální otázky naší další národní existence dává v obecnější úvaze slavný komentátor a vojenský analytik vystupující pod pseudonymem The Saker.

Čtěte ZDE: Bolševici v Praze i v Bruselu mají opět známý problém: Jak odříznout naši veřejnost od svobodných informací? Ve věku internetu místo rušiček státní "trollové". Známe to z nedávné historie - a z ní také čerpáme naději

Čtěte ZDE: Je to tady: Rusové útočí! Kanada pod tlakem aktivistů z "nevládek". Moskva drancuje obilné i ropné zásoby amerického souseda. Zdaleka ne jen představa… Ještě, že je na Ukrajině ten blahodárný mír

The Saker: Propaganda nás krmí horami nesmyslů

Jak by vypadala skutečná válka mezi USA a Ruskem? To je patrně otázka, kterou dostávám vůbec nejčastěji, od čtenářů i obecně. Je to také otázka, na niž slyším největší množství prapodivných, nesmyslných odpovědí. Pokusím se především demaskovat některá populární klišé o moderním válčení obecně. To současně čtenáři poskytne možnost, aby se i v konkétním případě dokázal prohrabat horou nesmyslů, které nám korporátní média tak ráda předkládají jako “analýzu”.

Klišé č. 1: Americká armáda má nad Ruskem převahu 

Záleží na tom, čemu říkáme “převaha”. Je pravda, že americké ozbrojené síly jsou mnohem početnější, než ruské. Jenže na rozdíl od nich jsou také rozptýlené po celé planetě. A ve válce nezáleží ani tolik na síle vaší armády, ale na tom, kolik jí máte skutečně k dispozici v oblasti bojových operací, čili na bojišti. 

Takže například, pokud na jakémkoli bojišti máte pouze dvě letiště, z nichž každé je schopno zajišťovat provoz, řekněme, stovky letadel, pak vám k ničemu není, že máte dohromady 1000 letadel. Možná jste už slyšeli větu “civilisty zajímá palebná síla, vojáky logistika”. To je naprostá pravda. Moderní ozbrojené síly jsou extrémně “náročné na podporu”, což znamená, že pro jeden tank, letadlo nebo dělostřeleckou zbraň potřebujete rozsáhlou a sofistikovanou linii podpory, aby vůbec mohl normálně fungovat. Jednoduše řečeno - když vašemu tanku dojde benzín nebo náhradní díly - tak nejede. 

Takže je naprosto zbytečné říkat například, že USA mají 13000 letadel a Rusko jen 3000. To je možná pravda, ale současně je to naprosto irelevantní. Jediné na čem záleží, kolik letadel by USA a NATO byly schopny zapojit do boje v okamžiku vypuknutí války. Izraelci, například, mají dlouhou historii ničení arabských leteckých sil na zemi, ne ve vzduchu, pomocí překvapivých útoků, které jsou nejlepším způsobem, jak vyrušit početní převahu protivníka. A skutečnost je taková, že USA by trvalo mnoho měsíců, než by v západní Evropě shromáždily vojenskou sílu, která by měla byť i jen malou šanci zvítězit nad ruskou armádou. Kromě toho je jasné, že by Rusy nic nepřimělo po tuto dobu jen sedět s rukama v klíně a pozorovat takové přípravy (což je mimochodem osudová chyba, kterou udělal Saddám Hussajn).

Klišé č. 2: Útočník potřebuje mít nad obráncem výhodu v poměru alespoň 3:1

No, tohle “tak trochu” platí, aspoň na taktické úrovni. Používá se jako zlaté pravidlo, že jakmile se bráníte, máte výhodu 3:1, jinými slovy, pokud nějaký bod brání jedna jednotka, měl by útočník mít pro vítězství tři srovnatelné. Ale pokud se podíváme na operační, tím více pak strategickou úroveň, je tahle poučka naprostý nesmysl. Proč? Protože obránce vždycky čelí obrovské nevýhodě: útočník totiž volí kdy, kde a jak zaútočí.

Pro ty, které téma zajímá hlouběji, doporučuji knihu Richarda Bettse “Překvapivý útok: Poučení pro plánování obrany” (Surprise Attack: Lessons for Defense Planning). Ačkoli je poměrně stará (1982) a zaměřená na prostředí studené války, přesto obsahuje velmi zajímavý a podrobný výklad o výhodách a rizicích překvapivého útoku. Je to fascinující téma, které ale přesahuje rozsah tohoto článku. Řekněme jen, že správně provedený překvapivý útok téměř dokonale ruší teoretickou výhodu převahy na straně obránce.

Jednoduchý příklad: Představte si frontovou linii v délce 50 km, na níž každých 5 km brání z obou stran jedna divize. Takže každá bojující strana má na této frontě 10 divizí, z nichž každá hájí 5 km fronty. Podle pravidla 3:1 by strana A potřebovala 30 divizí, aby přemohla 10 divizí protivníka, správně? Špatně! Co by strana A měla udělat, je soustředit pět ze svých deseti divizích na desetikilometrovém úseku fronty a zbylých pět pověřit obranou zbytku. Na tomto desetikilometrovém úseku najednou má pět divizí útočících vůči dvěma obranným, zatímco na zbytku fronty brání pět divizí potenciálnímu útoku osmi divizím protivníka B. Všimněte si, že tak neponechal B početní výhodu k překonání vlastní obrany (poměr jejich sil je 8:5).

Ve skutečnosti se samozřejmě v podobném případě stane, že B okamžitě přesune více divizí k ochraně úzkého desetikilometrového pásu, což ho ovšem zanechá zranitelnějšího po celé délce fronty. Od této chvíle má partie mnoho podob: B může zahájit protiútok namísto obrany, může se bránit v určité formaci (v několika “echelonech”, dvou, nebo i třech), strana A také může začít boj předstíraným útokem na jednom sektoru fronty a pak se přesunout ke skutečnému útoku jinam, nebo může poslat jeden dobře vyzbrojený batalion, aby vyrobil chaos v týlu nepřítele, a tak dále. Snažím se teď především ukázat, že přibližné pravidlo 3:1, kterým “analytici” v médiích často mávají, je pouhou taktickou poučkou, která se v reálné bojové situaci uplatní jen v rámci mnohem složitějších výpočtů, jež musejí mimo jiné zahrnovat i překvapivý útok.

Klišé č. 3: vyspělá technologie znamená vítězství

To je hrůzostrašně nepravdivé prohlášení, které je přesto posvátnou krávou civilistů, zvláště pak v USA. Ve skutečném světě jsou sice high-tech zbraně velmi cenné, nicméně mají řadu problémů, z nichž jedním je právě cena. 

Mimochodem - když jsem v 90. letech studoval vojenskou strategii, jeden z našich učitelů, příslušník amerického letectva, nám ukázal graf, na němž byla vidět stále se zvyšující cena jednoho kusu americké stíhačky mezi lety 1950 a 1990. Pak tento trend promítl do budoucnosti a žertem dodal, že do roku 2020 (sic) bude mít americká armáda v rozpočtu peníze na to, aby si koupila jen jedinou, zato značně drahou stíhačku. To byl samozřejmě vtip, ale dobře to ukazuje, jaký je s technologií problém: nekonečně drahé zbraňové systémy je velmi těžké vyrobit, zpravidla se tak stane jen v pár kopiích, a pak je velmi riskantní takové stroje skutečně použít v boji.

Technologie je kromě toho křehká, vyžaduje komplexní podporu, údržbu a opravy. Nemá cenu mít nejlepší tank na planetě, když vám většinu času sedí v garáži a vrtají se v něm mechanici. A přesně to se stává. Kromě toho, na vysoce komplexní high-tech zbraně se dá právě kvůli jejich složitost zaútočit mnoha různými způsoby.

Kromě toho nás historie znovu a znovu učí, že daleko více než na technologii záleží na síle vůle. Stačí se podívat na absolutně ponižující a totální porážku izraelské armády, vybavené mnohamiliardovým rozpočtem a zaměřené na high-tech zbraně, hnutím Hizballáh v roce 2006. Izraelci tehdy nasadili celé letectvo, slušnou část námořnictva, obrovskou dělostřeleckou sílu i nejnovější tanky - jen aby je porazilo na hlavu méně než 2000 bojovníků Hizballáhu, a to ještě ne těch nejlepších (ty tehdy Hizballáh nechával v záloze na sever od řeky Litani). Podobně na tom byly nálety NATO na tábory srbské armády v Kosovu. 

(Poznámka: to, co nakonec umožnilo “anglosionistům” obě tyto porážky zvrátit ve vítězství, nebyly zbraně. Byla to celosvětová mašinerie propagandy, která úspěšně utajila katastrofální rozměr porážky. Ale informace o obou střetech jsou na webu, můžete si je vyhledat.)

Čtěte ZDE: Raketový štít a americké Abramsy obkličují Rusko: Rozhodne o invazi výsledek amerických prezidentských voleb? Strategická odpověď Moskvy: Historická dohoda s Japonskem o Kurilských ostrovech na dohled

Čtěte ZDE: Podivné rejdy v hlavním štábu NATO: Admirál se sjíždí lepidlem na papír a generál má kouli v šuplíku. Příští rok v květnu prý začne válka s Ruskem! Vypukla v blázinci NATO revoluce? Provokuj Putina, zachováš mír

Klišé č. 4: vyhrává ten s největším rozpočtem na zbrojení

Tento mýtus také mimořádně milují v USA. Jak často jen slýcháme v médiích obraty jako “B-2 - stroj za miliardu”, nebo “letadlová loď třídy Nimitz v hodnotě 6 miliard dolarů”! Zdá se, že předpokladem je, že pokud B-2 nebo Nimitz stojí takové prachy, musejí být opravdu výjimečné. Ale je tomu tak?

Příkladem může být stíhačka F-22A “Raptor”, která stojí přes tři sta milionů dolarů, a pak se podívejte, kde byla nasazena do boje. Střetla se s pár ruskými T-95kami (z roku 1956) a jedním íránským F-4 Phantom (z roku 1960). Pak pár bombardovacích výletů do Sýrie a různorodá směska nasazení v zámoří spíš kvůli PR. A to je celé! Na papíře je F-22 nádherný stroj, a svým způsobem je to pravda, jenže když se podívátena realitu, jeho práci by levněji a lépe odvedly stroje jako F-16, F-15, nebo F-18. 

Už slyším, jak mi nadšenci do vojencké historie oponují: ano, ale F-22 byl stroj vyvinutý pro válku se Sovětským svazem, a kdyby se odehrála, splnil by svou roli skvěle. Kdo ví. V každém případě jich bylo vyrobeno méně než 200, a takový počet válku nevyhraje. A není dobře vyzbrojený. Sověti začali vyvíjet “anti-stealth” radary, takže proti moderním ruským radarům byly a jsou F-22ky fakticky k ničemu. Nechci tím říci, že F-22 není skvělá stíhačka. Je. Jenže její praktický význam v reálné válce USA a Ruska by byl mizivý.

Klišé č. 5: velké vojenské aliance vyhrávají války

Další mýtus, oblíbený na západě. Jako typický příklad je samozřejmě uváděna Druhá světová válka. Tam teoreticky mezi mocnosti Osy patřily Německo, Itálie a Japonsko, zatímco Spojenci sdružovali 24 různých národů (včetně Mongolska a Mexika). Jak všichni víme, Spojenci nad Osou vyhráli. Jenže to je naprostý nesmysl. Realita byla trochu jiná.

Hitlerovy síly zahrnovaly zhruba dva miliony evropských vojáků z  patnácti různých zemí. Šlo celkem o 59 divizí, 23 brigád, spoustu samostatných pluků, praporů a legií, které se přidružily k německé armádě. Kromě toho je nutné si uvědomit, že více než 80% německých válečných ztrát (jak na lidech, tak na výzbroji) má na svědomí Rudá armáda. Všichni ostatní “Spojenci”, včetně USA a Británie, se dělí o skromných 20%. Nemluvě o tom, že se připojili k válce v okamžiku, kdy už byl Hilter naprosto jasně poražen.

Když si to prakticky ukážeme na fungování NATO: NATO bez Ameriky není. USA je jedinou zemí v NATO, na níž opravdu záleží. Nejde jen o palebnou sílu, ale i o úroveň zpravodajských služeb, schopnost použití síly, mobility, logistiky, atd. Každičký generál v amerických ozbrojených silách této jednoduché rovnici rozumí. Na koktejovém večírku v Bruselu se určitě ke svým “spojencům” bude chovat s dokonalou zdvořilostí, ale jakmile se dostane příslovečný exkrement do větráku a někdo bude muset bojovat s Rusy, Američani budou spoléhat výhradně sami na sebe a po svých “spojencích” budou chtít jen to, aby jim uhnuli z cesty.

Klišé č. 6: předsunuté jednotky dávají výhodu v poli

Každý den slyšíme z ruské strany stížnosti, že je NATO obkličuje na jejich hranicích. USA vysílají do Pobaltí či Polska další tisíce vojáků, přesouvají do Rumunska protibalistické střely a lodě amerického námořnictva neustále proplouvají kolem ruských břehů v Černém a Baltickém moři. To je všechno samozřejmě pravda. Jenže pokud to ruská strana líčí jako “hrozbu pro Rusko”, je tak trošku neupřímná.

Ve skutečnosti vysílat americké jednotky do Pobaltí nebo letadlové lodě do Černého moře je z čistě vojenského hlediska dost špatný nápad. Pobaltí je případě jakékoli konvenční války stejně nemožné uhájit, a co se týče Černého moře, mělo by se jmenovat spíš Ruské jezero, vzhledem k tomu, že ruské námořnictvo může jakoukoli loď, která se v něm pohybuje, najít a zničit do třiceti minut. To Američané samozřejmě dobře vědí, a pokud by se rozhodli na Rusko zaútočit, učinili by tak na dlouhou vzdálenost balistickými a jinými střelami. 

Dostřel moderních zbraní je takový, že v případě války v Evropě by patrně nebylo nic jako “fronta” a “týl”. Ale být blíže nepříteli stejně znamená zranitelnost větším počtem zbraní. Zkrátka, čím blíže jste ruským palebným postům, zbraním elektronické války, rozvědkám a vojákům, tím více máte starostí.

Neřekl bych, že předsunuté postavení nedává žádnou výhodu (výhodou je minimálně delší dolet a kratší čas letu balistických a naváděných střel, menší spotřeba leteckého paliva, atd), ale tyto výhody s sebou nesou velmi reálné náklady. V současnosti je americká přítomnost na hranicích Ruska jen “jednohubkou”, jejíž význam je čistě politický a psychologický: demonstrovat věrnost spojencům. Pro Rusko reálnou hrozbou nejsou.

Klišé č. 7: USA a NATO chrání evropské země

A k té “věrnosti”: Na papíře i v oficiální propagandě NATO se zdá, že USA, bude-li toho zapotřebí, začnou třetí světovou válku, aby Estonsko uhájily před revanšistickými ruskými hordami. Soudě podle toho, jak pobaltské státečíčky a Polsko neustále poštěkávají na Rusko a snaží se o infantilní, ale nicméně arogantní provokace, asi tomu věří. Myslí si, že jsou součástí NATO, EU, civilizovaného “Západu”, a že je jejich “anglosionističtí” patroni ochrání před těmi hrůzu nahánějícími Rusáky.

Opakuji že Spojené státy disponují jedinou reálnou vojenskou silou v rámci NATO a vojenští i političtí představitelé USA to vědí. Jakékoli další vojenské síly v rámci NATO jsou směšné. Co je ve skutečnosti belgická nebo polská armáda? Správně - zdroj všeobecného veselí a dobrý cíl útoku. A co skvělí, neporazitelní Portugalci a Slovinci? To samé. Ve skutečnosti jsou veškeré neamerické jednotky v NATO jen fíkové listy, dovedně skrývající fakt, že Evropa je americkou kolonií.  Některé fíkové listy jsou malinké, jiné větší, ale i ty největší (Německo a Francie) jsou jen zbytnou pomůckou skutečných vládců Impéria. Kdyby v Evropě skutečně vypukla válka, všechny ty nabubřelé evropské státečky dostanou rozkaz se do toho nemíchat a nechat velké kluky, ať se poperou mezi sebou. Američané i Rusové to samozřejmě vědí, jen to z politických důvodů nikdy neřeknou nahlas.

Mohu nabídnout osobní svědectví. Když jsem na konci 90. let studoval na magistra strategických studií ve Washingtonu D. C., měl jsem možnost poznat řadu vojáků až do nejvyšších armádních funkcí. Byli to do jednoho patrioti a skvělí důstojníci. A měli vynikající schopnost rozlišit politické nesmysly od skutečného bojového plánu. Jeden z velících důstojníků Pentagonu nám ve třídě  řekl: “Myslíte si, že by jakýkoli americký prezident obětoval Chicago, aby zachránil Mnichov”? Jinými slovy, ano, Amerika by bojovala, aby ochránila Evropu, ale ne do té míry, aby ohrozila vlastní území nukleárními zbraněmi protivníka. 

Čtěte ZDE: Stratégové NATO připravují válku s Ruskem již zcela otevřeně: Bubny propagandy duní naplno. Pobaltský gambit - inspirace Hitlerovou “Operací Barbarossa". A jak vše souvisí s 11. zářím? Sen o jaderné bezpečnosti je pryč

Čtěte ZDE: Dvojí tvář americké politiky: Společná jednání s Ruskem o syrském příměří. Provokace v Baltském i Jihočínském moři. Špionážní ofenzíva jako příprava na přepadení Ruska podle plánu Barbarossa II?

Ani hrozba, ani řešení

De-eskalace jakéhokoli konfliktu je velmi složitá záležitost a konvenční válka má v jadernou tendenci přerůst (pokud na ni od doby, co jsem odešel na začátku tisíciletí z oboru, nevynalezli nějaký lepší model, je přinejlepším nepředvídatelná). Což současně znamená, že pokud Amerika nechce jít kvůli Polsku do nukleární války, nepůjde ani do té konvenční.

Především však samotná představa, že Rusko zaůtočí na kteroukoli evropskou zemi, je dokonale absurdní. Žádný ruský představitel by podobně pitomý, nepraktický a nebezpečný plán nezvažoval - i kdyby jen proto, že je notoricky známo že Rusko nemá potřebu další územní expanze. Víme-li, že Putin Porošenkovi slíbil, že nezabere Donbas, jak moc je pravděpodobné, že bude chtít okupovat Litvu nebo Rumunsko? Chtěl bych vidět někoho, kdo by mi přeložil jediný racionální důvod, proč by Rusko mělo napadnout kteroukoli západní zemi, dokonce i kdyby nebyla v žádné vojenské alianci. Rusko mohlo například velmi jednoduše napadnout Gruzii ve válce v srpnu 2008, ale neudělalo to. A slyšeli jste snad někdy, že se Mongolsko nebo Kazachstán bojí ruské (nebo čínské) invaze?

Jednoduchá pravda je taková, že ač slyšíme hlasité nářky a vidíme veliká gesta, žádná “ruská hrozba” neexistuje, stejně jako je jisté, že by Amerika nikdy nezahájila nukleární přetlačovanou s Ruskem, aby ochránila Kišiněv nebo Stockholm.

Proč jsou média plná "ruské hrozby"?

Pokud to tak je, proč jsou média neustále plná nesmyslných výhrůžek? Důvod je dvojí. Prvním je, že většina novinářů jsou “holky pro všechno”, které vlastně nic neumějí a proto jim víc vyhovuje opakovat předžvýkanou propagandu, než snažit se cokoli chápat. To platí i pro “mluvící hlavy” v televizi, zvané kdovíproč “vojenští analytikové”. Skuteční analytikové mají samozřejmě příliš mnoho práce na to, aby chodili do televize mluvit o “ruské hrozbě”. 

Druhým a důležitějším důvodem je, že pomocí neustálého předstírání, že diskutují vojenské otázky, propaganda dovedně zakrývá skutečnou povahu velmi reálné války mezi Ruskem a Spojenými státy o Evropu: politické války. Rusko sice nemá zájem kohokoli obsazovat, zato ale naprosto jistě chce Evropu vytrhnout z jejího současného stavu americké kolonie/protektorátu. 

Skutečná válka už běží

Rusové si totiž dobře uvědomují, že zatímco evropské elity jsou z dobrých důvodů maniakálně rusofobické, většina obyvatel Evropy (snad až na Pobaltí a Polsko) nikoli. V tomto smyslu je také velmi symbolické hlasování v poslední soutěži Eurovize, kde “lidový” hlas ve prospěch ruského soutěžícícho zvrátilo hlasování “expertů”.

První generální tajemník NATO kdysi velmi otevřeně vyhlásil za skutečný důvod existence aliance “udržet Rusy venku, Američany vevnitř a Němce dole”. Rusko to ovšem chce přesně obráceně: chce Rusy uvnitř Evropy (ekonomicky, samozřejmě, ne vojenskou cestou), Američany venku a Němce nahoře (samozřejmě opět jen ekonomicky). A to je skutečný důvod hry Studená válka 2.0: Amerika ji zuřivě potřebuje a Rusko se jí snaží stejně zuřivě zabránit.

Čtěte ZDE: Geniální tah: Otcové války zděšeni, propaganda bez odpovědi. Co je za tím? Sedm jednou ranou. Generál: Na válku s Ruskem nejsme připraveni. Točte se, Rothschildovy rotačky na peníze!

Čtěte ZDE: Bouře na trojrozměrné šachovnici zájmů velmocí: Proč Putin jedná s Izraelem? Proč náhle smíme vědět, že Saúdové jsou bídáci? “Vize 2030” může skolit i lid pod Řípem a Tatrami. Středem světa cloumají konspirační teorie i praxe

Skutečné nebezpečí

Takže - jak by vypadala skutečná válka mezi USA a Ruskem? Poctivá odpověď je - nevíme. Záleží na takovém množství faktorů, že ji téměř nelze předpovědět. To ovšem neznamená, že nemůže nastat a nenastane. Vidím řadu hrozivých známek toho, že se Impérium chová nezodpovědně. Mezi jinými třeba to, že téměř kompletně přestala fungovat Rada NATO-Rusko, čímž přišly obě strany o oficiální komunikační kanál. 

Kromě toho, předsunuté postavení, jaké zaujímá Amerika, je vojensky k ničemu, nicméně je potenciálně nebezpečné, protože jakýkoli lokální incident na hranici může rychle přerůst v něco velmi nebezpečného - zvláště když nefungují komunikační linky. Díkybohu stále existují nouzová komunikační spojení mezi Kremlem a Bílým domem, stejně jako mezi oběma armádními veleními. Skutečný problém není technického rázu, je psychologický: zdá se, že Američané mají problém o čemkoli vyjednávat.

Neokonům se totiž nějak podařilo vnutit několika americkým administrativám představu, že vztahy USA-Rusko fungují pouze na principu “všechno, nebo nic”, že vyjednávat není o čem a že donutit Rusko, aby se podrobilo Impériu pomozí izolace a politiky zadržování je jediný myslitelný přístup. Jenže to samozřejmě nemůže fungovat. Otázkou je, zda to mohou neokoni někdy pochopit, nebo spíše zda budou mít staří dobří patriotičtí Američané dost síly na to, aby “šílence ze sklepa” (jak neokonům přezdíval kdysi Bush senior) vykopali z Bílého domu.

Ale pokud se do Oválné pracovny v listopadu posadí Hillary, začnu se doopravdy bát. Vzpomínáte, jak jsem řekl, že žádný americký prezident by nikdy neobětoval americké město, aby zachránil město evropské? To ovšem předpokládá, že prezidentský úřad zastává patriot, který skutečně miluje vlastní zemi. A nemyslím si, že neokony zajímá Amerika, nebo americký lid - ba dokonce si myslím, že by si ti cvoci mohli myslet, že obětování jednoho či více amerických měst je dobrá cena za to, že shodí atomovku na Moskvu. 

Jakákoli teorie “zastrašování” totiž  předpokládá “racionální aktéry”, nikoli žáštiplnou kliku psychopatů odkudsi “ze sklepa”.

V rukou diletantů

Během posledních let studené války č. 1 jsem se daleko víc obával gerontokratů z Kremlu, než důstojníků a politiků z Bílého domu a Pentagonu. Jenže teď mě daleko víc děsí (relativně) mladá americká generace typu “ubohoučkého přestrašeného vlezdokamsi” (jak mu říká jeho vlastní kolega), generála Petraeuse, nebo maniaků jako je generál Breedlove, kteří nahradili “staré dobré” studené válečníky typu admirála Elmo Zumwalta, Williama Crowea nebo Mikea Mullena. Ti aspoň věděli, že se válce s Ruskem je třeba vyhnout za jakoukoli cenu. 

Děsí mě, když zjišťuji, že Impérium dnes řídí neprofesionální, nekompetentní, nepatriotická smečka bezectných chlapů, které buď ovládá zničující ideologie, nebo jejichž jediným cílem v životě je potěšit nadřízené politiky.

Příklad Jehuda Olmerta, Amira Peretze a Dana Halutze, kteří začali válku s hnutím Hizballáh v roce 2006, nebo Saakašviliho pokus o etnickou čistku v Jižní Osetii v roce 2008 jsou jen dvěma upozorněními na to, že ideologicky motivovaní politici klidně začnou od začátku prohranou válku, zvláště když věří vlastní propagandě, která je vykresluje jako neporazitelné. Modleme se, aby podobné šílenství nenakazilo současné americké vůdce. 

Nejlepší, co by se mohlo stát, je kdyby se k moci ve Spojených státech vrátili opravdoví patrioti. Pak by si mohlo lidstvo skutečně oddechnout.

Zdroj.

Redakčně kráceno. 

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Migrace z Afriky do EU má naplno pokračovat: Co nešlo dveřmi, vleze oknem. Pozveme si je sem všechny! Lžou nám, že se invaze zmírňuje. Pouze Maďarsko nepodepsalo, my ANO. Jak potichu oklamat veřejnost?

Migrace z Afriky do EU má naplno pokračovat: Co nešlo dveřmi, vleze oknem. Pozveme si...

Doba se mění: Lhát už se nevyplatí. Proč odsoudili Nizozemci Rusko za sestřelení MH17? Propaganda zašlých časů. Soud v Haagu za hranicí absurdity. Rozsvítí se v hlavách politikům? Muž tragického osudu

Doba se mění: Lhát už se nevyplatí. Proč odsoudili Nizozemci Rusko za sestřelení MH17?...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Evropanky v očích muslimů: Méně než pes nebo osel. Zboží určené jen pro zábavu. Mlčení médií. Staneme se dalším Pákistánem? Kde jste, chrabré bojovnice proti &quote;sexismu&quote;?

Evropanky v očích muslimů: Méně než pes nebo osel. Zboží určené jen pro zábavu. Mlčení...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky