Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Listopad 1989: Všechno bylo jinak. Proč studium v USA organizovala STB? Sametový převrat v Praze se připravoval za mořem? Svědek se po čtvrt století rozhodl promluvit

Listopad 1989: Všechno bylo jinak. Proč studium v USA organizovala STB? Sametový převrat v Praze se připravoval za mořem? Svědek se po čtvrt století rozhodl promluvit

7. 11. 2014

Tisk článku

Jaroslav Kuba „odtajňuje“ trochu jiné vzpomínky na dobu před převratem 1989 než uvidíte v České televizi a spol. v právě probíhajícím Měsíci zostřeného uctívání Václava Havla

Jaroslav Kuba je významný právník, který kromě jiného zastupoval prezidenta Václava Klause před Ústavním soudem. Jeho pozoruhodné vyprávění jsme vzhledem k rozsahu rozdělili do tří částí. Dnes přinášíme část první:

Byl jsem nedobrovolným svědkem

Před několika dny jsem slyšel proslov jednoho z „mužů sedmnáctého listopadu“ o pádu „komunismu“. Musel jsem se usmívat nad jeho kategorickým tvrzením, že „Listopad“ nebyl výsledkem konspirace, něčeho předem dojednaného.

PP

Pokusím se zavzpomínat na to, čeho jsem byl svědkem.

V roce 1985 jsem na Karlově univerzitě konečně mohl obhájit svojí kandidátskou dizertaci. Původně jsem si v ní chtěl ujasnit, zda lze perspektivně vytvořit stát a právo bez ideologie. Bez „-ismů.“ Založit je na něčem, co by se nalézalo nad nimi. Jakési obecné super principy, jejichž základ by tvořily jednotlivé kategorie lidských práv. K tomu jsem dlouhodobě směřoval.

Apoštol perestrojky a obhajoba na vlásku

Dizertaci jsem mohl obhajovat hned po vstupu do aspirantury, měl jsem stovky stránek k dispozici. Ale jako většina aspirantů jsem byl využíván k úkolům a úkonům za různé soudruhy docenty a profesory. Abych prý získal praxi a oni peníze za všelijaké „bokovky“. Po téměř čtyřech letech jsem byl konečně „připuštěn“ k tzv. „malé obhajobě“. Což byla „generálka“, která však nebyla ani povinná. Pro mne se však málem stala osudnou. Jakýsi mladý ambiciózní „soudruh“ ze Sovětského svazu, snad na zadání mého školitele, „odhalil“, že jsem v textu ukryl 20 stránek textu, k němuž byl přístup jen se zvláštním souhlasem. Z druhého dílu Boguszakovy „Teorie státu a práva“, s texty Z. Mlynáře či Z. Jičínského. A dále z „Československé společnosti“ od Pavla Machonina. Obojí jsem si ještě na počátku roku 1970 jako student zakoupil a v seznamu literatury, obsaženém ve více jak nadstandardních 200 stránkách, nota bene určených jen k malé obhajobě, vedle stovky dalších pramenů uvedl.

Chtěli mi hned ukončit aspiranturu, ale zasáhl další „soudruh“ ze SSSR. Čerstvě se objevivší apoštol glasnosti a perestrojky, o nichž se v ČSSR zatím nic pořádného nevědělo.

Na rozdíl od jeho mladého kolegy byl docentem, a jak mi později řekl, sám byl na čas kvůli názorům stažen do ústraní. Avšak u nás měl autoritu „sovětského profesora“, který mi - v odkazu na glasnosť -  vymohl druhou šanci.

Lidská práva jako zástěrka

Ta nebyla zadarmo. Můj zachránce mi šibalsky přikázal, abych téma zabalil do ideologie. Na moji rozpačitou reakci, že to už nebude „věda“, ale propaganda, přátelsky oponoval – poznatky vědy stejně zneužívají v boji proti sobě ideologové. A proč se píše o lidských právech? Jsi slepý? A tak jsem pod jeho vedením přejmenoval disertaci na „Lidská práva jako aktuální otázka soudobého ideologického boje“ (mj. po roce 1990 tohoto názvu zneužil k „ideologickému“ útoku proti mně jakýsi kariérista Moos, který to ze stavaře dotáhl na ministra dopravy.). Ale nejen to. Vypracoval jsem další kapitolu, která pojednávala o tom, že Carterova administrativa vyrukovala s lidskými právy, aby jimi ve studenoválečném ideologickém boji dehonestovala SSSR. Nikoli, aby je sami dodržovali. Tehdy jsem se cítil asi tak, jak se prý musí cítit znásilněná žena.

V jednu listopadovou neděli ráno jsem vyjel autem, ale místo na chalupě jsem se ocitnul na ARO. Kde jsem setrval asi dalších pět týdnů, než jsem dostal berle, prodělal několik dalších operací, učil se mluvit, chodit. Auto jsem už nikdy neviděl, byla to prý náhlá technická závada...

Žel, věrohodnost tohoto textu prokázal další vývoj. Zejména po té, co Bush jr. vyrukoval s doktrínou „preemptivních válek“, a potichu „stáhl roletu“ nad argumentací s „lidskými právy“, která s loupežnými válkami vskutku nejdou dohromady. Jakkoli to Václav Havel, alespoň v případě Srbska, zkoušel skloubit pod termínem „humanitární bombardování“…

S tímhle mi jděte do Ameriky!

Druhá „malá obhajoba“ proběhla bez překvapení. Za to skutečné obhajoby se jako inspektor České komise pro vědecké hodnosti zúčastnil prof. Hrůza z Vysoké školy politické ÚV KSČ.

Můj školitel ke mně neprojevil sympatie, ani když mi zvěstoval rozhodnutí komise pro obhajoby: „Uspěl jsi jednomyslně, protože je Hrůza svými kecy jednomyslně nas..l..“

K tomu jsem posléze využil jízlivé pobídky vědeckého tajemníka, který mi chtěl ukončit aspiranturu – „jděte s tím do Ameriky!“ Byl jsem zaměstnancem Karlovy univerzity a každý leden bylo možné na rektorátě v třetím patře na okenní parapet na veřejné chodbě (!) zanechat projekt výzkumné stáže v zahraničí.

Nepopírám, že jsem nepociťoval jen radost, ale i strach. V zásuvce jsem měl povolávací rozkaz na vojenské cvičení s termínem nástupu okolo data, kdy jsem havaroval. Do místa, kde nebyla kasárna. Několik dnů před termínem nástupu jsem zjistil, že šlo o vilku na okraji pražských Hostivic.

Sepsal jsem asi 20 stran výzkumného projektu v angličtině pod názvem „Philosophy of Law, Related to Liberty and Human Rights“, dal to do desek s mojí adresou a položil na místo, kde byl papír s nápisem „USA“. Byl leden 1987.

Nehoda

V jednu listopadovou neděli ráno jsem vyjel autem, ale místo na chalupě jsem se ocitnul na ARO. Kde jsem setrval asi dalších pět týdnů, než jsem dostal berle, prodělal několik dalších operací, učil se mluvit, chodit. Auto jsem už nikdy neviděl, byla to prý náhlá technická závada, v zatáčce jsem „vyletěl“ do stromu.

Snad v březnu 1988 mne přišel navštívit chlapík, který se představil jako spolužák z fakulty. „Pravda, měl jsem otřes mozku a nemusím mít paměť v pořádku, ale vás neznám“, oponoval jsem jeho přesvědčování. „Tak dobrá, jsem kapitán V.“ konečně prohlásil, ukázal mi služební průkaz a oznámil, že mám odletět do USA „kvůli lidským právům“.

Kvůli strženým čelistím jsem měl „zdrátovaná“ ústa, potravu jsem přijímal tekutou skrze hadičku prostrčenou rty. Jimi jsem také pomalu artikuloval odpověď, že pokud někam poletím, tak…a ukázal jsem palcem směrem ke stropu.

PP koláž

Čtěte ZDE: 24 let od demonstrace na Národní třídě v Praze: Kráčíme do nové totality? Sametová revoluce v podvazcích a s bičíkem

Podivné pozvání

Nicméně kapitán cestou ke dveřím prohlásil, že si mne stejně jednou předvolají…

Jeho jméno jsem zaregistroval ve zprávách TV Prima někdy kolem roku 2000, a to i s hodností a odkazem na službu u StB. Jako údajného vraha dvou kolegyň v jedné pražské advokátní kanceláři. A zároveň sebevraha. Zvláštní je, že od určité doby byl uváděn pod jiným příjmením… snad „nevypůjčeným“?

Několik dnů po jeho návštěvě přišlo oficiální pozvání. Zavolal jsem na americké velvyslanectví a vysvětlil svůj zdravotní stav. Pravili „nevadí“, ať se ozvu, až budu schopen.

Bylo to jako ve snu. United States Information Agency přijala můj projekt, a prostřednictvím Fulbright Academic Program byla na 9 měsíců „zafinancována“ moje „Research Stay“ na Parker School of Law věhlasné Columbijské University v New Yorku!

Nepopírám, že jsem nepociťoval jen radost, ale i strach. V zásuvce jsem měl povolávací rozkaz na vojenské cvičení s termínem nástupu okolo data, kdy jsem havaroval. Do místa, kde nebyla kasárna. Několik dnů před termínem nástupu jsem zjistil, že šlo o vilku na okraji pražských Hostivic. Po zazvonění z ní vylezl lampasák a suše mi sdělil, že se vše dozvím při nástupu.

Výjimečná věc tajných služeb

Ačkoli neuposlechnutí povolávacího rozkazu je i dnes trestné, kvůli autonehodě jsem se nedostavil, a hlavně – nikdo se nikdy kvůli tomu neozval…

Domovní důvěrnice baba Lapáčková se mě jednou krákoravě tázala: „Co jste provedl, že běháte o berlích a každou chvíli se na vás ptají tajní?“

Během roku 1988 jsem se opravdu natolik zmátořil, že jsem na podzim chodil jen o holi, a rozhodl jsem se využít pozvání do USA.

Když jsem vyřídil všechny formality, snad měsíc před odletem přišel zmíněný kapitán na návštěvu. Vlídným tónem mi vysvětlil, že podnikám něco výjimečného jak pro čs. zpravodajce, tak určitě i pro americké. A jestliže v ČSSR zanechávám svou třiasedmdesátiletou matku, tak oni už ji před každým ohlídají… K odletu jsem se definitivně rozhodl až po té, co mne maminka ujistila, že kdyby se jí něco dělo, poběží se schovat na americkou ambasádu.

(pokračování)

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Dnes i u nás můžeme volit Salviniho: Šokující, protože úplně normální projev. Evropa pod mocnou ochranou. Hrůza vatikánských marxistů. Šance na záchranu. Čí zbrojnoši chceme být? Klíč pro racionální volbu

Dnes i u nás můžeme volit Salviniho: Šokující, protože úplně normální projev. Evropa pod...

Britové volí již dnes: Včera ovace v Londýně pro Klause! Mluví totiž jasně. Parlament plný zbabělců a ponížená Británie. Na scénu přichází Železná Ann. Brexitoví přátelé, nezklamte nás! Farage opět zvítězí!

Britové volí již dnes: Včera ovace v Londýně pro Klause! Mluví totiž jasně. Parlament...

NEJČTENĚJŠÍ

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu. Jak zlikvidovat nepřítele Deep state? Okno také do naší blízké budoucnosti. Zkuste nahlas říci Alex Jones. Tohle tu ještě nebylo

Dokonalé spiknutí: Digitální vražda a vymazání ze světa. Mašinerie ukázala svou sílu....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky