Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Příčiny úpadku Evropy: Pro rozvrat společnosti je třeba změnit myšlení. Nenápadný útok na přirozený řád, rodinu, jazyk a národ. Démon sexu a multikulturalismus.

Příčiny úpadku Evropy: Pro rozvrat společnosti je třeba změnit myšlení. Nenápadný útok na přirozený řád, rodinu, jazyk a národ. Démon sexu a multikulturalismus. "Totalita" svobody a politické korektnosti. Permanentní revoluce dědiců Karla Marxe

30. 4. 2016

Tisk článku

Branislav Michalka unikátním způsobem analyzuje podstatu společenských procesů, které jsou příčinou našeho současného kulturního a civilizačního úpadku

Je tu ještě někdo, kdo chodí k volbám v naději, že tím v naší společnosti něco zásadního změní? Jsou tací mezi námi. Slušní lidé, pro něž pojmy jako svoboda (slova, rozhodování, podnikání), rodina, suverenita (osobní, kulturní, státní) cosi znamenají. Považují se proto nejspíš za pravicově (či "středopravě") založené a participují na naší kulhající demokracii tím, že podporují podobným způsobem nálepkované politické síly, které však již dávno nejsou skutečnými politickými silami a nemají nic společného s jakoukoli zažitou kategorizací.

Co se ovšem dá s jistotou říci, že politické tábory odvolávající se na někdejší pravolevé rozdělení spektra - a považující se za liberální pravici - jsou dnes nejhorlivějšími levičáckými revolucionáři. Zatímco kovaní bolševici kteří svoje postoje formovali ještě v jiné době a na jiném základě, dnes paradoxně vykazují prvky konzervativního myšlení a vůbec zdravého rozumu. Nepodporují tak horlivě všemožné zvrácené agendy importované ze západu, nestačí se ani divit, nakolik se to ideové spektrum politiky okolo nich posunulo.

Dnes a denně jsme svědky toho, do jakého duchovního a ideového marasmu se Evropa v posledních desetiletích zřítila. Téměř doborovolný úpadek a sebedestrukce národů starého kontinentu se neuvěřitelným způsobem zrychluje, úměrně narůstá i napětí a propast mezi těmi, kdo tento proces podporují a těmi, kdo se proti systematické sebevraždě národů snaží postavit (rozuměj: "extrémisté").

Nemnozí se naopak snaží celé této situaci porozumět. Najít klíč, identifikovat zdroj. Pokud jej ale i naleznou a vysloví, je pro ostatní, do dílčích problémů zahleděné jedince, příliš abstraktní a těžko uchopitelný na to, aby se proti němu mohli postavit bok po boku.

Jak jsme se tedy dostali na tu šikmou plochu, po níž nyní doslova svištíme s celou naší civilizací vstříc neodvratnému zmaru? Odpadem Boha a od přirozeného řádu. Odpadem zákeřně vyvolaným a urputně podporovaným silami zla, které pochopily, že násilnou revolucí se to nikdy definitivně nepodaří - dříve či později přijde zpětný ráz v podobě obrody společnosti. Proto do svých služeb angažovaly několik generací intelektuálů a ideologů, aby infikovali společnost zvrácenými idejemi postupně ("salámovou metodou"), víceméně nenásilně - ale neodvratně.

O jejich vývoji v průběhu 20. století a úspěšném neomarxistickém "pochodu institucemi" skvělým způsobem pojednává Branislav Michalka, z jehož obsáhlého textu přinášíme jednu podstatnou pasáž:

Branislav Michalka: Kulturní revoluce šedesátých let

Začátkem šedesátých let se stala situace pro neomarxismus mimořádně příznivou. Mládež na univerzitách, přesycená vymoženostmi konzumní civilizace, se začíná ohlížet po idejích, kterými by se mstila svým rodičům za to, že vedou pohodlný život. V řeči normálních lidí se tomu říká nevděk, v jazyku levice to byla revoluce. Jelikož se jim vše, co bezpracně nabyli, přejedlo, přičemž nebylo vhodné zdůvodňovat averzi obyčejnou přesyceností a leností, shodli se studenti na tom, že věci, které si protiví, jsou jim protivné, poněvadž jsou zlé svou podstatou.

Neomarxismus jim poskytl správné ideje, které potvrzovaly, že celá západní společnost je zlá a je nutné ji zničit. Následovalo několik směšných revolt, kterých se nikdo kromě starostlivých rodičů nebál. Kytary kňouraly, LSD vzbuzovalo lechtivé snění, dívky se vlnily. Všechno vypadalo pro studentíky velice nadějně. Někteří dokonce uvěřili tomu, že nikdy nezestárnou. Ovšem zákony společnosti a přírody jsou nezvratné. Děti dostudovaly, dokouřily marihuanu (některé ale jen proto, aby přešly na tvrdší drogy), vystřídaly dva tři partnery a začlenily se do byznysu. V hlavě i v srdci si však dál mnozí nesli neomarxistické ideje. A tehdy započal proces, který byl zmiňován na začátku tohoto textu.

Společnost je organická a chová se jako živý organismus. Její části jsou vzájemně provázány jemnou sítí sociálního nervového systému, oživuje je duchovní, kulturní a ideová krev, která, podlehne-li nákaze, brzo infikuje celý organismus. Ideje neomarxismu pronikly do obývacích pokojů, předměstských vilek, úřadů, zábavních parků i kostelů. Jejich úspěch tkví v jejich kořenech, které vyrůstají z hlubin času, jsou staré celá tisíciletí a dřímají v každém z nás pod podobou dědičného hříchu. Neomarxismus jim přitakal jako takovým, aniž by měl v úmyslu využít je jako předcházející revoluce alespoň k něčemu konstruktivnímu. To, co vane z neomarxismu, je duch vzpoury pro vzpouru pramenící v pýše a pocitu lidské soběstačnosti, která osvobozuje sebe sama. Neomarxismus není v podstatě nic jiného než nejsublimovanější forma satanistické intence. Ba co víc, postrádá i konstruktivní záměr zla. Je to jen čirá rozkoš ze vzpoury, pocit bez cíle, šílenství, podobně jako posedlost sexem oproštěná o jakoukoliv účelnost, neschopna ukojení a děsící se reality post coitum.

Čtěte ZDE: Co odhalila kauza White Media: Je zveřejnění Sobotkových emailů ve veřejném zájmu? Krást odposlechy a hrabat se v soukromí celebrit je v pořádku. Odhalit, co s námi hraje premiér a jeho soudruzi, je zločin

Neomarxismus v každodennosti

Základním prvkem, který se proplétá celým myšlením frankfurtské školy, je přímo patologická fobie z jakékoliv autority. Jako klasické vodítko nám poslouží notoricky známá práce Ericha Fromma Strach ze svobody, v originále Escape from Freedom („Útěk před svobodou“). V této knize je jakékoliv smíření se s nutností autority ve světě označeno dokonce jako psychická porucha. Fromm píše o „masochistické perverzi, která žene individuum do područí autority“. Zde bychom mohli citovat celé kapitoly, které dnes znějí jako běžný mainstream, a přitom před cca padesáti léty většině normálních lidí připadaly jako blouznění pomatence.

Kupříkladu patriarchálního otce vidí Fromm jako typického patologického sadistu: „Sadistická osoba celkem manifestačně miluje ty, nad kterými má pocit síly. […] On je skutečně miluje, protože je nad nimi pánem. […] Tento poměr nacházíme často zvláště ve vztahu rodičů a dětí. Zde je onen postoj převahy a vlastnění ukryt za zdánlivě přirozeným zájmem o pečlivou ochranu dítěte.“ Tím rezignujeme na jakékoliv racionálně postižitelné projevy otcovské lásky. Každá taková snaha bude dopředu definována jako sadismus. Ale Fromm jde ještě dál: „Ve skutečnosti je sadomasochistický charakter typický pro velikou část střední třídy...“, neboli značná část obyvatelstva, jestli ne rovnou většina, jsou patologická individua. Svět je dle neomarxistů ovládán autoritativní etikou, která upírá člověku poznání toho, co je dobré a co zlé. Tvůrce norem je vždy autoritou, která přesahuje individuum.

Přestože boj proti autoritám v Evropě započal již před třemi sty lety, Fromm smutně konstatuje: „Současná krize lidstva vedla k tomu, že se člověk vzdává nadějí a idejí osvícenství, pod patronací kterého počal náš filosofický a ekonomický pokrok. Samotná myšlenka pokroku je označována za dětinskou iluzi, místo toho se káže ,realismus‘, což je jenom nedostatek [...] víry v člověka.“ No to je opravdu hrozné pomyšlení!

Víra v Boha jako duševní porucha

Vidíme, že se zde mluví doslova o VÍŘE v člověka s přímo náboženským patosem. Tohle vyznání naznačuje, proti komu je především veden útok. Proti autoritě nejvyšší, proti Bohu. Fromm ho označuje za prvního autokrata, jenž vyhnal Adama a Evu z ráje. Vůle Boží je pak v neomarxistickém pojetí brzdou v rozvoji osobnosti: „Schleiermacherova definice náboženské zkušenosti jakožto zkušenosti naprosté závislosti je definicí masochistické zkušenosti všeobecně.“ Neboli, víra v Boha a závislost člověka na něm je vlastně duševní poruchou, kterou je nutno léčit.

Minulost je pro neomarxisty samozřejmě také zlá, protože je symbolem autority. „Autoritářský charakter uctívá minulost. Co bylo, bude věčně. [...] Rysem každého autoritativního myšlení je přesvědčení, že život je určován silami mimo člověka samého. Jediné možné štěstí tkví v podřízení se těmto silám. Bezmocnost člověka je námětem masochistické filosofie.“ Není nutno se dlouze rozhlížet, abychom postřehli, že těmto myšlenkám se dostalo v současnosti plného uplatnění. Projevit autoritativní sklony je považováno za totální faux pas.

Typickým příkladem je škola. Učitel užívající tvrdá slova, kriticky hodnotící chování, vzhled a výkony žactva je persona non grata. A to nemluvíme o tělesném trestu, jenž má dnes příchuť genocidy. Ideálem je kamarádský učitel, který žáky nevede, pouze s nimi kreativně diskutuje, nebo dokonce, jak to samotní propagandou zblbnutí pedagogové rádi uvádějí, se sám od žáků lecčemu přiučí. Výsledky pěstování tohoto ušlechtilého rousseauvského divocha jsou již patrny: drogy, perverze, pubertální promiskuita, zločinnost, šikana a v neposlední řadě i fyzické útoky na učitele.

Čtěte ZDE: Lepší ilustraci šílenství nevymyslíš: I pohlaví a rasa jsou již věcí osobní volby. Kdy se Tomio Okamura prohlásí za cikána? Nemáte peníze? Jsou vaše děti přitroublé? Je suis Rom! A co takhle homo-delfín?

Autorita rodičů musí být odstraněna

Obdobná situace je na poli rodinném. Fromm ve své knize s příznačným názvem Člověk sám sebou píše: „Rodičovská autorita a to, jak si s ní dovedou děti poradit, se ukazuje jako klíčový moment neurózy.“ Tedy rodičovská autorita je přímo zdrojem duševních poruch. Abychom zabránili poškozování zdraví, tak je nutno proti autoritě rodičů bojovat. „Přirozenou reakcí dítěte na tlak rodičovské autority je vzpoura, která je základem Freudova oidipovského komplexu. [...] Vzhledem k tomu, že společnost a rodičovská autorita se snaží zlomit vůli dítěte, jeho bezprostřednost a nezávislost, dítě [...] bojuje proti autoritě představované rodiči; bojuje za svoji svobodu nejenom před tlakem, ale za svobodu být sám sebou...“ Autorita rodičů musí být odstraněna, jinak dítě vlastně nebude existovat, jelikož nebude samo sebou, tj. zvláštní entitou. Vzpoura je zde tedy něco jako konečné sebezrození individua.

Autorita je v dnešních rodinách pod vlivem těchto idejí vytěsňována na pokraj pervertovaným pojmem lásky ukotvené toliko v sentimentálním hýčkání dítěte a pěstování jeho ega, a to mimo zasazení do jakéhokoliv rámce povinností. I v křesťanských rodinách se mnozí štítí užívání tělesných trestů pod heslem: ruka, která hladí, neuhodí. Nárůst egoismu u jejich dětí je pak přivádí k údivu, proč ta všepřemáhající láska, kterou dětem dávají, nepůsobí a neudělá z jejich dětí malé andílky. Projev autority u otce se setkává v jeho okolí s nepochopením a hnusem. Otec vyžadující plnění příkazů a trestající jejich neplnění je vnímán jako tyran, matka pak jako nervózní harpyje. Postupně se proti nim postaví i členové rodiny, často prarodiče, kteří mají tendenci „bránit“ děti před rodiči a otevřeně zlehčovat jejich autoritu. Jev v minulosti nevídaný, protože staří lidé si naopak povětšinou na špatné chování vnoučat stěžovali. Dvacet let sledování pokrokové televize holt udělá své.

Děti jsou společností vedeny k permanentnímu boji proti autoritě rodičů, což se děje pod pláštíkem práv dítěte. Těmi jsou očkovány již během předškolní docházky, kde se formou barevných plakátů seznamují s tím, že mají právo odmítnout práci v domácnosti, mají právo na soukromí, že rodič nemůže zakazovat kontakt se zlým kamarádem a samozřejmě jej nemůže trestat.

V konečném důsledku i samotní rodičové, vedeni vlastní leností, uznají, že ta autorita je vlastně hloupost, vždyť oni přeci také nemají rádi svého šéfa v práci, a tak se svým dětem nediví, že se autoritě vzpírají. Rodič se, podobně jako pan učitel, rozhodne stát kamarádem svých dětí a navrhne jim dokonce oslovování křestním jménem. Tímto obrazem rodiče, zejména otce, jsme pořád krmeni zábavním a reklamním průmyslem. Ve filmech vypadá ideální tatínek asi takto: je to naivní dobrák, popletený nešika, který ničemu nerozumí, ale má své děti rád, což znamená, že se svojí dcery vždycky před odchodem na diskotéku zeptá, zdali má pro každý případ náhradní prezervativ. Nikdy nezvyšuje hlas, všemu se diví a děti ho musí zasvěcovat do tajů života, jemuž nerozumí. Z čehož plyne, že on sám musel prožít své dětství ve stavu naprosté demence, a nemohl si tedy plnit svou dětskou funkci, čili poučovat tatínka.

Ve věcech veřejných je jakákoliv autorita známkou fašizace. Podřízenost a úcta k autoritám jsou derivacemi masochistických tendencí. Tyto tendence nezanikly ani v tzv. demokraciích. Staly se jenom rafinovanějšími. Jelikož je fašismus v hlavách a nikoliv na ulici, stal se tím hůře postihnutelným. Jedno je ale jisté: fašismus je všude. Herbert Marcuse se ve svém Jednorozměrném člověku ptá: „Existuje vůbec v dnešním okruhu rozvinuté průmyslové civilizace společnost, která by nebyla autoritativnímu režimu podřízena?“ Odpověď zní: nikoliv. Pak je ovšem evidentní, že boj nikdy nekončí. Fromm dodává: „Vítězství nade všemi druhy autoritativního systému bude možné, jen pokud demokracie neustoupí, ale zahájí ofenzívu. [...] Bude triumfovat nad silami nihilismu jen tehdy, když bude moci naplnit lidi co nejsilnější vírou, které je lidská duše schopna: vírou v život, v pravdu a svobodu a v aktivní a spontánní uskutečnění individuálního JÁ.“

Ofenzíva demokracie

Tuto ofenzívu demokracie zažíváme denně v pozvolna se rozkládajících státech a společnostech, kde uskutečňování individuálního JÁ různých zvrácenců, zločinců, bezcharakterních podnikatelů, politiků a uměleckých hochštaplerů se stalo nikdy nekončící kulturní revolucí. Jakékoliv autoritativní gesto vůči nim je považováno za svatokrádež. Dokonce i státy, jakožto národní celky, se brání tomu, aby byly vnímány jako nějaká autorita ve vztahu k jiným státům. Neomarxisté vinili státy, že se staly nositeli maloburžoazního egoismu a sadismu, který z roviny individuální a rodinné přenesly do roviny národní a uplatňovaly jej vůči jiným státům. Státy, aby nebyly právě takto vnímány, jsou ochotny falšovat svou politiku až k hranicím stravitelnosti.

Pod pokličkou ostentativně popírané autoritativnosti narůstá tyranie těch, kdo nenávidí autoritu, založená na té nejhorší autoritě, na síle lži. Jelikož jsou naši vládcové z veliké části odchováni na univerzitách šedesátých let, tak nutně pociťují rozpaky nad tím, že se stali reprezentanty oněch autoritativních režimů, proti kterým bojovali. I ta malá míra prezentované autority, která jim ještě zůstala, jim vadí. Proto si modelují fikci o pokračování své revolučnosti, i když házejí pumy a zakládají impéria. Na útěku před autoritou, který je zároveň útěkem před odpovědností, se snaží politici každý akt rozložit do ztracena. Nakonec se ukáže, že za jakýkoliv čin v politice není vlastně odpovědný nikdo konkrétní, protože nikdo si nenárokuje autoritu a tedy ani právo rozhodovat. Pokud by někdo měl skutečně říct, kdo ovládá současné státy ve smyslu odpovědnosti, tak bychom museli dojít k poznání: všichni a nikdo.

Po vertikále můžeme běhat nahoru a dolů, aniž bychom zjistili, kde začíná a kde končí autorita kohokoliv. Tenhle žádoucí stav se oficiálně nazývá liberální demokracie. Nejlépe je to patrno na různých vyšetřovacích komisích, které se topí v bezedných bažinách a hledají nepostihnutelné nitky odpovědnosti. Samotní politici se pomalu, ale jistě vnitřně přesvědčili, že hledání odpovědnosti za vlastní skutky je nelehké, protože je v pravdě nelehké hledat něco, o existenci čehož nejsou přesvědčeni. Snad pod vlivem Fromma uvěřili, že „svědomí je jenom vnitřním donucovacím aparátem závislým na kulturním a civilizačním tlaku“.

Čtěte ZDE: Ďábelský útok na naše nejbližší je realita: Předobraz rodiny a národa také. Nejvznešenější zřízení na Zemi diktuje povinnost naplňovat přirozený Řád. Zrada evropských vlád tváří v tvář šelmě z Blízkého východu

Svědomí jako kulturní přežitek

Svědomí je vůbec kulturní přežitkem jako takové, jelikož má svůj původ v autoritativní povaze. Jestli se jej člověk drží, pak „se stává nejen poslušným otrokem, ale též přísným dozorcem, který sám se sebou jedná jako s vlastním otrokem“. Co se svědomí týče, tak nejhorší je samozřejmě autoritářské svědomí. O něm Fromm píše: „Autoritářské svědomí je hlas zvnitřněné vnější autority rodičů, státu nebo kohokoliv jiného, kdo je v určité kultuře autoritou.“

Současné odmítání autority jde napříč celou společností a pokračuje i za hranice fyzického světa. Autorita v definování Universa je společenské, politické a kulturní tabu. Ten, kdo o sobě tvrdí, že zná pravdu s velikým P, pravdu metafyzickou a absolutní, je označován za zaostalého blázna. Jestli se již někdo přiznává k náboženské a filosofické Pravdě, pak vždy s opatrným dovětkem: ale to je jenom můj osobní názor a nikomu jej nevnucuji. Je si vědom toho, že jinak by na sebe vzal stigma patologického individua.

Se zamítnutím autorit úzce souvisí modloslužebnická fetišizace svobody, kterou neomarxismus pěstuje s bezmeznou posedlostí. Zatímco autorita v neomarxismu představuje negativní vymezení, tak svoboda je pozitivním ideálem. Svoboda se dosahuje, jak svorně tvrdí Marcuse, Fromm, Adorno i Habermas, popřením tradiční zděděné autority, která byla vnucena lidskému JÁ, popřením diktátu svědomí, objevením vlastního JÁ a permanentní spontaneitou, kterou se udržuje svoboda při životě. Pak si člověk „uvědomuje sebe jako aktivní a tvořivé individuum a poznává, že existuje jen jeden smysl života: prožívat jej“.

Sex jako boj

Bohužel, jak konstatují neomarxisté, na světě jsou stále ještě živlové, kteří osvobození nechápou. Fromm konstatuje: „Lidský mozek žije ve dvacátém století, ale srdce většiny lidí ještě v době kamenné. Většina lidí ještě nesložila zkoušku zralosti. [...] Potřebují mýty a idoly, aby unesli skutečnost, že člověk je ve všem sám sebou, že kromě člověka samotného neexistuje žádná autorita, která by dávala životu smysl.“

Tato spontaneita se stala integrální součástí našeho života. Stěží lze vyjmenovat všechny aplikace těchto doktrín v běžném životě. Začněme rodinou. Hlavním úkolem dětí je osvobodit se od svých rodičů. Masivní propaganda zglajchšaltovaných médií stále popisuje, jaké hrůzy musí zažívat mladý člověk, pokud žije ve společné domácnosti se svými rodiči. Trendem je prchnout co nejdřív a osvobodit se. Boj však počíná již dlouho předtím. Rodiče mají svou představu o budoucnosti dítěte, jsou to ale i jeho představy? Ne. Ubíjejí jeho spontaneitu, vnucují mu školu a výchovu a tím potírají to jediné, co jej může osvobodit – ergo spontaneitu. Erich Fromm doslova vyzývá k spontaneitě po vzoru malého dítěte, tedy spontaneitě bez rozumu, přičemž rozum je označován jako fašistický element.

Významnou roli v osvobozování dítěte hraje pohlavní život. Jedna z kultovních neomarxistických knih Sexuální boj mládeže od Wilhelma Reicha svým názvem napovídá dost o tom, abychom nemuseli přemýšlet, co je jejím obsahem. A mládež skutečně bojuje, co jí síly stačí. Fromm se dokonce obává toho, že v potlačování sexuality je vůbec kořen všeho zla, protože: „zredukováním intenzity sexuální touhy [...] se oslabuje osobní odvaha k spontánním reakcím ve všech ostatních oblastech.“ V tom bychom s ním mohli souhlasit, protože po tom, co stoupla u mládeže intenzita sexu, vynořilo se tolik spontaneity i v jiných oblastech, že člověk nestačí žasnout. Jen zůstává záhadou, když vidíme malé dítě tlouci svou babičku, zda je to zatím jenom boj za potlačený sexuální pud, nebo již ona slavná osvobozená spontaneita.

Multikulturalita

Osvobodit se musí i rodičové. Od sexuálních, náboženských, morálních i sociálních předsudků. V tomto směru se daří dosahovat ve společnosti vskutku revoluční spontaneity. Osvobození od manželství narůstá, rozvodovost je na vzestupu. Náboženství bylo rodiči definitivně hozeno přes palubu, také jako brzda sexuální spontaneity. Multikulturní snášenlivost je pak osvobodila z područí sociálních a rasových předsudků, takže když je stluče skupina imigrantů, neprotestují, nýbrž se tolerantně odplíží do svého spontánního bytečku. Zdá se, že jsme nikdy nebyli svobodnější než dnes. To ovšem nestačí. Je nutno osvobodit se i od vlastních dětí, zejména tehdy, kdy ještě nemohou projevit svou spontaneitu, tj. před porodem. Toto potlačení spontaneity nevadí, jelikož se jedná dle neomarxistů o shluk buněk a ne individuální JÁ.

Média nás zahlcují osvobozenými a seberealizovanými jedinci. Sportovec na reklamním poutači křičí: Je to ve mně, jen je to třeba objevit, JUST DO IT. Rocker a pubertální hvězdička řvou BE FREE. Když nastane problém, tak si dáte mentolový bonbón a jste FREE. Koupíte si byt a jste FREE, automobil, jedete na dovolenou a tam všude nejste nic jiného než permanentně FREE.

Čtěte ZDE: Chvála tradiční výchovy: Velkovýroba hysterických nedospělců mocenské mašinérii vyhovuje. Říci dítěti NE je projevem lásky. Svět zaplavený nedospělci směřuje do chaosu

Nevaž se, odvaž se!

Osvobozují se i staří lidé: od bolesti, od stáří, od vrásek, od vnoučat. Ve škole slaví spontaneita a osvobození dokonalý triumf. Autoritativní memorování muselo ustoupit spontánnímu vyjádření nálad a pocitů žáka. Jeho hulvátství a vulgárnost jsou oslavovány jako pokrok a společenské blaho. Ve školách se množí případy útoků na pedagogy, znásilnění, a dokonce i bestiální vraždy, ale to vše je ničím proti nádhernému pocitu svobody. Pořád jsme přesvědčováni, že právě toto osvobození přinese vynikající vzdělanostní výsledky. Učební osnovy se neustále scvrkávají a transformují, jen aby nenarušovaly spontaneitu a volnost žactva. A výsledek? Totální úpadek úrovně vzdělanosti.

V politice je pak osvobození vším. Války se vedou již jen pro osvobození, do voleb jde politik nalevo i napravo jen proto, aby bojoval za ještě větší svobodu, ženy se vrhají do parlamentu, aby osvobodily své sestry atd. Běda tomu, kdo nechce být osvobozen, s tím bude bez milosti zatočeno.

Tahle totalita svobody se liší od režimů s jasně definovaným autoritativním charakterem tím, že se před ní nedá schovat a najít prostor, kam uniknout, protože skutky jejích vyznavačů nemají jiný kodex než svobodu, která se chce rozpínat všude. Jestli se rozhodnou prosadit pedofilii nebo kanibalismus, kdo může říct, že to není v intencích spontaneity a osvobození? Někdo sice může namítnout, že nad takovýmto barbarstvím zůstává rozum stát, ale to právě dělá dle neomarxistů chybu, neboť rozum a jazyk jsou nástroji fašizace ega a společnosti, není tedy radno se jich dovolávat.

„Buďte rozumní, žádejte nemožné,“ řvali studenti v šedesátých letech. Jejich miláček Herbert Marcuse tvrdil, že revoluční kritická teorie může mít pravdu i tehdy, když se jeví střízlivým myslitelům jako utopická. Jestli někdo četl nekonečné litanie marxistů o iracionalitě fašismu, bude překvapen, kde se najednou vzala ta averze k rozumu. Fromm to objasňuje: „Existuje dobrá iracionalita a zlá iracionalita.“ Zlá je samozřejmě ta autoritativní a dobrá je ta, která vede k osvobození individua. Racionalita naopak se svou tendencí pořádat, řídit, organizovat, plánovat je typickým produktem vnitřního autoritářství a fašizujícího ega. Jejím cílem je donucovat a vnucovat striktní, exaktně vymezené pojmy.

Herbert Marcuse píše: „V rovnici rozum = pravda = skutečnost, která spojuje subjektivní a objektivní svět v antagonistickou jednotu, je rozum destruktivní silou, silou negativního.“ Dále praví: „Jako pojmové myšlení a chování je rozum nutně násilím a panstvím. Logos je zákon, pravidlo, řád založený na poznání. Tím, že subsumuje zvláštní případy pod obecné, dosahuje myšlení nad nimi moci.“ Logické myšlení se tak stává zdrojem tyranie. Je nutno tedy postavit se proti rozumu a překročit jej. Marcuse s hrdostí píše: „Skutečnost může být daleko utopičtější než kritická a zásadová teorie, která se zdá být uprostřed jednorozměrné společnosti výrazně utopická.“ Tím nechce říct nic jiného než to, že věci nejsou takové, jaké nám ukazuje náš rozum, nýbrž takové, jaké by měly být dle utopie.

Aplikacemi této teorie jsme postihováni každý den. Utopie liberálně-levicových představ o sociální, náboženské, rasové a rodové rovnosti jsou nám předkládány jako fakta a vše, co jim odporuje, jako mámení vulgárního atavistického rozumu. Jelikož vše, co odporuje svobodě a podporuje autoritu, musí být zlé a lživé, pak jsou jevy, které nezapadají do této utopické mozaiky, nutně označeny za lež, bez ohledu na to, zda nám rozum říká, že jsou pravdivé. Proto je dle současných neomarxistů nutné s něčím takovým skoncovat.

Politická korektnost

Aby se předešlo podobným zlořádům, je nevyhnutné podchytit hlavního pomocníka rozumu, a tím je jazyk. Souputník neomarxistů Roland Barthes tvrdil, že jazyk je svou podstatou autoritativní, a jejich následovník Jacques Derrida jej s duchaplností a neotřelou originalitou vlastní současnému levicovému liberalismu označil rovnou za fašistický svou podstatou. Jak tomu zabránit? Je nutno jazyku obrousit hrany.

Tomu napomáhá korektní pojmosloví a korektní řeč. Všechna odvětví lidského života se stala obětí korektního newspeaku. Cílem nového jazykového experimentu je zamlžit pojmy, setřít jejich přesné kontury a navodit situaci, kdy je realita něčím nevyhraněným, něčím, co poskytuje svobodě nejširší operační prostor. Ve světě, kde vládnou striktně vymezené autoritářské pojmy, kde vražda je vraždou, smilstvo smilstvem a hloupost hloupostí, by jevy jako legální potrat, pornoprůmysl a liberální politika narážely na neustálé problémy. Zmíněná korektnost se lidem dostává rychle pod kůži, protože jim umožňuje vést ideově bezkonfliktní život. Nikdo nikoho neuráží, protože již nic není pohoršující, kromě autority samozřejmě.

Ideologové a jejich ideje splnili svůj úkol. Nepozorovaně vklouzli do našich domovů a pomalu se snaží přetvářet mysl člověka. Tu však v konečném důsledku nelze předělat. Jednou se kotel plný páry rozletí a rozmetá všechny utopie na prach. Bude to pravděpodobně jiná vzpoura, než si představovali neomarxisté, ale pravděpodobně i jiná, než by chtěli křesťané.

Bůh nám buď pak milostiv.

Celá studie vyšla v časopise Te Deum, na jehož internetových stránkách je uveřejněna v plném znění. Dozvíte se zde proč se kulturním bolševikům nepodařila v roce 1917 revoluce v Rusku, proč se neomarxismus dále rozvíjel pouze na západě a co všechno předcházelo jeho ofenzivě od 60. let 20. století.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Co bychom měli vědět o islámu: Náboženství nenávisti? Násilí jako součást temné víry. Pětina lidstva vrazi a šílenci? Čtrnáct století teroru, 280 miliónů zmasakrovaných. Otázka stále stejná: Podvolíme se?

Co bychom měli vědět o islámu: Náboženství nenávisti? Násilí jako součást temné víry....

Nigel Farage v Praze: Následujte příkladu Brexitu. Chceme jít z jedné totality do druhé? S integrací začali již nacisté. EU: permanentní válka proti lidem. Barvy se mění, ničemové zůstávají. Máme to v rukách

Nigel Farage v Praze: Následujte příkladu Brexitu. Chceme jít z jedné totality do druhé?...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční strana. Proč jel Steinmeier do Prahy? Proč Merkelové bažiny nevěří průzkumům? Jejich obavy, naše naděje

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky