Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Nadějeplná doba: Cizáci chtěli náš stát zničit vždy. Kolaboranti byli také ve všech časech. Známý test se sklenicí. A jaká znamení přetrvají z našeho nebezpečného bytí? Všechno dobře dopadne!

Nadějeplná doba: Cizáci chtěli náš stát zničit vždy. Kolaboranti byli také ve všech časech. Známý test se sklenicí. A jaká znamení přetrvají z našeho nebezpečného bytí? Všechno dobře dopadne!

22. 5. 2016

Tisk článku

Petr Hájek dostal do rukou jeden důležitý dopis, a proto v nedělním setkání se čtenáři vynechal všechny ostatní, přestože by mu asi byly příjemnější

Mezi desítkami a stovkami dopisů v naší redakční poště se občas objeví některý výjimečný. Jeden takový jsem před pár dny opět zaznamenal. V první chvíli mě nepotěšil. Přesto ho však pokládám za tak důležitý, že jsem se rozhodl věnovat mu naše občasné nedělní setkání.

pp

Ne že by ostatní dopisy – téměř všechny – nebyly zajímavé. Čtenáři Protiproudu jsou již z definice lidé se samostatným myšlením a rozhodnou-li se nám psát, mají k tomu vždy dobrý důvod. A pro nás jsou jejich reakce, názory a připomínky nejen důležitou zpětnou vazbou, ale obvykle také inspirativním zážitkem.

Nehledejme jiné země, „ve které je to pro našince lepší, když už to nemohou vydržet“. Ta naše je nejlepší. Je, byla a bude. Kdo jednou uteče, bude utíkat pořád. Ne před „poměry“. Před sebou. Naše země je naší vlastí již po tisíc let.

Na všechny se snažíme reagovat, přestože náš nevelký počet a chabé síly někdy neumožňují odpověď okamžitou. Některé listy s obecnější platností ostatně zařazujeme do rubriky Z očí do očí, na kterou lze kliknout hned na hlavní stránce vpravo nahoře – a jsme rádi, že je oblíbená a navštěvovaná.

Hlavní je správná orientace

Upozorňujete nás na spousty témat, jimž bychom se podle vás měli věnovat. Řadu z nich využíváme, v převážné míře se však obvykle týkají právě probíhajících událostí, respektive nepravd a mystifikací, které o nich přináší hlavní mediální proud (mainstream). Ale naší strategií je nenechat si diktovat mainstreamem agendu. Jistě si všímáte, jak často jedna událost překryje druhou a na tu původní – právě pro její důležitost – má veřejnost rychle „zapomenout“.

Nejsme zpravodajský web, a není proto naší hlavní ambicí soutěžit o rychlost různých „informací“. Máme o spoustě z nich navíc často pochybnosti. Mediální svět – včetně toho internetového – je totiž zaplaven spousty dat, která se jako informace jenom tváří. Jde nám o to, pokoušet se v té záplavě vyznat. Komentovat, analyzovat, přinášet neotřelé originální názory. A hlavně odhalovat mystifikace a manipulace, které jsou v dnešní složité situaci našeho světa, naší civilizace, jednou z hlavních klamavých rolí „kamenných“ médií – těch takzvaně veřejnoprávních na místě prvním.

Pokoušíme se proto vnímat a zaznamenávat realitu v její komplexnosti: Nejen bezprostřední politiku, ale stejně tak to, co se týká našeho zdraví – v nejširším slova smyslu. Stejně jako duchovní problematiku, která v ostatních médiích buď absentuje zcela, nebo se jí naopak věnují weby specializované. My jsme však přesvědčeni, že právě tento rozměr naší reality pomáhá ke skutečné orientaci – a to i těm, kteří si jej v běžném životě (ke své škodě) ani neuvědomují. To ale současně znamená, že se bohužel prodíráme převážně dosti temnými vodami záplavy, jež se na nás valí.

Věc názoru?

Většina asi zná bonmot o sklenici naplněné vodou do poloviny. Optimista o ní prohlásí, že je poloplná, zatímco pesimista interpretuje stav jako sklenici poloprázdnou. Na množství vody to nic nezměnilo, na vnímání ano. Nejde však jen o „vrozený“ optimismus či pesimismus. Podstatné totiž také je, zda sklenici pozoruje (a interpretuje) žíznivý či napojený. Ti dva totiž mají značně rozdílné zájmy. A vyjádřením zájmů ve veřejném prostoru je (tvrdí optimista) či bývala (míní skeptik) politika.

Kritici Evropské unie dostali nálepku „euro-pesimisté“ (euroskeptici). Ti, jimž naopak bruselské vládnutí národním státům vyhovuje, jsou často titulováni jako „euro-optimisté“ (eurohujeři). Prvně řečení se brání, že jsou „euro-realisté“: Prostě vidí, co vidí, a odmítají o tom politicky korektně mlčet. Druzí tvrdí, že obhajobou „integračního procesu“ bojují za mír – a ten má přednost před vším.

Existence Evropské unie je prý tím hlavním důvodem, proč od konce minulé světové války (1945) se podobný velký konflikt na kontinentu nekonal – a tedy je nutno unii za všech okolností a navzdory všem problémům a krizím zachovat. Euro-skeptici míní, že je to přesně naopak: Díky tomu, že přes všechno napětí a opakující se „studené války“ se podařilo té „horké“ zabránit – mohla vzniknout EU. Ta je tedy důsledkem, nikoli příčinou panujícího relativního křehkého míru. Kdo je blíže realitě?

pp

Čtěte ZDE: Voják, který vrátil vyznamenání NATO: Sedíme v dobytčáku s logem Čtvrté říše. Máme ještě šance se zachránit? Lze vyskočit z rozjetého vlaku? Domobrana je připravena naši vlast bránit. Do jejích řad může vstoupit každý

Čtěte ZDE: Evropská unie se mění v otevřenou totalitu: Ploty luxusního vězení však začínají praskat. Škvírami prozařuje světlo svobody. Proč se u nás výročí vstupu neslaví? Nebezpečná obluda a vraždy protiimigrantských oponentů

Komplikovaný, ale báječný svět...

Ti i oni se však plus-mínus shodují na tomtéž (ač příčiny vidí odlišně): Svět ve kterém žijeme, není zrovna dvakrát bezpečný. Krize stíhá krizi, euro-americká civilizace se ve své expanzi dostala do stavu, kdy je schopna zahubit nejen sebe, ale vtáhnout do globální katastrofy i většinu planety. Absolutní většina lidí však tato rizika nezná ze zkušenosti ve svém okolí – ale z médií. Nejde tedy nakonec opět o iluzi?

Optimisté mají jasno: Podle různých měřitelných údajů si žijeme tak dobře, jak ještě nikdy: Na hlavy nám nepadají bomby, ulicemi nepochodují cizí vojáci. Jídla a pití máme tolik, že ani nevíme co s ním – a vyhazujeme ho. Nikdo, kdo nechce, nemusí umřít hlady či podchlazením. Obrovitý stát je prý důležitý, neboť se stará, aby každý, kdo onemocní, byl léčen, chráněn policií před kriminálníky a ve stáří aby dostával alespoň nějaký důchod. V pravidelných intervalech u nás probíhají volby (pokud je zrovna Ústavní soud nezakáže, jako ty v roce 2009), takže máme možnost svobodně změnit směřování naší reality.

...nebo fešácký kriminál?

Jenže za ten zdánlivý blahobyt platíme vysokou cenu, tvrdí skeptici. Nejen skrze vysoké daně, peníze, které jsme si vydělali, ale stát nám významnou část z nich vezme – a pak je rozhazuje. Vládne nám cizí moc – a nepotřebuje k tomu (zatím) ani vojáky a tanky v ulicích. Plné obchody jsou plné jídla plného nebezpečných látek, které společně s dalšími nepříjemnostmi způsobují, že technologické zdravotnictví už nelze ufinancovat. Policie a další represívní složky moci včetně justičních se stávají státem ve státě, sledují a odposlouchávají nás na každém kroku.

A volby? O jejich výsledku fakticky rozhodují – zase jsme u toho – hlavní média. Svoboda (nejen rozhodování) je tedy jen přelud sloužící k legitimizaci nelegitimní (protože nedemokratické) moci, která nás terorizuje.

Takže jak to tedy je? Ráj na zemi, nebo předpeklí? Jde skutečně pouze o „úhel pohledu“ – respektive osobnostní založení pozorovatele, nebo mají obě strany pro svá tvrzení k dispozici „tvrdá data“?

A tady jsem konečně u onoho dopisu z naší redakční pošty, který mě tak zaujal:

pp

Čtěte ZDE: Další probořená zeď: Protiproud vztyčil na žerď slovenskou vlajku! Společný osud na Titaniku. Pražská i bratislavská kavárna jsou siamská dvojčata. Obrana nezávislými informacemi. Čas oponou trhnul. Nedejme se

Čtěte ZDE: Lidovečtí a topáčtí bolševici se radili s homo pornohercem: Jak se zbavit působení nezávislých médií? Smazat, vypnout! Zavřít je, až zčernají! Ve sněmovně a Havlově Knihovně se politruci třásli strachy


„Dobrý den Vážený pane Hájku a Vážená redakce.

První Vás všechny moc zdravím a již velmi dlouho se rozmýšlím, zdali mám vůbec napsat svůj názor. Ale jste moudří lidé a názor, byť trošku jiný, Vás "nezabije". Dříve jsem Vás finančně podporovala, ale i z toho jsem teď ustoupila. Abych to neprotahovala budu stručná.

Jsem vnímavá a citlivá a samozřejmě si dělám vlastní názor na celou světovou politickou situaci. Není dobrá, to víme všichni, chvilkama skoro hororová to víme také všichni, a právě proto člověk čte, hledá, pátrá a dává si do souvislostí, jak z toho ven. Co může udělat, aby ochránil svoji rodinu, své přátelé.

Jenomže když přijdu na Vaše stránky (výjimka příspěvků Magdalény) upadnu do ještě větší beznaděje a zoufalství. A já si myslím, že novinařina je zodpovědná věc, která má pravdivě informovat, ale proč to dělat ještě horší?

Chápu, je potřeba lidi vyburcovat, vyhecovat, zvednout z gaučů. Jenže Ti lidé, kteří Vás čtou, si myslím už vyhecovaní a vystresovaní jsou dost. Kde je nějaká dobrá rada, mimo rad jak přežít různé katastrofy, ze kterých je mi ještě hůř?

Dovoluji si zdvořile navrhnout i nějaká přijatelná řešení, trochu optimizmu. Třeba ve které zemi je to pro našince lepší, když už to nemohou vydržet, pozitivní příběhy atd...

Dříve i za světové války se lidé vdávali, ženili, plodili děti, radovali se ze života. Jinak by to nikdo ve zdraví nepřežil. Jenom pozitivně smýšlející obyvatelstvo, psychicky neoslabené, má šanci vzepřít se nepříteli. Budování patriotismu, směrování k budoucnosti. Nemám na mysli lhaní, vymýšlení, lakování na růžovo. Ale proč to vidět tak strašně?

No jestli to, ale podle Vašeho názoru už tak strašné je, tak alespoň z lítosti k spoluobčanům poslední dny života jim zpříjemnit. Trochu toho světla na konci tunelu a nemusí to být přijíždějící vlak

S přátelským pozdravem

Hana Margarethe Palme


Vážená a milá paní Palmeová,

nejprve se omlouvám, že odpovídám se zpožděním. Na vině je nejen rachot všech povinností, které mi berou čas i dech, ale především jistý odstup, který jsem si chtěl nechat pro odpověď. Váš dopis je napohled banální – ale právě jen na ten první pohled: Přestože různé „výzvy“, aby Protiproud byl „optimističtější“, nám v občasných periodách přicházejí po celé (už více než) tři roky, co existujeme.

Je to mimochodem neuvěřitelná doba. Váhali jsme dokonce, nemáme-li to začátkem března respektive dubna našim příznivcům připomenout  a podělit se s nimi o tu radost a úžas, že se ještě nikomu nepodařilo nás zlikvidovat. Hlavní příčinou je podpora, kterou nám obrovské zástupy našich čtenářů poskytují. Nejen morální či duchovní (modlitby na místě čelném), ale také finanční.

Mnohokrát jsem na tomto místě opakoval, že žijeme pod blokádou hlavních reklamních agentur. A i když přibývají jednotlivci (majitelé menších a středních firem), kteří u nás k oboustrannému prospěchu inzerují, rozhodující jsou stovky drobných příspěvků, dary a někdy i docela štědré částky, které nám naši příznivci posílají – podle toho, na co mají. A těch, kteří kliknou na obrázek Podpořte Protiproud teď po zahájerní Protiproudu ve slovenštině opět přibylo. Buď jim všem za to opravdu velký dík! O to víc mě mrzí, že Vy, paní Palmeová, již mezi nimi nejste. Což ale vůbec neubírá na váze Vašich názorů – spíše naopak.

pp

Čtěte ZDE: Jak nebilancovat a neplánovat: Příznaky zkázy uprostřed blahobytu. Společenství, které má členy už po celém světě. Tichý hlas uprostřed bouří v srdcích. Jistota v nejistotě: Všechno dobře dopadne

Čtěte ZDE: Uprostřed ostré palby: Čemu lze vlastně věřit? Evropský projekt se hroutí. Euroamerické elity potřebují válku. Ti, co ji odmítají, mají mocného spojence

Odpovědnost

To je jedno z podstatných slov, která jste použila:

„Jsem vnímavá a citlivá a samozřejmě si dělám vlastní názor na celou světovou politickou situaci. Není dobrá, to víme všichni, chvilkama skoro hororová to víme také všichni, a právě proto člověk čte, hledá, pátrá a dává si do souvislostí, jak z toho ven. Co může udělat, aby ochránil svoji rodinu, své přátelé.

Jenomže když přijdu na Vaše stránky (výjimka příspěvků Magdalény) upadnu do ještě větší beznaděje a zoufalství. A já si myslím, že novinařina je zodpovědná věc, která má pravdivě informovat, ale proč to dělat ještě horší?“

Vycházíte z toho, že všichni víme, jaká je situace. A chcete, abychom z ní hledali východisko, respektive vadí Vám, že ho podle Vás nehledáme. A to je ta zásadní věc, nad níž jsem docela dlouho přemýšlel:

Zaprvé jsem přesvědčen, že ho hledáme. Každý autor ve svém příspěvku, analýze, komentáři, názoru. V naprosté většině – bez ohledu na téma a dokonce bez ohledu na to, zda to autor explicitně zamýšlel. Je přirozeností člověka, který se angažuje v rozkrývání reality našeho světa, že tak činí pro to, že hledá východisko. Není sice uvedeno dvojtečkou – východisko jest: - ale je tam. Není však nikomu vnucováno. Každý čtenář si v něm musí hledat sám. Je to možná pro mnohé nepohodlné, ale není to manipulativní – a to je to hlavní, co nás odlišuje od mainstreamu.

Zadruhé – a to mám za ještě důležitější: Hledat „jak z toho ven“, je na prvním místě osobní věcí každého z nás. Ti, kteří naoko dávají celospolečenské recepty (takzvaně mají vize), jsou buď nepoctiví (chtějí námi manipulovat), nebo se (mylně) pokládají za „elity“. V politickém smyslu jsou to typičtí levičáci, kteří jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, zatímco „hloupý lid“ jim má viset na rtech. Tuto tragickou iluzi přenesl do naší polistopadové reality především zvěčnělý Václav Havel.

Skupina jeho ideových pozůstalých se (nejen) u nás „shromažďuje“ ve virtuální Kavárně. Tento pojem je docela přesný – a jsem rád, že zdomácněl. Jde rozhodně o lepší termín než „pravdoláskaři“. Mocná kavárna je „Klinikou“ moderních bolševiků, kteří se již nelakují na rudo, ale na zeleno či na růžovo – respektive využívají celé spektrum politické „duhy“, kterou si privatizovali.

Tihle přesně vědí „jak z toho ven“. My, kteří děláme Protiproud (především proti jejich mohutnému proudu, jehož sílu násobí přisátí ke státnímu rozpočtu, takzvaným nadacím mocných bankéřů, průmyslových obrů a politiků na nich závislých), jsme přesvědčeni o opaku: Lidé ve své mnohosti a nekonečné pestrosti – zájmů, nadání, schopností, odhodlání, rozumu i citlivostí – vědí ve svém součtu vždycky víc, než „elity“. V optimálním případě to mohou dát najevo při volbách. To, co potřebují pro své svobodné rozhodování, jsou různorodé informace. Jinak jim hrozí, že se stanou obětí propagandistických kampaní právě oněch mocných „elit“. To pokud jde o naši odpovědnost.

Čtěte ZDE: Chobotnice Hate Free řádí v ulicích i na úřadech. Nezisková chapadla se sápou po majetku. Je ministr Pelikán členem zdejšího Ku Klux Klanu? Udání za dodržování zákonů. Dokdy nás budou růžovo - zelení terorizovat?

Čtěte ZDE: Vinohradský „pogrom“ opět cloumá pražskou kavárnou: Všechny znaky amatérské akce pod falešnou vlajkou. Nevládka s hezkým českým názvem Hate free je placena vládou. Halík opět testuje prezidentský terén. Cesta kolem skandálu za 80 dní

I kdyby jí mělo být peklo

A propos, kolegyně Erika (Magdaléna), je opravdu v naší redakci jistou záhadnou květinkou mezi mužským trním. Je to ale, kromě jejího specifického talentu a ženské přirozenosti, také dáno tématem, kterému se věnuje: Léčení vs. nemoc, uzdravování vs. vyrábění pacientů, tradiční vs. alternativní (tedy daleko tradičnější) medicína. Nedávno jsem mimochodem zjistil, že jeden její článek měl v dějinách Protiproudu vůbec nejvyšší samostatnou čtenost (180 000 čtenářů).  To souvisí s jednou Vaší další myšlenkou:

„Chápu, je potřeba lidi vyburcovat, vyhecovat, zvednout z gaučů. Jenže Ti lidé, kteří Vás čtou, si myslím už vyhecovaní a vystresovaní jsou dost. Kde je nějaká dobrá rada, mimo rad jak přežít různé katastrofy, ze kterých je mi ještě hůř?

Dovoluji si zdvořile navrhnout i nějaká přijatelná řešení, trochu optimizmu. Třeba ve které zemi je to pro našince lepší, když už to nemohou vydržet, pozitivní příběhy atd...“

Ono totiž nejde jen o to „přežít“ – ale žít. Naplno žít, při vědomí všech rizik a nebezpečí, jimiž nás tento zblázněný svět obklopuje. „Namixovat“ přiměřené dávky optimismu – to je něco, co nám nepatří. To dělali za mých mladších let ti, kteří byli přesvědčeni, že vědí, jak máme žít, aby to bylo „produktivní i radostné“ – totéž, co dělají již zmínění jejich dnešní nástupci.

Pro mě bylo vždy spíš krédem jedno vyjádření českého básníka z největších a nejhlubších – Vladimíra Holana. Již jsem ho tady také jednou citoval:

„Básníka nemůže omluvit nic, neboť z jeho nebezpečného bytí zde vždy přetrvává několik jeho znamení. A v nich: Nikoli krása – i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost – i kdyby jí mělo být peklo.“

Naděje

Nehledejme jiné země, „ve které je to pro našince lepší, když už to nemohou vydržet“. Ta naše je nejlepší. Je, byla a bude. Kdo jednou uteče, bude utíkat pořád. Ne před „poměry“. Před sebou. Naše země je naší vlastí již po tisíc let. Stálo to hodně krve, odvahy a obětování. A je (a bude) to stejné pořád: Jaký si náš domov uděláme, takový ho budeme mít. Především si ho však musíme nyní opět ochránit. Před cizáky všeho druhu – i před jejich spojenci, kolaboranty. To také máme dobře zažité. A právě o tom, ač to není v prvním plánu dvakrát veselé, především píšeme a psát budeme. Pro lidi, jako jste Vy, především.

Pozitivních příběhů“ je kolem nás jistě také spousta. Kdybychom měli víc peněz, mohli zaměstnat více lidí a vydávat například nějaké tištěné médium, byla by radost se jim věnovat. Nás je však jenom pár, máme hluboko do kapsy a k dispozici máme virtuální internetové stránky (Pán Bůh za to zaplať!). Nezbývá nám tedy než sledovat alespoň to nejpodstatnější – a jak umíme, informovat o tom.

Avšak to úplně nejpodstatnější je samozřejmě: NADĚJE. Když si najdete úvodní větu hned pod nadpisem Protiproud, máte ji tam jistým způsobem vyjádřenou. Mám za to, že právě tak to chápou dnes již nepřehledné zástupy našich úžasných čtenářů – a proto se k nám vracejí. Právě tak jako Vy. A právě tak, jako Vy, se obávají, abychom nepřestali být právě takoví, jací jsme. Právě kvůli té naději.

Možná je to i tím, že pro mnohé z nás má NADĚJE ještě jiný rozměr. Není utopen jen v našem „slzavém údolí“, ale překračuje ho. Také se snažíme o tom „informovat“. Protože patříme k těm, kteří jsou přesvědčeni (a mají ověřeno), že jiná cesta za Nadějí není. Že vzít svůj kříž a následovat Ukřižovaného, není beznaděj či žal, ale nevýslovná radost. A že ta každodenní, pozemská, je jen jednou z jeho částí. Což je možná nakonec ten úplně hlavní důvod, proč nám výše zmíněné „elity“ jdou po krku.

Prostě jsem Vám chtěl říci, že ve skutečnosti jsem optimista. A nemaje času napsat Vám krátký dopis, zplodil jsem tento nesmyslně dlouhý, jak praví klasik. Ale snad mě omluvíte.

Děkuji za Váš list, nad nímž jsem si opět uvědomil, jak smysluplné je to všechno naše trápení a jak důležité je přinášet - písmem i obrazem - jeho reflexe. A budu šťasten, když to napadne ještě někoho dalšího, kdo vydržel číst až sem.

Přeji Vám i všem věrným příznivcům Protiproudu za sebe i za celou redakci hodně radosti a Božího požehnání. Onoho světla Naděje na převážně temných cestách naší reality. Všechno dobře dopadne. Jak to vím? „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“

Zdraví Vás

v Kristu

Petr Pavel Hájek

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Nevinné děti: Známý nástroj bolševiků k manipulaci dospělých. Kdo stojí za loutkou Gretou Thunbergovou? Deep State v akci pod falešnou vlajkou. Vzdělání je zbytečné? Jak zničit svět? Strašil už Gretin pradědek

Nevinné děti: Známý nástroj bolševiků k manipulaci dospělých. Kdo stojí za loutkou Gretou...

Jediný, který to říkal od počátku: Ani prosperita, ani demokracie. Unie slouží  pouze Německu. V Evropě není mír díky EU, ale přesně naopak. Vnutí nám imigranty? Bát se Ruska je směšné. Czexit? Jen zázrakem!

Jediný, který to říkal od počátku: Ani prosperita, ani demokracie. Unie slouží pouze...

NEJČTENĚJŠÍ

Atentát z dílny tajných služeb: V Rakousku první výstřely opravdové války. Kauza Strache odhaluje víc, než by její autoři chtěli. Druhý plán celé provokace. Testují si nás. Otestujme si je: Hoďme to Okamurovi!

Atentát z dílny tajných služeb: V Rakousku první výstřely opravdové války. Kauza Strache...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky