Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Spor o zákeřný Istanbul: Mediální kněží lžou jako když Rudé právo tiskne. Loupení dětí se blíží. Halík - umanutý diletant? Proč tak souzní s neomarxismem? Otrávený Petráčkův recept. Omluva pro Piťhu i Duku

Spor o zákeřný Istanbul: Mediální kněží lžou jako když Rudé právo tiskne. Loupení dětí se blíží. Halík - umanutý diletant? Proč tak souzní s neomarxismem? Otrávený Petráčkův recept. Omluva pro Piťhu i Duku

25. 11. 2018

Tisk článku

Jiří Fuchs přináší brilantní analýzu názorových pozic těch, kdo se nenávistně a neomaleně vrhli na profesora Piťhu za jeho prorocké kázání

Nad svatováclavským kázáním prof. Piťhy se veřejně pohoršili dva významní katoličtí intelektuálové, Tomáš Halík a Tomáš Petráček. Padala silná slova o sbližování ultrakonzervativního kléru s fašismem, o absurdních výrocích v ostudném kázání a také o tom, jak strašně taková vystoupení kazí obraz církve na veřejnosti. Jejich exaltované rozhořčení je sice v logice politické korektnosti, kterou oba ctí.

Přesto se zdá, že ho kvůli propagandistickému efektu trochu přehráli. Oba přece dobře vědí, že je společnost rozdělena, a že na opačném pólu nejsou jen „populismem“ zmámení. Sice rádi sugerují opak, ale nemohou pravdivě popřít, že s politickým prosazováním genderismu nesouhlasí i lidé vzdělaní. A s mnohými z nich by tihle naši Tomášové v poctivé diskusi neobstáli.

Dogmatické diletantství

Spor o genderový feminismus (GF) má evidentně filosofické předpoklady. To jestli je přínosný či rozvratný je už předurčeno jeho pojetím lidského bytí. V tomto ohledu je GF charakterizován popřením neměnné lidské přirozenosti. Právě kvůli její negaci mohou feministky rozvíjet svůj revolučně - rozvratnický potenciál výkladového štěpení lidské identity ad absurdum. Halík s jejich negací vřele souhlasí. Pravidelně poučuje, že dnes už je zpozdilé trvat na nějaké ahistorické neměnné přirozenosti. Zároveň je přesvědčen, že na rozdíl od rozčílených odpůrců GF umí rozlišovat: a) jeho zdravé jádro od extrémních podob; b) skutečný smysl lidství a rodiny od dějinně proměnných rolí. Tady si ale kompetenci jen namlouvá.

Od ideologicky umanutých feministek nikdo solidní filosofické myšlení nečeká. Ale ani Halík za svůj dlouhý intelektuální život pořád ještě nepochopil, že dnes normalizované odmítání pojmu lidské přirozenosti vychází z hlubokých kantovsko-hegelovských omylů: a) o nepoznatelnosti neempirické skutečnosti; b) o neexistenci neměnných reálných struktur. Přitom Kant i Hegel užívají ve svém obecném pojmu člověk („každý člověk má rozum, je dějinný…“) popíranou neempirickou / neměnnou lidskou přirozenost bezstarostně a neprominutelně. Jinak by nemohli s obecnou platností o člověku vykládat nic. Oni ale bezelstně vykládali.

Tento triviální rozpor zůstal utajen i Halíkovi. V důsledku toho pak věří, že může bez pojmu přirozenosti rozlišovat smysl lidství od proměnných rolí. Ve skutečnosti se pojmem obecného smyslu lidství neomylně situuje na metafyzickou úroveň obecné lidské přirozenosti. Proto jsou bez její hlubší znalosti reflexe smyslu lidství odsouzeny k dogmatickému diletantství.

Čtěte ZDE: Mužové a ženy: Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány. Vezmou vám děti a zatají vám, kam je prodali. Budeme postaveni pod všechny živočichy? Istanbulská úmluva za dveřmi. Tuší naši poslanci?

Zloděj křičí chyťte zloděje

Halík tedy musí s feministkami a jejich filosofickými kmotry (Adornem, Sartrem, Derridou, Habermasem…) sdílet mnohonásobně rozporné přesvědčení, že bytostná identita člověka je tvořena teprve sociálními interakcemi; že „za socializací a před dějinami“ není v člověku nic, co by ho podstatně určovalo v něm samém – jakožto člověka.

Zažité filosofické omyly jsou u Halíka usnadněny jeho konformismem. Jako by i ve filosofii platilo, že pozdější směry nutně překonávají ty dřívější. Pak stačí mít „prst na tepu doby“. Tato nehluboká myšlenka vede mimo jiné k ideologizaci filosofického myšlení. Proto nepřekvapuje, že Halíkovo politické myšlení nakonec uvízlo v sítích té ideologie, která od šedesátých let minulého století nenápadně a bez odporu, ovládla celý Západ.

Ano, Halík si náramně rozumí s neomarxisty; je s nimi spřízněný i filosoficky. Proto nemá problém s akceptací agresivního multikulturalismu, bláznivého genderismu, s pervertovanými lidskými právy, ani se systémově prolhanou politickou korektností. Pro jeho politické angažmá představují tato chapadla neomarxistické ideologie superpozici evropských hodnot a hrají v něm hlavní roli.

Halík Piťhovi vytýká jeho apokalyptické výkřiky; odpuzují prý mladé a vzdělané. Připomíná mu, že kněz má zvěstovat radost a naději, nikoli šířit své deprese a strašit chorobnými vizemi zkázy. Svou kritiku zakončuje obavou, jestli by dnes Ježíš nevyhnal z kostelů kupčíky se strachem ještě razantněji, než prodavače holubů.

Problém je v tom, že smysl každé z těchto výtek se dá bez ohýbání reality vztáhnout daleko spíše na jejich autora. Mimo Halíkův myšlenkový okruh existuje nemálo mladých a vzdělaných lidí, kteří jsou zase zklamáni Halíkovou filosofickou povrchností, unaveni jeho podbízivým, domněle „středovým“ lavírováním mezi vírou a módními směry a znechuceni jeho politickou kolaborací s neomarxisty.

Čtěte ZDE: Václav Klaus: Halíkův levičácký progresivismus je nebezpečím pro společnost. Odpadlictví kněze v přímém přenosu. Obrana profesora Piťhy a všech normálních lidí

Halíkovy politické vášně

Také jim vadí Halíkovo demagogické strašení veřejnosti fašismem. Svá pravidelná varování před hnědnutím české společnosti Halík v polemice s Piťhou ještě vylepšil tím, že obvinil část katolického kléru z posunu k ultrakonzervativním náboženským postojům, spojujícím se nebezpečně s pravicovým politickým extrémismem. Tím prý ožívá smutná kapitola dějin druhé republiky, kdy se mnozí katoličtí odpůrci liberální demokracie dostali do blízkosti fašismu.

Není to ale demagogie? Je přece podstatný rozdíl mezi prvorepublikovou demokracii a liberální demokracií v režii kulturních marxistů. Zatímco ta první v zásadě neodporovala skutečným lidským právům, dnešní demokracie je s nimi v principiálním rozporu, byť se schovává za halasnou rétoriku lidských práv. Degraduje je totiž na pouhá lidská ustanovení a redefinuje je k nepoznání. Proto se nedá zdravý odpor k dnešní demokracii poctivě přirovnávat k odporu vůči té prvorepublikové.

Krom toho si Halík osvojil hantýrku neomarxistů, kteří každého, kdo nesouhlasí s jejich ideologickým extrémismem, záludně nálepkují a vzápětí i pojednávají jako fašistu. Odpudivost této prohnanosti ještě vynikne, když uvážíme, že v Německu, té výkladní skříni postmoderní demokracie, Antifa dlouhodobě terorizuje jinak smýšlející za spokojeného přihlížení médií i státní moci. Ve světle těchto skutečností je to tedy spíše Halík, kdo kupčí s falešným strachem, kdo šíří své deprese a chorobné vize zkázy a slyší trávu růst.

Účastníci Halíkových bohoslužeb nejlépe vědí, nakolik jsou v nich kázání prokládána politickými vášněmi a preferencemi. Pak se nabízí otázka, jestli by se Halíkova představa Ježíše vyhánějícího dnešní kupčíky z chrámu netýkala především jeho. Zvláště, když Halík veřejně hlásá, že by nepodal eucharistii někomu s plackou „Ne islámu“. Na základě svévolné, protikřesťanskou ideologií modifikované morálky?

Čtěte ZDE: Jen jeden z nich za nás bojuje: Jaké jsou rozdíly mezi Piťhou a Fialou? Dva profesoři, dva odlišné lidské formáty. Statečné kopání do Brežněva po boji? Zoufalství české pravice. Frontová linie souboje o všechno

Ignorant nebo kolaborant?

Sklony k fašismu rozpoznává u svých ideových oponentů i T. Petráček. Také nachází v jejich působení paralely s minulostí před nástupem nedemokratických režimů. Konstatuje společenský neklid, mluví o pomyslném Únoru a děsí se vzestupu komunistů. Čili politicko-korektní standard: Mramorové přesvědčení o správnosti politiky EU a fantasmagorické oživování minulé války s komunisty jako technika zastírání skutečné hrozby. Tou je neomarxisty rozpoutaná kulturní válka za účelem zničení civilizace bílého muže, čímž se oni ani netají.

Jedna paralela je tu nesporná. Petráčkův oficiální výklad reality si co do pokřivenosti nezadá s někdejším obrazem reality podle Rudého práva. Ano, v Evropě se od migrační krize stupňuje neklid. Politickou korektností dosud hypnotizované společnosti se probouzejí a Petráček si tu plete příčinu s následkem. Nerozeštvává je Okamura, Orbán či Salvini. Ti jen reagují na celá desetiletí trvající ataky profesionálních revolucionářů, kterým se podařilo utvořit univerzitní, mediální, kulturní a politický mainstream, jehož prostřednictvím úspěšně pracují na sebevraždě Západu.

Navzdory tomu přichází Petráček s defétistickými apely na církevní představitele, aby se nevymezovali vůči neomarxistům a nevedli s nimi kulturní válku. Při svém pokřiveném vidění se obává, že by je to mohlo vyprovokovat k pronásledování křesťanů. A právě prof. Piťha s kardinálem Dukou podle něj konflikt nezodpovědně akcelerují. Nerozumějí prý vývoji společnosti a chtějí mít jasno: tady jsme my a tam nepřítel.

Jenže je to právě naopak. Tito zkušení lidé rozpoznali v neomarxismu reálného nepřítele; to není nic nekřesťanského. Politickou korektností oslepení „znalci vývoje“ mu naopak slouží, aniž by tušili, že protagonisté neomarxismu mají od počátku na mušce křesťanskou morálku. Nevidět v neomarxistech nepřátele proto může jen ignorant nebo kolaborant.

Petráčkův recept

Halík s Petráčkem jsou konsternováni Piťhovým proroctvím o státem řízeném loupení dětí. Jenže tato hanebnost je zcela v logice převratných programů neomarxistů. Stačí se na ně podívat bez brýlí politické korektnosti. Krom toho ideologicky motivované loupeže už na Západě probíhají. V Kanadě existuje zákon, který staví autentické křesťany, odmítající gendero-homesexualistické šílenosti, mimo zákon. Na Západě v mnoha zemích regulérně funguje cenzura na ochranu „utlačovaných menšin“. Kdo ji nerespektuje, je kriminalizován, nebo ztratí zaměstnání. To se ovšem z ČT nedozvíte. Podobně v ní neřeknou, že měkká totalita postupuje salámovou metodou a represe stupňuje nenápadně. Naši odvážní buditelé tedy dávají přednost povinnému konsensu extrémistických levicových elit před tvrdou realitou.

O tom, jak se s ní Petráček míjí, vypovídá i jeho „recept“ na současnou polarizaci. Křesťané prý mají vést s neomarxisty dialog. Naivní představa. Petráček především změkčuje pojem neomarxismu, když tvrdí, že jde jen o nějaké skupiny neomarxistů, kteří mají šílené nápady a nesnášejí křesťanství. Jako Halík spatřuje v dnes už nepřehlédnutelných šílenostech genderu pouhé jeho dětské nemoci, tak Petráček neví, nebo zastírá, že nenávist ke křesťanství potažmo k tradičnímu Západu není v neomarxismu jen nahodilým akcidentem, nýbrž jeho bytostným znakem a pohonem kulturní revoluce.

Tato nenávist činí ideologický dogmatismus neoblomným. Pokud tedy jde o skutečné neomarxisty, máme co dělat se zatvrzelými voluntaristy, s nimiž je dialog ztrátou času. S fanatickými ideology, kteří si vsugerovali, že správně identifikovali historické Zlo, jež si předsevzali vymýtit, se opravdu diskutovat nedá. Oni o diskuzi s oponenty ani nestojí. To vidíme u politických korektorů, které argumenty protistrany vůbec nezajímají. V komunikaci od počátku zaujímají pozici morálně nadřazených mentorů, kteří jen oznamují, co si zaostalá veřejnost má myslet, co nesmí říkat a jak má jednat; na víc myšlenkově nemají. Stejná mentalita napravovatelů světa ovládla i neomarxisty dobyté západní univerzity. Jsou zamořeny ideologickým smogem, proměněny na místa indoktrinace a výchovy kádrů; pohříchu nevzdělávají v kritickém myšlení.

Čtěte ZDE: Kauza Piťhova "proroctví": Protivníci budou lhát až do roztrhání těla. Voltairův Goebbels a Goebbelsův Halík. Rafinovaný klam odpadlého kněze. Padesátá léta jsou tu znovu? Buďme pozorní. Kvůli dětem

Tažení neomarxismu

Po takových výkonech nepřekvapuje, že Halík s Petráčkem mají i zásadně kladný vztah k Istanbulské úmluvě (IU). Halík říká, že se proti ní šíří hysterie nepoučených a připojuje výše kritizovanou iluzi o pravdivém jádru GF. Petráček věří, že cílem IU je ochrana žen před násilím a vyhodnocuje ho jako veskrze křesťanský. Sice připouští, že jsou v ní sporné formulace, ale nesouhlasí s tím, že ji naše biskupská konference odmítla jako celek.

Otázkou zůstává, jestli Petráček identifikoval skutečný cíl IU. Její autoři sice ochranu žen jako cíl deklarují, ale zkušenost s podobnými dokumenty nabádá k obezřetnosti. Petráček však čtenářům ordinuje její prvoplánové čtení. Možná je sám jeho obětí. V horším případě by se řadil k manipulátorům ve službách Zlé ideologie, která slovy Jana Pavla II. staví lidská práva proti člověku. Zkušenost za hranicemi politické korektnosti učí, že skutečné cíle podobných konferencí pod hlavičkou OSN bývají daleko překvapivější, než je deklarováno; a nebývá to zrovna příjemné překvapení.

Tyto konference měly od počátku velkolepější cíl: radikální změnu kulturního paradigmatu podle revolučních představ kulturních marxistů. Samotný Istanbul je jen další mobilizačně-strategickou zastávkou na dráze vítězného tažení genderismu; předcházely jí Káhira 1994, Peking 1995, Jakarta 2007. Všechny měly deklarované cíle umně zabaleny ve vágních, víceznačných termínech, které sice navenek vyzařovaly samou ušlechtilost, ale ve skutečnosti chytře kamuflovaly perverzity, k nimž ještě světová veřejnost nedozrála. Kdo si dovedl na začátku devadesátých let představit, že pod heslem „reprodukční zdraví“ se skrývá lidské právo na potrat, a že genderová rovnost vyžaduje odstranění slov otecmatka…? Dříve než se Petráček pustil do kritiky Piťhy a biskupů, měl zohlednit tento kontext. Odhalila by se mu v něm jiná realita, než na jakou je zvyklý v podání médií hlavního proudu. Nebo snad o ní ví, ale mlčí?

O neblahých důsledcích čistě ideologického, protidemokratického nadřazování nevolených, nevládních organizací vládám a parlamentům jednotlivých států a o následné implementaci obludného bezpráví napříč společností mluví už dnes příslušní, politickou korektností nespoutaní odborníci, velice jasně. Přeju Halíkovi a Petráčkovi, aby se jim také podařilo propíchnout bublinu politické korektnosti s jejím post-pravdivým světem absurdit, lží a manipulací. Po takovém prozření by pak jistě nahlédli, že dluží prof. Piťhovi i kardinálu Dukovi omluvu.

Zdroj.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Koho nejvíce miluji: Reálné Tělo versus nános zažitých lží. Proti čemu je dnešní doba, je zpravidla dobré. Zbytky hráze proti zlu? Živí proti duchovně mrtvým. Dva tisíce let ve válce. Nepřítel je vně i uvnitř

Koho nejvíce miluji: Reálné Tělo versus nános zažitých lží. Proti čemu je dnešní doba,...

Náš čas je nemocen: Hříchy jsou ctnostmi, zločiny jsou obhajovány. Přímá výchova ke zkáze? Plánované pěstování revolucí? O budoucnosti a konci. Prorocký hlas z předminulého století. V čem je dnešní zlo jiné?

Náš čas je nemocen: Hříchy jsou ctnostmi, zločiny jsou obhajovány. Přímá výchova ke zkáze?...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Vlastizrádná zpráva BIS: Je to jako v Trumpově Americe. Nezvolení chtějí ukrást  moc. Prezident, premiér a svobodné hlasy v médiích. Burza Intimních sprostot. Neplacení špióni? Toužení po válce. Jde o všechno

Vlastizrádná zpráva BIS: Je to jako v Trumpově Americe. Nezvolení chtějí ukrást moc....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky