Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Je Andrej Babiš pro ČR bezpečnostní riziko? Je někomu z minulosti zavázán? Kde vzal miliardy na Unipetrol? „Kauza Bureš“ míří jinam než k „nudné“ morální bezúhonnosti

Je Andrej Babiš pro ČR bezpečnostní riziko? Je někomu z minulosti zavázán? Kde vzal miliardy na Unipetrol? „Kauza Bureš“ míří jinam než k „nudné“ morální bezúhonnosti

18. 5. 2014

Tisk článku

Redakce Protiproud klade další otázky ve spojitosti s fakty z knihy Dušana Valka o Andreji Babišovi, která byla v roce 2002 na Slovensku soudně zakázána

V den, kdy jsme zveřejnili první ukázku z knihy „Počestný Andrej Babiš“, pokračovalo v Bratislavě soudní jednání, v němž se magnát a současný nejpopulárnější český politik domáhá, aby byl vyškrtnut ze seznamu agentů někdejší československé Státní bezpečnosti. Celé dlouhé roky mu to nevadilo a proti záznamům ho ani nenapadlo protestovat. Teprve s rozhodnutím vstoupit do české politiky a přenést své obchody na „nejvyšší úroveň“ si potřeboval zajistit také „bezúhonnost“ z doby komunistického režimu.

pp

Nejde o morálku

Obavy se však ukázaly jako „nadbytečné“. České veřejnosti – alespoň té významné části, která mu ve volbách dala hlas – je zjevně už dávno šumafuk, zda byl agentem hlavní složky represívního aparátu. Po pětadvaceti letech od převratu je to v jistém smyslu pochopitelné. To, co se v posledních letech odehrává v české politice, zvláště poté, co ji opanovaly policejní a prokurátorské skupiny navázané na americké zpravodajské služby, činí „morální“ profil politiků bezvýznamným.

Agrofert byl však jen začátek „Burešova“ raketového vzestupu. Tím, co z něj udělalo jednoho z největších hráčů na hospodářské a potažmo politické scéně, byl až nákup Unipetrolu. A tady se objevují další vážné otázky, které také již nejspíš nikdy nebudou zodpovězeny.

Jenže ono nešlo zdaleka jen o „mravní stránku“ věci. V případech takto „zázračných“ zbohatnutí je vždycky nasnadě otázka daleko podstatnější: Nebyly „staré vazby“ v pozadí „nových obchodů“? A pokud ano – komu je dnes za „pomoc“ zavázán? A je-li to tak, nemohla vést právě tudy cesta „zavázaných“ na vrchol státní moci?

Neznamená to, že mediálně - zpravodajské hry, které postupně vytvořily ve veřejnosti dojem, že politické struktury jsou zcela v rukou „kmotrů“ a korupčních seskupení, pracovaly ve skutečnosti pro „své lidi“? A není jedním z nich právě Andrej Babiš? Nemůže to být tak, že mu „staří přátelé“ nejprve pomohli k rozsáhlému majetku – a nyní od něj chtějí, aby jim pomohl ke „státu“, jeho složkám a „zdrojům“? Jinými slovy – nejsme spíše právě svědky „půjčky za oplátku“?

pp

Čtěte ZDE: Zakázaná kniha „Počestný Andrej Babiš“: Na co „zapomněl“ Miloš Zeman, když „daroval“ Babišovi Agrofert? A proč „zapomněla“ na možný miliardářův podvod i Lenka Bradáčová?

Mafie ctí zákon mlčení

Tyto úvahy by nebyly ani zdaleka tak pravděpodobné, kdyby Andrej Babiš před vstupem do politiky náhle sám nezačal „zametat“ stopy po své minulosti. Kdyby soud v Bratislavě neprobíhal za „vzorné spolupráce“ někdejších estébáků, kteří si svorně buď na nic nepamatují, nebo dokonce tvrdí, že Babiše vůbec neznali – přestože stohy dokumentů hovoří o opaku. Obyčejná otázka: Že by nějaký estébák jednou něco zfalšoval, aby si usnadnil práci, je docela možné. Že by ale řada dalších v takovém falšování pokračovala ve velkém? Proč?

V tomto smyslu je proto bratislavské přelíčení, k němuž se Andrej Babiš jistě nerozhodl s lehkým srdcem, podstatné. Jak jeho průběh, tak výsledek. Jak ale uvidíme, bez ohledu na to, zda „kauza Bureš“ zmizí soudním verdiktem z historie totalitních institucí, již nyní je na světě ještě daleko více mnohem závažnějších otázek, které se týkají nikoli historie, ale naší bezprostřední současnosti a nejbližší budoucnosti. Otázek, které bychom si měli položit. A které by pravděpodobně byly na stole, kdyby Andrej Babiš neovládl také podstatnou část médií. Je tak důsledný on, nebo jiní „za ním“?

pp

Čtěte ZDE: Na prahu normalizace: Opět nám moudře vládne slovenský apoštol „pořádku“. Jaké budou pálky za velezradu? Odejde politika do podzemí?

Znalci potvrzují pravost záznamů StB

Poslední soudní jednání potvrdilo, že archivní svazky o spolupráci současné hvězdy české politiky, místopředsedy vlády a ministra financí s StB, byly vedeny pečlivě a zcela v souladu s tehdy platnými předpisy. Před soudem to prohlásili badatel slovenského Ústavu paměti národa Jerguš Sivoš a jeho kolega Radek Schovánek z českého Ústavu pro studium totalitních režimů. Radek Schovánek i Jerguš Sivoš rovněž shodně uvedli, že záznamy, v nichž se objevuje jméno tajného spolupracovníka Bureše, jsou podle jejich znalostí věrohodné. 

Podle těchto dokumentů z archivu slovenského Ústavu paměti národa byl Babiš od 12. listopadu 1980 evidován jako důvěrník Státní bezpečnosti (StB) a od 11. listopadu 1982 byl agentem StB s krycím jménem „Bureš“. Agentem byl údajně do roku 1985, kdy jej PZO Petrimex vyslal dlouhodobě do Maroka – což je mimochodem vlastní počátek Babišova podnikání v petrochemickém průmyslu: V Okamžiku nástupu Gorbačova, který proběhl bezpochyby v režii sovětských tajných služeb, a jen několik let před „demontáží“ celého sovětského bloku. Soudí se, že právě v těchto letech tajné služby v jednotlivých zemích „tábora míru a socialismu“ začaly intenzivně připravovat „své lidi“ na novou dobu.

Údajný agent Bureš tedy náhle přestal být agentem, přestože Petrimex jej posílá do Maroka. Podle běžné praxe to mělo být spíše naopak. A tady začíná řada „nových“ otázek, které jsme v úvodní části našeho malého seriálu začali nakusovat: Skončili jsme ve chvíli, kdy autor knihy, jež je na Slovensku zakázaná, mluví právě s někdejším ředitelem bratislavského Petrimexu Mariánem Mojžíšem a jeho „zážitcích“ ze schůzky s „velmi dobře“ informovanými lidmi, o kterých byl přesvědčen, že jsou ze slovenské tajné služby SIS a české BIS.

Vše nasvědčovalo tomu, že noví šéfové tajných služeb byli přesvědčeni, že úplné ovládnutí Agrofertu a dalších podniků Andrejem Babišem, představuje pro obě země bezpečnostní riziko a chtěli tomu aktivně zabránit. Mariján Mojžíš o této podivné schůzce říká:

Obavy z Babiše za dvě stě milionů

"Měli tolik podrobných informací, o kterých jsem jako někdejší šéf Petrimexu nevěděl. Žádali mě, abych udělal něco, s čím jsem nesouhlasil. Chtěli po mě abych něco podepsal, antidatoval, s čímž jsem nesouhlasil," řekl Mojžíš.  Podle jeho slov tito „zpravodajci“ žádali podpis pod několik dokumentů, což by umožnilo vstup daných osob do českého Agrofertu. Mojžíšovi měli za to nabídnout částku přesahující dvě stě milionů slovenských korun.“

Ukazuje to, že obavy z Babiše musely být v obou zemích značné, když se tajné služby rozhodly k tomuto kroku. Proč? Věděly něco, co my dosud nevíme? K čemu celá ta hra směřovala? A proč náhle skončila a nepokračovala?

Agrofert byl však jen začátek „Burešova“ raketového vzestupu. Tím, co z něj udělalo jednoho z největších hráčů na hospodářské a potažmo politické scéně, byl až nákup Unipetrolu. A tady se objevují další vážné otázky, které také již nejspíš nikdy nebudou zodpovězeny. Týkají se především zdrojů k financování Babišových obřích nákupů a jejich hlavní ostří zní: Proč právě on byl pro bankéře dostatečně „důvěryhodný“, zatímco jiní nikoli? Je to opravdu záhada:        

„Za koupi Unipetrolu měl Babiš zaplatit české vládě ještě v únoru 2002 podle kurzu české koruny vůči euru v přepočtu 11,75 miliardy korun, nezanedbatelná byla při privatizaci i podpora americké petrolejářské společnosti Conoco (vlastnící čerpací stanice JET). Jako strategický privatizační partner měla od Babiše získat Českou rafinerií, Benzínu a její síť čerpacích stanic. Za jejich výměnu mělo Conoco zaplatit Babišovi více než sedm a půl miliardy korun.“

Američtí petrolejáři vycouvali

„Situace se však zvrtla. Akcie Unipetrolu prudce klesly na historické minimum a samotná privatizace chemického gigantu se začala koncem prvního kvartálu roku 2002 komplikovat. Společnost Conoco dostala od svého nového majitele Philips Petroleum příkaz k zastavení všech nových akvizic. Navíc veřejně začala uvažovat o tom, že se z Evropy úplně stáhne. Na její místo chtěla nastoupit francouzská společnost Total Fina Elf.“

„Andrej Babiš se při privatizaci Unipetrolu zpočátku spoléhal na rakouskou OMV a později na Conoco. Obě ho takříkajíc zradily a začátkem července 2002 se členové konsorcia IOC dokonce zřekli předkupního práva na koupi 51 procentního podílu Unipetrolu v České rafinérské. Chyběly jim totiž klíčové informace k tomu, aby mohli akceptovat cenu necelých osm miliard českých korun, za kterou Unipetrol rafinérskou nabízel. Nevěděli, jak budou nastavené předávací ceny za dodávky surovin mezi rafinérskou a další z dcer Unipetrolu - litvínovským Chemopetrolem.“

Babiš otálel s placením 

Proto ani nemohli vědět, jaké zisky budou rafinérie vytvářet, a tedy kolik za ně mohou zaplatit. O předávací ceny se koncem června 2002 mezi Chemopetrolem a Českou rafinérskou rozhořel ostrý boj, který vyvrcholil přerušením dodávek surovin a odstávkou provozu Chemopetrolu. „Všechny problémy spojené s prodejem Unipetrolu Slovákovi Babišovi souvisejí s penězi.“

Půl roku po řádném podpisu smlouvy o koupi se totiž český chemický magnát se státem stále ještě nevyrovnal. Někteří pozorovatelé se proto domnívali, že Andrej Babiš vlastně za prodej Unipetrolu zaplatit vůbec nechce. Svědčil o tom i takt, že po podpisu smlouvy měl Agrofert zrealizovat řadu formálních kroků. Mezi ně patřilo i vyplnění a odeslání dotazníků antimonopolního úřadu ČR, který následně posoudí, zda se Babiš se svým Agrofertem nestane v České republice monopolem.“

Ve „stavu beztíže“

Po jeho průzkumu by měl Babiš do pěti dnů zaplatit 361 milionů eur na účet státu. Andrej Babiš však zmiňovaný dotazník antimonopolnímu úřadu posílal půl roku, až ho v srpnu úřad konečně zaregistroval. Do té doby na jeho naléhání reagoval magnát výmluvami, že zatím nemá shromážděné kompletní informace. Babiš záměrně natahoval čas, který využil na shánění peněz, nebo využíval i tzv. stav beztíže, když byl i nebyl vlastníkem průmyslového gigantu.

V té době mohl údajně v Unipetrolu realizovat své plány tak, že ve vlastní prospěch, to jest ve prospěch Agrofertu,  podnik oslaboval. Sehnat 361 milionů euro nebyla tehdy legrace ani pro Babiše. Kupodivu však přesto pořizuje další akvizice, když v Německu začátkem léta 2002 koupil společnost produkující čpavek SKW Piesteritz .

Dvorní Babišova banka Citibank a prodejci bot

Na její zaplacení sice potřeboval méně peněz než na Unipetrol, řádově šlo o desítky milionů eur, jenže potřeboval další především na Unipetrol a zároveň musel sehnat i několik miliard korun na zajištění chodu  tohoto českého petrochemického gigantu. Nemluvě o tom, že současně převzal v Bratislavě za dvě stě milionů slovenských korun další chemický podnik Istrochem.

Není pochyb o tom, že jeho hlavním „spojencem“ byla od počátku americká  banka Citibank. To je celkem známo. Není ovšem známo, které další české, slovenské, respektive světové banky se podílely na úvěru pro Agrofert. Mezi většími bankovními domy jsem zaregistroval pouze Raiffeisen Zentralbank Österreich AG ve Vídni, kde měl Andrej Babiš v červenci 2002 žádat o úvěr prostřednictvím společnosti CCC.“

(V mapování dalších „zázračných“ cest „Počestného Andreje Babiše“ k ovládnutí významné části českého průmyslu, médií a nakonec i státu budeme pokračovat v příštích dnech)

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Otázka dneška: Musíme být otroky virtuálního světa? Právo být zapomenut. Digitální stopa nezmizí, pokud něco neuděláme. Velký Bratr o nás ví stejně všechno, ale o úroveň níž se bránit lze. Jak na to?

Otázka dneška: Musíme být otroky virtuálního světa? Právo být zapomenut. Digitální stopa...

Dva kandidáti, dva světy: Drahoš žije jinde než Zeman. Prubířským kamenem je imigrace. Bude prezident hájit národní zájmy? Příkop mezi lidmi se prohlubuje. Za všechno může Putin? Jak se žije v multikulturní bublině

Dva kandidáti, dva světy: Drahoš žije jinde než Zeman. Prubířským kamenem je imigrace....

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky