Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
První „humanitární válka“: Předvoj EU na americkém Severu instaloval otroctví. Bojujeme stejný zápas proti Zlu. Světový četník a imperátor vznikl na čistém násilí. Šíří ho dál. Zvítězí?

První „humanitární válka“: Předvoj EU na americkém Severu instaloval otroctví. Bojujeme stejný zápas proti Zlu. Světový četník a imperátor vznikl na čistém násilí. Šíří ho dál. Zvítězí?

18. 4. 2015

Tisk článku

Claude Pollin , emeritní profesor filosofie z pařížské Sorbonny, přehledně vysvětluje, proč USA nikdy nebyly, nejsou a nemohou být skutečným politickým lidem, což platí mnohonásobně více pro „náš“ Eurosojuz

V sobotu jsme si připomněli výročí zahájení války, která se s 650.000 mrtvých stále drží na předních příčkách mezi nejkrvavějšími občanskými konflikty dějin. Americká občanská válka přepsala historii. Doslova: o zlikvidované Konfedaraci Jihu se nadále nikdo neměl (a nemá) nic dozvědět. Právě proto ale porovnání skutečného a tvrzeného příběhu o příčinách a důsledcích této strašlivé války vypovídá něco podstatného o dnešních Spojených státech. A nejen o nich. Proto se vyplatí si skutečné příčiny války připomenout. Mainstream to zcela jistě zkoušet nebude.

O otroctví samozřejmě nešlo

Oficiální verze událostí o „válce mezi státy“ (jak jí stále tvrdošíjně říkají potomci poražených demokratů na americkém Jihu), vtloukaná nám do hlav od základní školy, zní jasně. Zlí Jižané zotročili hodné Afričany a hodní Yankeeové se na to už nemohli dívat, tak zakročili. Kdyby tehdy existovala letadla, určitě by válce předcházelo označení Jižanů za teroristy a nějaké to pěkné „humanitární bombardování“ silami NATO. Protože však letadla nebyla a Jižané se zuby nehty bránili, trvalo vypálení a vyrabování Jihu o něco déle. Rukopis této brutální mocenské operace je přesto dodnes stejný.

PP

Na rozdíl od takové Libye, kterou máme přímo před očima a kde proměnu relativně prosperujícího státu (který pozapomíná svou „hříšnou teroristickou minulost“) v ruiny vidíme na vlastní oči, o Jihu vlastně mnoho pravdivých informací běžně nemáme. Jen málo lidí například zná slavný výrok Abrahama Lincolna z dopisu Horaci Greeleymu v roce 1862:

„Mým jediným cílem v této válce je zachránit Unii, ne zachránit či zničit otrokářský systém. Kdybych Unii zachránil bez propuštění jediného otroka, udělám to, a kdybych ji mohl zachránit propuštěním všech, udělám to rovněž. A kdyby nejlépe Unii prospělo propuštění jen některých otroků, propustil bych jen některé.“

Skutečné spory, vedoucí k válce, se točily především kolem míry autonomie Jihu – toho, zda má existovat jednotná „federální“ centrální banka, sjednocení cel, či to, jakou míru suverenity si jednotlivé státy vůči federaci „smějí“ uchovat. Také vám to něco nápadně připomíná? Jistě. Současní evropští "Jižané" ve všech porobených státech jsou na tom ve svém boji o nezávislost na "yankeejovském" Bruselu v podstatě úplně stejně.

Že jsou u nás věci jinak, protože jsme konglomerát samostatných národů? Tím je celé to násilí pouze patrnější. Ale Američané také nebyli ani omylem ničím jako jednotným národem. Nebyli Američany. V ty je přetavilo až krvavé zničení a skutečné „zotročení“ Jihu Severem.

I o tom píše Claude Pollin, emeritní profesor pařížské Sorbonny. Ve svém textu nachází filosofické i praktické příčiny existence hluboké propasti, která zela mezi oběma polovinami Ameriky od jejích začátků – a vysvětluje, proč výsledek války v konečném důsledku nevyhnutelně vedl k Americe, jak ji známe nyní: samozvanému „světovému četníku“ a imperiální velmoci.

Claude Pollin: Žádní "Američané" nebyli 

Máme si myslet – a obvykle myslíme – že od okamžiku, kdy se vylodili na novém kontinentě, byli angličtí osadníci jedním národem, prostě Angličany, které spojoval jazyk, původ, i společní nepřátelé. A tudíž bylo – prý – naprosto přirozené, že v okamžiku, kdy dosáhli samostatnosti, stal se tento lid jednotným novodobým národem, první republikou moderní doby. Jenže takový názor je zcela chybný.

Je pravda, že Američané měli zhruba podobný původ, a to včetně sociálního prostředí – nikdo z původních kolonistů nepocházel ze spodiny společnosti. Přesto je rozděloval na dvě skupiny naprosto zásadní rozpor. Nepramenil z pouhého střetu zájmů mezi průmyslovou oblastí Severu a zemědělským Jihem, jak nás historici rádi učí. Ty by se mohly výtečně doplňovat – jak si ostatně ještě v roce 1830 myslel i viceprezident Spojených států John Calhoun.

Dvě jádra

Skutečná propast mezi dvěma polovinami „amerického národa“ byla mnohem hlubší a ležela jinde. Zela mezi dvěma základními pohledy na svět, dvěma skupinami, z nichž každou poháněly jiné principy. Podívejme se na jejich původ a obrysy.

Angličtí osadníci měli pro odchod do Nového světa řadu důvodů, ale dva z nich převažovaly. Byl jím důvod náboženský u Puritánů z Nové Anglie a důvod převážně ekonomický (později u takzvaných Kavalírů politický), který převažoval u osadníků, kteří osídlili Virginii. Pochopitelně, že tyto dvě skupiny nezahrnovaly každého jednotlivého kolonistu na kontinentě. Představovaly nicméně elity po stránce intelektuální, morální i sociální – a měly zásadně ovlivnit veškerou budoucí americkou historii. Zbytek nově příchozích „kondenzoval“ kolem těchto dvou jader.

PP koláž

Čtěte ZDE: Společný jmenovatel: Vejce hozená na Zemana a stanné právo v USA. Dvanáct rozhněvaných mužů nerozhodne jen o osudu jednoho policisty. Odtrhne se Texas od Unie?

Pýcha – základ Severu

Puritáni byli přísní kalvinisté – nebo to alespoň neustále hlásali – a hodlali své „město na hoře“ vybudovat na základech své víry. Z toho pochází několik důležitých povahových rysů určujících charakter jejich společnosti.

Max Weber se pletl, když tvrdil, že kalvinisté jsou lidé, stravovaní nejistotou, kteří se seč mohou snaží hlavně vydělat peníze, jež by jim potvrdily, že skutečně jsou Božími vyvolenými. Nemůžete si přečíst Mayflowerská kompaktáta nebo řeč guvernéra Winthropa k jeho spoluobčanům, aniž byste viděli, jak si byli jejich autoři jisti sami sebou.

Byli skálopevně přesvědčeni, že pokud někdy někdo na světě měl záslužné poslání, jsou to oni. A že oči celého světa se na ně a jejich snahu neustále zbožně upírají. K nezbytným náležitostem kalvínského přístupu ke světu se počítalo alabastrově čisté svědomí (alespoň subjektivně), zásoba neochoty k toleranci jiných vyznání a dobře utajený sklon považovat protestantské kalvinistické názory a přístupy za ty jediné obecně platné.

Budeme dělat, co chceme

Puritáni v každém případě přesto vyznávali jednu důležitou věc. Podle nich člověk, skrz naskrz hříšná bytost, nemohl nikdy proniknout k tajemství Boží Milosti, tak absolutně ho přesahující – a opačný názor vždycky vytýkali „papežencům“.

Jenže toto pesimistické přesvědčení vůbec neznamenalo, že by se cítili odsouzeni, nebo bloudili životem ve tmách. Jen jim dávalo pocit, že se musí spoléhat výlučně a jedině sami na sebe. Paradoxně je tedy jejich takzvaná „pokora“ vedla na jedné straně k absolutní důvěře v lidské schopnosti – a to především rozumové – a na druhé straně k popření toho, že by příroda mohla obsahovat Boží zprávu Jeho stvoření, kterou si člověk dokáže přeložit a ctít ji.

Ať chtěli, nebo ne, kalvinisté si do Nové Anglie přivezli typicky „prométheovský“ přístup k životu. Podle něj bylo zcela v pořádku, aby si člověk dělal se svým okolím, co uzná za vhodné. Není tedy divu, že severovýchod budoucích Spojených států byl rodištěm průmyslové Ameriky, z něhož se zrodila yankeejská technická zručnost, filosofie pragmatismu a podnikavý duch. Nešlo ani tolik o to, že půda Nové Anglie nebyla příliš vhodná k farmaření – kdyby nebylo kalvínské mentality, nejspíš by to bylo jedno.

Společenství z donucení

Koneckonců, pokud budoucí „yankeeové“ věřili v to, že lidé jsou bez výjimky nevykořenitelně a nenapravitelně hříšní, jak by potom mohli prostě užívat plodů, které jim ve své nekonečné lásce poskytuje Stvořitel? Vzpomeňme na to, že Kalvín sám nehlásal lásku manželskou proto, že je manželka láskyplná a hodná lásky – ale prostě proto, že je Boží vůlí, aby se člověk oženil.

Kalvinistický pesimismus vylučuje přirozenou touhu po společenství. Společenské uspořádání pak nutně závisí na více či méně explicitní smlouvě (jako byla ta, kterou spolu uzavřeli „Otcové poutníci“), s níž každý občan „svobodně“ souhlasí prostě proto, že potřebuje ochranu před ostatními. Všichni lidé jsou sice zlí, ale mohou si být navzájem užiteční. Thomas Hobbes se tak vlastně také nechtě přiřadil ke kalvínskému proudu myšlení, když tvrdil, že společnost je souborem osamělých jedinců, kteří mezi sebou obchodují zboží a služby a potřebují přísného šerifa-dohlížitele, který potrestá podvodníky. Také proto byl typický kalvinista bankéřem nebo kupcem.

Víra sedláků

Nic z toho nemohlo být vzdálenější duchu, který vládl jižním Státům. Ačkoli se totiž ti, kteří se usadili na východě ve Virginii a jižněji, lišili společenským postavením a často i náboženskou příslušností, jedno měli společné. Byla pro ně cennější země než peníze a plody země jim byly nad zisky, plynoucími ze zákazníků či dlužníků. Nebyli to v pravém slova smyslu kapitalisté, ale majitelé půdy – ve smyslu tradice staré Anglie.

Pouto s vlastní zemí v lidech probouzí jakousi přirozenou religiozitu, téměř instinktivní a dost možná nesdělitelnou, naprostý protipól puritánského náboženství. Sedláka přirozeně živí bohatství, které příroda poskytuje těm, kdo respektují její řád. Je stále novým a věčně opakovaným zázrakem, že z jednoho zrna jich v době sklizně vzejde sto.

Přirozené pouto a vestavěná pokora

Zatímco puritánství vede k absolutně prospěchářským mezilidským vztahům, silný vztah k půdě naopak vytváří spontánní společenství. Z půdy stoupá cosi, co v lidech vyvolává pocit bratrství. Snad je to i tím, že člověk, který obdělává půdu, ví, že jeho práce jen pomáhá přírodě vyvolat v život zrno, které zasel. Přirozeně má pocit, že jen hraje svou roli ve věčném divadle, jehož scénář píše nadlidská Ruka, kterou člověk pod kontrolou mít nemůže.

Sedláci v sobě zkrátka mají něco jako „vestavěnou pokoru“. Nikdo z nich by se nepokládal za „selfmademana“. Také jsou přirozeně vybaveni k tomu žít ve společnosti, která je postavená na spontánní spolupráci základní přirozené jednotky – rodiny – s rodinami jinými.

Byt Kaina s Ábelem

Zakotvení k zemi vede „sedláky“ ještě k jedné zásadní odlišnosti od puritánské mentality. Farmář ví, že žádná dvě pole nejsou stejná – a s žádnými také nelze tak zacházet. Může být na svou vlastní půdu pyšný a mít ji za lepší než jiné, ale nic mu není cizejší, než puritánova představa, že staví „město na hoře“, které by všichni lidé měli obdivovat – a napodobit. Určitě by nevedl válku proto, aby druhým vnutil svůj styl života. Sedláci jsou patrioté, kteří brání svoji půdu, pokud je napadena. Ale ne imperialisté, kteří touží po tom, dobýt celý svět proto, aby zabezpečili své investice.

Pamatujte, že peníze plodí peníze, a ty zase přinášejí další,“ říkával Yankee Bejnamin Franklin. „Ti, kdo obdělávají zemi, jsou vyvoleným lidem Božím,“ kontroval Jižan Thomas Jefferson. Můžeme-li těmito dvěma větami shrnout většinovou filosofii Severu a Jihu, je jedno jasné: je asi stejně proveditelné spojit obé do jediného „národního cítění“, jako ubytovat Kaina hned vedle Abela. „My, lid Spojených států“ je sice slavná věta, ale je to podvod. Pokud si to přiznáme, lépe porozumíme historii Spojených států jak před občanskou válkou, tak po ní – až dodnes. Bylo to zhruba takhle:

PP koláž

Čtěte ZDE: Patronka Spojených států, Alžběta Anna Bayley Setonová: První rodilá Američanka v rodině svatých. „Ať Bůh povstane a Jeho nepřátelé ať se rozptýlí!“

Jednotná cla a práva států

Když se americké kolonie začaly mezi sebou dohadovat o spojení do jednoho politického systému, samozřejmě přišla na přetřes hlavní otázka – otázka práv států. Tedy kolik suverenity zbyde jednotlivým státům poté, co bude ustavena federace, která sama bude mít suverenitu. Vzhledem k tomu, že nikdo z původních zástupců nepožadoval, aby se státy vzdaly suverenity zcela, zdá se vše jasné. Řešením měl být svazek sice těsnější, než původně navrhovaná konfederace, nicméně ale takový, v němž by federální moc byla důkladně vymezena, podléhala přísným omezením a práva států by byla nepřekročitelná.

Jenže takový náhled na věc nikdy nebyl tak docela přijat. Federalisté, muži Severu, ho okamžitě zavrhli (což předznamenalo přijetí Desátého dodatku ústavy, zakotvujícího výslovně „zbytkovou“ pravomoc jednotlivých států). Nepřestali proti ideji suverénních států bojovat, dokud ji neporazili – za cenu krvavé války. Mezitím proti ideji státní suverenity ovšem také neustále válčili – nejprve pomocí „vnitřních vylepšení“, zavedení celní unie a centrální banky. Nakonec přišla na pořad naprosto falešná otázka otroctví.

O otroctví se neválčilo

Stojí za to poznamenat, že Jih nakonec ve válce bojoval jako jeden muž, ačkoli jen asi čtvrtina jeho obyvatel vlastnila otroky. To, za co Jižané bojovali, totiž nebylo otroctví. Bylo to právo se otroctví zbavit způsobem a tempem, které sami uznají za vhodné. A také je dobré si připomenout, že jakmile Yankeeové otroky osvobodili, zanechali je napospas velmi nejistému údělu.

To, oč se bojovalo, tedy nebylo vůbec otroctví. Válka, především kulturní, se ve skutečnosti vlekla už od počátků unie v roce 1787, a do své „horké fáze“ přešla přesně v okamžiku, kdy si Sever začal dělat zálusk na otevírající se území dalekého Západu.

Svoboda z donucení?

A tak byly vybojovány osudné bitvy a unie byla takzvaně „obnovena“. To byla opravdová sprosťárna. Symbolicky i reálně se totiž Jih mohl „znovu“ stát členem Unie až poté, co ho banda generálů ze Severu dokonale vyplenila. Nová unie pocházela z násilí. Namísto toho, aby byla plodem regulovaného spojení politických národů, byla polovině svých obyvatel vnucena. Takzvaná „jednota“, která spojila americký národ, byla přesně ten druh jednoty, kterou mezi sebou mají kolonisté a porobený národ.

Abraham Lincoln se zkrátka ukázal být pravým žákem Jeana Jacquese Rousseaua. Ten pro Francii razil heslo: „Máme-li zabránit tomu, aby se slovo ‚unie‘ stalo jen prázdným pojmem, musíme uznat, že kdokoli se vzepře vůli lidu musí být donucen, aby jí uposlechl – čímž ho jen donutíme, aby byl svoboden.“ A z takové dechberoucí ideje znásilnění se zrodily hned dva novodobé národy.

Potopení ústavního Titaniku

Ačkoli po občanské válce nebyla Ústava z roku 1787 prohlášena za neplatnou, přesto vlastně platit přestala. Dostala smrtelnou ránu, která se však neprojevila okamžitě. Koneckonců i pasažérům Titaniku chvíli trvalo, než jim došlo, že se loď potápí. Jenže – co může být věčným odkazem, trvající zárukou smlouvy, která není ze svobodné vůle, ale je jedné ze smluvních stran vnucena jen pro to, že ji odmítla, když smluvní partner ignoroval původní smluvní ujednání?

Neústavní ústava nemůže být žádným poutem – tedy pokud nepočítáme pouta policejní. Jenže to by na vítězné straně nesměla stát puritánská namyšlenost. Podle puritánů moc sama sebe ospravedlňuje, protože pokud jsou lidské činy úspěšné, jsou projevem Boží vůle.

"Rozpojené státy americké" míří do pekel

Precedens násilím vnucené ústavy a ducha směřování k silovým řešením a náchylnosti k omlouvání zneužití moci, kterou taková řešení přinášejí, postupně nakazila zemi, od té doby ovládanou dědici generála Shermana a spol. Duch puritanismu dostal potřebnou injekci životabudiče expanzí Spojených států na západ. Tam se uchytil a prostoupil celé impérium, které napříště považovalo za své „zjevné předurčení“ právo dobývat půdu, podřizovat si přírodu, hromadit bohatství a jedním slovem, stát se co nejmocnějším.

V roce 1865 zplodil Kalvínův duch pohrobka v podobě života pro práci, drsného individualismu, neomezené podnikavosti jednotlivce a všeobecného „ayn-randismu“. Na jeho základech vyrostlo jakési „nespolečenství“, oděné do hávu chladné racionality lidí, kteří na sebe vzájemně nepohlížejí jako na bližní a přátele, ale jako na potenciální kořist, partnery, nebo soupeře. Amerika, takzvaně jednotná, se stala zemí oportunismu, džunglí, jejímž nejvyšším zákonem byla síla, a kde se obyčejný občan měl řídit hlavně Darwinovým zákonem přežití nejsilnějšího.

A protože ne všichni byli na takový boj v džungli připraveni, džungle se přirozeně a poměrně rychle změnila v něco značně připomínajícího sovětský systém aparátčiků a mužiků. Na vrcholu stojí víceméně uzavřená oligarchie těch „silných“, téměř neviditelných „majitelů klíčů“ a peněz. Masově produkují levné zboží a mají dost peněz na vymývání mozků i sběr hlasů (přičemž pro tyto dva účely si vydržují tisk a politické strany), které jim pomáhají vládnout zemi. Hluboko pod nimi žije uniformní stádo pokrotlých ovcí, osamělý dav izolovaných „konzumentů“, zombií, které v umělé smrti udržuje hlad po hračkách konzumního světa a donekonečna omílané zaklínadlo: naše vláda je přece „z lidu, lidem a pro lid“.

Samozřejmě, že konečným výsledkem se stala naprosto přirozeně přesně ta ambice, kterou staří pánové z Virginie jako Jefferson, Washington nebo Monroe nikdy nikomu nedoporučovali pěstovat: totiž imperiální ambice, vlastní puritánskému snu o „městu na hoře“, které má konečně naučit svět, jak by se podle názoru „vyvolených“ měl správně chovat.

Rok 1865 se stal rokem, v němž se nadále nikoli Spojené, ale již jedině „Rozpojené“ státy americké vydaly na pouť k tomu, stát se „moderním národem“ se vším všudy. Ale nebojte, drazí Američané. Tím jste se právě stali pravým předvojem západního světa!

Zdroj – Chronicles Magazine. Redakčně kráceno.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Jediný, který to říkal od počátku: Ani prosperita, ani demokracie. Unie slouží  pouze Německu. V Evropě není mír díky EU, ale přesně naopak. Vnutí nám imigranty? Bát se Ruska je směšné. Czexit? Jen zázrakem!

Jediný, který to říkal od počátku: Ani prosperita, ani demokracie. Unie slouží pouze...

Dnes i u nás můžeme volit Salviniho: Šokující, protože úplně normální projev. Evropa pod mocnou ochranou. Hrůza vatikánských marxistů. Šance na záchranu. Čí zbrojnoši chceme být? Klíč pro racionální volbu

Dnes i u nás můžeme volit Salviniho: Šokující, protože úplně normální projev. Evropa pod...

NEJČTENĚJŠÍ

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu. Jak zlikvidovat nepřítele Deep state? Okno také do naší blízké budoucnosti. Zkuste nahlas říci Alex Jones. Tohle tu ještě nebylo

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky