Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Chodíte rádi do kina, ale filmy vás už tak nějak přestávají bavit? Je chyba v nás, nebo v kinematografii – a nejen té současné hollywoodské?

Chodíte rádi do kina, ale filmy vás už tak nějak přestávají bavit? Je chyba v nás, nebo v kinematografii – a nejen té současné hollywoodské?

23. 11. 2013

Tisk článku

Karel Trnka se zamýšlí nad současnou filmovou produkcí a nalézá několik příznaků, které lze zobecnit

Také si často kladete otázku: Kdy je to naposledy, co jsem viděl/a dobrý film? Zdá se vám, že poslední dobou „kvantita“ vítězí nad „kvalitou“? Že se postupně vytrácí originalita, a vše je tak nutně utopeno v prvoplánovém vzájemném „vykrádání“? Že je to zkrátka pořád totéž dokola?

pp

Stejní herci, stejné charaktery, stejná témata, stejné umělecké prvky, stejná politická agitka, stejné hloupé vtipy a k tomu velká drahá Coca - Cola s ještě větším a ještě dražším kýblem přeslazeného popkornu, který stejně nikdo nekupuje. Sednout - vypnout mozek - zkonzumovat - a za dvě hodiny na vše stejně zapomenout!

Že přeháním? Možná ano. Ale vzpomeňte: Jak často zhlédnete film, který vás osloví do té míry, že se na něj opakovaně vracíte do kina. Že si dokonce koupíte i ten přeslazený popkorn - za nekřesťanské peníze! A nebo, že dobrovolně pozvete někoho, komu jste se léta vyhýbali, jen proto, abyste mohli jít znovu! Konec vtipů a teď zcela vážně: Jak často na vás dnešní filmy zanechají nějakou hlubší stopu? Problémy současné hollywoodské kinematografie lze snadno promítnout laskavému divákovi v několika následujících rovinách.

Stále stejní herci

Řeknu vám, být obětí zločinu a mít za neprůhledným sklem seřazeny coby podezřelé Adama Sandlera a Bena Stillera, upřímně, nebudu vědět, který z nich mi tu peněženku ukradl, protože pro mě jsou oba dva zcela zaměnitelní. 

Tím narážím na jeden z největších problémů: „Stále stejní herci hrají stále stejné role“. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že bude Adam Sandler hrát Terminátora, ale u spousty hollywoodských herců, dochází k „zakořenění“ u určitého žánru. To má však také za následek, že jsou s tímto žánrem dále spojováni diváky, a tak jsou tvůrci filmu na základě této „žánrové košile“ vybíráni. Je to zcela racionální marketingový tah, a také nemusí mít nutně negativní dopad na úroveň snímku (žánru), avšak pokud se podíváme do filmografie například zmíněného Adama Sandlera, může nám na mysli vyvstat nebezpečná myšlenka, že by občas prospělo zkusit i jinou „košili“. Aby tak nedocházelo k monolitizaci některých žánrů. I když, nutno dodat, že v případě Adama Sandlera bychom nesnadno hledali vhodnou velikost.

Opačným příkladem je Gary Oldman. Charismatického londýnského rodáka si snadno zapamatujete v každé roli. Za zhlédnutí rozhodně stojí i méně známá, byť velice osobitá adaptace Hamleta z rukou režiséra Toma Stopparda (Tomáš Straussler), pocházejícího mimochodem z naší země, „Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“.

pp

Čtěte ZDE: John Travolta v Karlových Varech a v Praze: Jedna z významných temných postav nebezpečné náboženské sekty je českými médii oslavována

Stále stejné postavy

Je to takový ten zklamaný pocit, který ve vás rezonuje hlasitým povzdechem, asi jako když se současný pan prezident snaží odpovídat na popichující otázky Václava Moravce: již dopředu víte, co se stane. Jde o staré známé postavy.

Častokrát jste se jistě setkali se situací, kdy jste mohli zcela zřetelně - na základě jedné jediné postavy - určit budoucí vývoj příběhu. Asi mi dáte za pravdu, že to velice ovlivňuje i to, s jakou vážností sledujete průběh filmu.  Pokud mají postavy „schématické“ chování, tak se ztrácí nejen momenty překvapení, ale i rozmanitost chování charakterů obecně. Samosebou záleží též na žánru, ale mnohdy mohou takovéto postavy působit „vypůjčeným“ dojmem. Na druhou stranu to někdy může působit i (ne)chtěně komicky.

Klasika nám poslouží jako příklad. Existují zhruba tři nevyvratitelné přírodní zákony: Za prvé, vesmír je nekonečný; za druhé, maminka má vždycky pravdu; za třetí, první postava, kterou osloví Kolombo, je vrah. Hledat vraha v seriálu Kolombo je jako hledat jehlu v kupce jehel. To je samozřejmě lehká nadsázka, jež ale dobře popisuje „průhlednost“ některých postav a kam až taková průhlednost může vést.

A není jen doménou žánrových detektivek ze staré školy. Tak například si vezměme populární seriál „The Big Bang Theory“ o čtveřici „vědátorů“, neboli „nerdů“, a jedné blonďaté servírce. Každý ví, jak to skončí - k tomu nemusíme být Kolombo. Ale to není smyslem seriálu, tady diváka neklame. Ovšem záměrně vybírá určité typy charakterů. Ty se inspirují z britského seriálu „IT Crowd“, ale tak hezky, že přesně vyplňují mezeru v amerických situačních komediích. To, že vykreslují postavy „šablonovitě“, je důležitou součástí humoru. Samozřejmě, že vše tu již jednou bylo, například v seriálu Přátelé – čímž elegantně navazuji na další „vrstvu“ problému.

Recyklujeme, co se dá

„Příběhy zůstávají stále stejné, jen politika se mění.“ Známý citát Stephena Kinga z  jeho nejznámějšího hororu „To“. Skutečná podstata příběhů zůstává ve skutečnosti stále stejná. Mění se jen témata, postavy, přístup... Nebo i ta politika. Ovšem současný Hollywood zažívá něco zcela jiného.

Kolik adaptací, ač přímých či nepřímých, ještě uvidíme na geniální snímek s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem - Podraz? Relativně nedávno jsem byl v kině na filmu  „Podfukáři“. Během krátké chvíle jsem identifikoval původní dílo, a tím se mi v hlavě rovněž promítlo známé schéma děje, díky němuž jsem byl schopný odhadovat jeho následující průběh. To ve mně ovšem vyvolalo apatii k tomu se jakkoli nadprůměrně soustředit, a tak jsem raději sledoval „věci okolo“.

První zhlédnutí filmu Podraz  mělo zcela jiný následek. A mělo by i dnes v moderních adaptacích, pokud bych jej neznal. Bohužel však, jak se zdá, tak možná i následkem ekonomických krizí Hollywoodu, dochází k tomu, že producenti sázejí na „jistotu“. Výjimkou je částečně jen trendová vlna filmů, natočených podle marvelovských komixů (Avengers, Thor, Iron Man, atd.). To je nyní strmě rostoucí žánr, i když se jedná v nejlepším případě o dobře napsanou a zahranou „zábavu“.

Jenže nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Ale nelze recyklovat vše. Ridley Scott patří mezi kultovní režiséry klasických sci-fi snímků jako Vetřelec nebo Blade Runner. Minulý rok vyšel prequel (tedy něco, jako „předpokračování“, předehra) ke klasickému Vetřelci - „Prometheus“. Očekávání byla velkolepá. Zklamání také. Ačkoliv ve filmu byla dobře patrná nádherná ponurá vizualizace, která připomínala původního Vetřelce, objevily se klasické scénáristické „berličky“. „Díky“ Damonu Lindelofovi – mimo jiné „a la mode“ scénaristovi poslední série úspěšného seriálu „Ztraceni“ – můžeme ve filmu vidět i absurdní scény, jako tu, v níž hlavní postava zuřivě utíká „pryč“ ve stínu padající kosmické lodi a nenapadne ji běžet malý kousek stranou. Zkrátka se zdá, že dokonce i postavy filmů přestávají, stejně jako my, vnímat, co je levice a pravice!

Nutně se tudíž vkrádají obavy ohledně údajného pokračování jednoho z nejnepravděpodobnějších sci-fi kultovních snímků všech dob – Scottova filmu Blade Runner. Zatím se jedná o spekulace. Pokud ho Ridley Scott natočí , máme se vážně „na co těšit“.

Opačným příkladem a zároveň překvapením byl v roce 2008 film současné režisérské „hvězdy“ - Christophera Nolana - „Temný rytíř“. Ten naprosto přesáhl svůj žánr. Jenže jeho „následník“ v roce 2012 nedokázal dosáhnout na svého předchůdce, mimo jiné i díky vnitřní nekonzistentnosti, a také - dle zákulisních informací - vlivem tlaků producentů.

Ekonomická krize

V roce 2008 dorazila ekonomická krize i do filmového průmyslu. Díky tomu bylo zrušeno spousta filmů a seriálů v polovině produkce.  Jedním z příkladů je například - u nás velmi oblíbená - Hvězdná brána: Atlantis, která nikdy nedostala šanci ukončit svůj příběh. 

Do jaké míry se ekonomická krize podepsala na kvalitě filmů je otázkou. Můžeme se však právoplatně domnívat, že byly posunuty i priority producentů o trochu blíže k tzv. „fungujícím tématům.“ To pouze znamená, že se méně riskuje a více sází na jistotu v podobách, které jsem zmínil. Christopher Nolan by nikdy nemohl natočit film „Počátek“, pokud by za sebou neměl kariéru plnou úspěchů. Ovšem na druhou stranu, něco podobného můžeme aplikovat i na klasiku Stanleyho Kubricka - Mechanický pomeranč.

Umění není jen tak

Ačkoliv podstata příběhů zůstává stále stejná, kromě politiky se mění i umělecký přístup. To je ten definitivní atribut, jenž odděluje rutinního režiséra od skutečného umělce.

Každý velký režisér má svůj specifický „podpis“. Stanley Kubrick je znám dlouhými kamerovými záběry bez prostřihu; Terry Gilliam zase spodními pohledy do obličejů, jenž působí téměř trojrozměrně; David Lynch je typický — no, David Lynch je prostě David Lynch...

Jenže přístup, na jehož základě zcela jasně dokážete identifikovat režiséra podle několika prvotních kamerových záběrů, jak se zdá, postupně vymírá. Pokud nepočítáme víceméně „klasické“ kultovní režiséry. Ačkoliv i dnes nalezneme filmaře, kteří mají osobitost, již se ztrácí výraznost. Není tak zřetelná. Obecně se film, jako všechno, zdá být více unifikovaný. Standardizovaný. Ne zase o tolik, ale je tu cítit určitý posun. Daný jev může mít spoustu příčin – které nejsou pro diváka zase tolik podstatné. Podstatné je, že se postupně přechází k obecnějším, „rutinním“ uměleckým prvkům, jenž „kradou“ onen nepopíratelný a typický podpis režisérův.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura ve vleku úpadku ducha. Neznámá epocha dějin Země vycházejícího slunce. Všichni víme, komu se líbí. I ty, Martine?

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura...

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme v První knize Mojžíšově. Užívat viditelné a odhalit neviditelné. Dokonalé věci nevznikají samy od sebe

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční strana. Proč jel Steinmeier do Prahy? Proč Merkelové bažiny nevěří průzkumům? Jejich obavy, naše naděje

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky