Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Znudění se probouzejí: Vyhrají „nacionalisté“ eurovolby? Proč je Putin mezi skutečnými pravičáky stále populárnější? Podvyživené duše křičí hlady

Znudění se probouzejí: Vyhrají „nacionalisté“ eurovolby? Proč je Putin mezi skutečnými pravičáky stále populárnější? Podvyživené duše křičí hlady

24. 5. 2014

Tisk článku

Patrick Joseph Buchanan vysvětluje proč takzvaně „populistické“ strany konečně zase vyjadřují autentické zájmy Evropanů a redakce Protiproud to komentuje:

Podle posledních údajů je v celé EU zájem o volby do „parlamentu“ v Bruselu rekordně nízký. Česká republika zjevně nebude výjimkou. Občané tak prostě  „hlasovali nohama“. Odmítnout volit je jasný vzkaz: Tohle nás nezajímá.

Zeman je mimo

 Pokud prezident Zeman – eurofederalista – právě toto „nechápe“ a (marně) vyzývá občany, aby k volbám přišli, jen potvrzuje smysl tohoto typu „hlasování“: Ano, v Bruselu se sice „tvoří“ osmdesát procent zákonů, které musíme povinně převzít, ale nejsou to naše zákony. Je to diktát, který „legalizovat“ účastí ve stínových volbách, znamená potvrdit, že s „protektorátem“ souhlasíme.

PP

Patrik Buchanan v následujícím textu hovoří o „znuděných“ Evropanech, kteří se v těchto volbách probouzejí. Dívá se na náš kontinent zpoza oceánu a zjevně mu rozumí lépe než Miloš Zeman z Pražského hradu. Jedním z důvodů je jistě i to, že Buchanan je pravičák, kdežto Zeman levičák: Zatímco pravice ctí realitu, levice ji chce „revolučně“ měnit. V Americe i u nás.

Symbolické souvislosti

V pondělí si Amerika připomene Den obětí války. Slavný pravicový komentátor a někdejší kandidát na prezidenta Spojených států Patrick Buchanan, hledí v jeho předvečer do Evropy a odpovídá na otázku: Proč „eurovolby“ skončí v Británii, Francii a dalších státech pro americká média „šokujícím“ vítězstvím „nacionalistů“, jak mainstream nálepkuje odpůrce bruselské „Čtvrté říše“? Je to správná otázka a je příznačné, že se výsledky voleb do Evropského parlamentu dozví Spojené státy právě v tento den.

Americký svátek se poprvé slavil v roce 1865 jako Den padlých. Byl pokusem spojit nespojitelné: „Oslavit“ padlé obou stran nejkrvavější občanské války v dějinách, jako by šlo „o jednu frontu“. Vlastně šlo o pokus Severu přivlastnit si praxi okrašlování hrobů padlých, o které bylo slyšet během války na Jihu v Savannah.

Postupně se svátek „rozrostl“, takže nyní si Američané v tento den připomínají padlé ze všech svých válek. Současně je jakýmsi „svátkem tradic a kořenů“, kdy se scházejí příbuzní z rozvětvených rodin. Patrik Buchanan mu dává další dimenzi:

Co se to děje?

Den obětí války nám nejspíš přinese novinové titulky mediálních „elit“, křičící o „populistické horečce, řádící v Evropě“, zřejmé ze šokujících výsledků voleb do Evropského parlamentu. Je totiž dost možné, že Národní fronta Marine Le Penové vyhraje volby ve Francii a UK Independence Party „Nicka“ Farage  v Británii. Co se to v Evropě děje?

Rozpad hodnot

Ve své – nikdy nepublikované – knize Leviathan a jeho nepřátelé psal můj přítel Sam Francis, dej mu Pánbůh věčnou slávu, o přicházející krizi toho, čemu přezdíval „měkký manažerský stát“, jehož je Evropská unie učebnicovým příkladem. Jak Francis říkal, Oswald Spengler používal termínu „civilizace“, aby popsal „terminální stádium existence organismu, zvaného kultura“. V roce 1941 popsal Pitirim Sorokin vlastnosti Spenglerovy „civilizace“:

Co se týče různých nadávek, kterými takzvané populisty častují jejich odpůrci či média, tedy že jsou to antisemité, homofobové, fašisté, a tak dále – ty už dávno ztratily jakýkoli účinek. Nekonečným opakováním jsou zcela devalvovány. Eurokraté zkrátka, tak jako v oné bajce, křičeli pořád „vlk! vlk!“ – a nikdo jim to nyní už nevěří.

„Stojí tu kosmopolitismus a megalopole (obří městské aglomerace, pozn. red.) proti pojmům jako ‚domov‘, ‚rasa‘, ‚pokrevní spřízněnost‘ a ‚otčina’; vědecké ne-náboženství, nebo abstraktní, mrtvá metafyzika proti náboženství prožívanému srdcem; chladná nepřístupnosti proti úctě, tradici a respektu ke starším; internacionalistická ‚společnost‘ místo ‚mé vlastní země‘ a státu (a národa); peníze a abstraktní hodnoty místo Země a opravdových (živých) hodnot; ‚masy‘ místo ‚lidu‘; sex místo mateřství... a tak dále.“

Mezi „manažerským státem“ a civilizací, která mu předcházela jsou tedy velmi ostré protiklady. Velmi dobře však odpovídají střetům dnešní doby. Evropská unie, jak ji uvedli v život Jean Monet a Robert Schuman, vykazuje neklamné známy dezintegrace a rozkladu.

Kdo by chtěl padnout za Brusel?

Svým způsobem je to milník v dějinách. Je faktem, že zrod EU přišel ve stejný čas, jako bezprecedentní růst životní úrovně pro stovky milionů obyvatel Evropy od Atlantiku po Balt a od Severního moře k moři Středozemnímu.

Ale díla, jako byly „Parlament člověka“ a „Světová federace“ Alfreda, lorda Tennysona, zajímaly leda fantazii příznivců myšlenky „jednoho světa“ z 19. a 20. století. Jak se ukázalo, jejich sen v nejmenším nevzrušuje představivost evropských národů. Kdo by také chtěl padnout v boji za Brusel?

Zůstat tím, čím jsme: národem

Jaké jsou společné identifikační znaky „populistických“ stran, které vyrašily téměř v každé evropské zemi?

Za prvé tu máme odmítání univerzalismu a návrat k patriotismu a jeho písním, symbolům, svátkům, dějinám, mýtům i legendám. Pro evropské národy je důležitější jejich jedinečná etnická  kulturní identita, než veškeré zájmy nadnárodních organizací, ať je to EU, nebo OSN. Stejný pocit se projevuje nejen prudkým odporem k evropské „integraci“, ale i přirozenou nechutí podporovat imigraci ze třetího světa, islámských zemí či východní Evropy.

Občané evropských národů prostě chtějí zůstat tím, čím byli a jsou. Dokonce i kosmopolitní Švýcaři si v zimě odhlasovali pravidlo z dílny Lidové strany, které znamená znovuzavedení imigračních stropů vůči zemím EU.

Druhým rozlišovacím znakem „nového populismu“ je  tradicionalismus a kulturní konzervatismus, úcta k vlastní náboženské a kulturní tradici, dědictví národa a jeho původních obyvatel.

PP koláž

Čtěte ZDE: Evropu si podrobil vousatá Buřt: Říká: „Jsme jednota.“ Platí to i na pokrokové univerzitě, kde se pořádají satanské mše. Měl už Adolf Hitler Eurovizi?

Když nedávno soutěž Eurovize vyhrála Conchita, vousatá transvestitní drag-queen, vystupující v šatech s flitry, oslavoval ji mohutně evropský tisk. Jenže milionům tradicionalistů tím poslal jasnou zprávu: Toto už není jejich kultura.

Putin odmítá „hollywoodské hodnoty“

Dalším poznávacím znakem nové „lidové pravice“, jak si všímá New York Times, je (zdráhavý) obdiv k ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Proč? Je to jednoduché. Putin nejen odsuzuje morální relativismus, panující na Západě. Pod jeho vedením se ruská legislativa vědomě zakotvuje v tradičních křesťanských pojmech dobrého a zlého.

Putin je anti-Obama, který se právě chystá zaplnit kulturní a morální vakuum, jež zbylo na scéně od chvíle, kdy Amerika v tomto směru vyklidila pole. Zatímco u nás oslavujeme multikulturalismus, práva homosexuální LGBT menšiny a potraty, Putin tyto „hollywoodské hodnoty“ odmítá.

Zatímco západní politici a média dští síru na jeho anexi Krymu jako porušení amerických pravidel Nového světového řádu, Putin se dovolává patriotismu a nacionalismu: Krym nám patřil přes dvě století, říká. Většina jeho obyvatel jsou Rusové. Chtějí se navrátit k Matičce Rusi. Máme tam jediný jižní přístav. Američané nám nemají co diktovat, jaké jsou naše nejvlastnější zájmy. A v anti-amerikanisticky naladěných částech Evropy mu tleskají.

Možnost rozpadu EU je realita

Ale Evropou obchází ještě jedno strašidlo: secesionismus. Skoti, Katalánci i Benátčané chtějí vyhlásit nezávislost a obnovit státnosti, které kdysi měli.

Co se týče různých nadávek, kterými takzvané populisty častují jejich odpůrci či média, tedy že jsou to antisemité, homofobové, fašisté, a tak dále – ty už dávno ztratily jakýkoli účinek. Nekonečným opakováním jsou zcela devalvovány. Eurokraté zkrátka, tak jako v oné bajce, křičeli pořád „vlk! vlk!“ – a nikdo jim to nyní už nevěří.

Máme brát tento „pravicový populismus“ vážně? Nejspíš ano: stejně jako americká Tea Party táhne doprava Republikány, přinutí tyto strany všude v Evropě středové a středopravé strany zabočit zpět ke skutečné pravici.

Pak ale musíme počítat nejen s reálnou možností rozpadu EU, ale také s rozpadem Spojeného království, které by po třech stech letech ztratilo Skotsko, vystoupením Anglie z EU a zhroucením strany Toryů, která se rozpadne na „eurofily“ a „eurofoby“, zatímco David Cameron nebude moci dělat nic, než přihlížet.

Transnacionalismus, materialismus, konzumní styl života a socialismus mají všechny stejný problém: živí sice možná tělo, ale lidskou duši trápí hlady. A nevyhnutelně přijde čas, kdy se znudění lidé probudí.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Britové volí již dnes: Včera ovace v Londýně pro Klause! Mluví totiž jasně. Parlament plný zbabělců a ponížená Británie. Na scénu přichází Železná Ann. Brexitoví přátelé, nezklamte nás! Farage opět zvítězí!

Britové volí již dnes: Včera ovace v Londýně pro Klause! Mluví totiž jasně. Parlament...

Chvilky pro totalitu na Václaváku: Přijeli voliči z celého protektorátu. Vedlejšák hlavního politruka? Spát a vstávat ve strachu. Kolik vyfasujete za schvalování atentátu? V listopadu uvidíme, zač je demokracie loket

Chvilky pro totalitu na Václaváku: Přijeli voliči z celého protektorátu. Vedlejšák hlavního...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky