Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Lež zlaté střední cesty
Popisek: Pravda je jen jedna | Autor: Ondřej Höppner

Lež zlaté střední cesty

13. 4. 2013

Tisk článku

Patryk Pogoda Významný filosof a teolog Dietrich von Hildebrand, kterého papež Pius XII. nazval „učitelem Církve dvacátého století“, pojmenoval jednu z kapitol své známé knihy Zpustošená vinice „Lež zlaté střední cesty“.

Již to samo o sobě stačí k šokování těch, kteří znají a milují realistickou filosofii. Vždyť se jedná o útok na velkého Aristotela, bez něhož bychom neměli myšlenky sv. Tomáše.

Osvěžme si trochu paměť. Co Platónův žák ve skutečnosti myslí onou „zlatou střední cestou“? V Etice Nikomachově uvádí, že morální jednání je trvalou schopností k ctnostnému životu, jenž, jak velí rozum, spočívá ve „středu“. „Zlatou střední cestou“ je přitom míněno nalezení patřičné polohy mezi dvěma krajnostmi, např. mezi nezdravou smělostí a zbabělostí. Nejedná se pochopitelně o aritmetický střed; občas hodnota ctnosti leží blíže jedné z krajností. Vyvážená poloha pak nejlépe odpovídá přirozenosti.

pp

Pravdy se nedosahuje kompromisem

Hildebrand ve zmíněné kapitole nezpochybňuje Aristotelovy etické závěry, pouze poukazuje na to, že došlo k omylu a teorie „zlaté střední cesty“ byla neoprávněně vytržena z etiky. Hildebrand přímo uvádí: „Učení o zlaté střední cestě, která se týká řady oblastí, je lehkovážně používáno také na oblasti, v nichž je rozhodně uplatnit nelze.“ O jaké oblasti se jedná?

Především je to oblast pravdy. Pravdy se nedosahuje kompromisem (byť by byl sebevýhodnější, a to i pro obě strany), tedy volbou či smlouváním. Nesmyslnost takovéhoto nápadu je pro každého zdravě uvažujícího člověka zřejmá. Znamenalo by to například, že když někdo prohlásí „2 + 2 = 4“ a jeho oponent „2 + 2 = 5“, pak by se pravda měla nacházet „někde uprostřed“ a nejlepším východiskem by bylo uznat, že „2 + 2 = 4,5“. Každý, kdo ukončil první pololetí první třídy na základní škole (a není šílenec), ví, že kompromisní tvrzení je mylné.

Patologickým případem by bylo snažit se získat cestou kompromisu ze dvou omylů („2 + 2 = 5“ a „2 + 2 = 6“) nějakou pravdu. Výsledkem shody dvou mylných názorů bude další mylný názor („2 + 2 = 5,5“).

Jiným druhem kompromisu je částečné přijímání cizího názoru. Když v naší době, plné dialogů a ekumenismů, jedna ze stran přijme nějaký jednotlivý bod z názorů té druhé nebo spolu najdou nějaký jeden společný bod v jinak rozdílných pohledech, tak se to považuje za úspěch.

Hodnota kompromisu jakožto metody poznání je mizivá.

První případ je o to zvláštnější, že nelze o člověku s jedním pravdivým názorem prohlásit, že zná pravdu. Kdyby tomu bylo jinak, pak by si žáci za správné vyřešení pouze části testu zasloužili nejlepší známku; ale pokud si dobře vzpomínám, učitelé (byť čelili poníženým prosbám) nechtěli na toto přistoupit a vždy požadovali plnou znalost pojednávané látky.

Takové uvažování musí za druhé pohoršit všechny, kdo alespoň trochu uznávají logiku. Pokud totiž dva lidé sdílejí nějaký dílčí společný názor, ale v ostatních názorech se různí, tak se alespoň jeden (občas oba) musí ve svých předpokladech mýlit a nemůže na nich stavět rozumný, tedy logický světonázor. A rozporný světonázor (od Duns Scota víme, že „rozpor implikuje cokoli“, tj. svévoli) vlastně není žádným světonázorem, nýbrž pouze souborem pohledů vyplývajících z nálady či jiných iracionálních činitelů.

I kdyby všichni jednali nemorálně, nestává se tím jejich chování morálním.

Cesta kompromisu tedy nevede k určení pravdy, leda na základě principu negace, tj. jelikož kompromis je vždy omylem, pak jeho opak může být pravdou. Píši „může být“, neboť, jak ví každý logik, dva protichůdné názory mohou být také zároveň mylné (např. „Kočka je pták nelétavý“ a „Kočka je pták létavý“. Uvedené věty jsou protichůdné a zároveň mylné, protože kočka není pták.). Hodnota kompromisu jakožto metody poznání je mizivá. Lze dokonce napsat, že kompromis je ve své podstatě nepřítelem pravdy.

Logika je nepřítelem kompromisu

Nejsme ve svém odsudku kompromisu ale příliš přísní, co když přeci jenom má nějakou hodnotu? To stojí za úvahu. Je možné jej použít k stanovení mravních norem? Jak jsme viděli již dříve, stanovit něco na základě kompromisu je již předem odsouzeno k nezdaru, tedy pokud ovšem chceme dojít k pravdě. V případě kompromisních morálních norem zde máme navíc ještě jeden problém. Pokus o smíření dvou etických systémů pomocí oboustranných ústupků je porušením jejich vlastních zásad. Pokud libovolný etický systém hlásá, že nějaké chování A je nemorální, a jiný, že je mravně dovolené, pak ten, který udělá ústupek, povoluje svým stoupencům porušit mravní normu (nebo jim brání mravně jednat).

Nutno podotknout, jelikož se na to často zapomíná, že i kdyby všichni jednali nemorálně, nestává se tím jejich chování morálním. Není tedy divu, že lidé různých vyznání nesouhlasí s tím, aby jejich duchovní představitelé kvůli sblížení s jinými náboženskými směry cokoli měnili. Nezapomínejme, že pokud nějaké morální přikázání bereme vážně, uznáváme je tím za všeobecně a bezvýhradně platné, tj. nezávisle na době, místu nebo okolnostech. Každá přijatá změna tudíž bude pouze přitakáním na porušování nějakých zásad.

Lidé k poznání skutečnosti kompromis nepotřebují. Potřebují patřičnou metodu, jak dojít k pravdě.

Je-li kompromis bezcenný, proč se k němu tedy lidé tak často uchylují? Nejspíš proto, že je jednoduchý. Když se přou dva lidé, kteří chtějí poznat skutečnost, pak kompromis nepotřebují. Potřebují místo toho patřičnou metodu, jak dojít k pravdě. Pro žádného z účastníků diskuse není nic ponižujícího, když uzná argument druhého, neboť oběma záleží pouze na pravdě a ne osobním vítězství. Odstoupení od vlastních výchozích názorů je projevem pokory vůči pravdě, ne slabosti.

Horší je, když jedna nebo všechny strany jsou rozhodnuty šířit pouze svůj pohled na věc. Občas (takové případy známe z historie) se uchýlí dokonce i ke lži, a to jak v předpokladech, tak i v bádání. Jedním z východisek v podobných případech se ukázal být kompromis. Ten následně vede k omylu, který je většinou vnitřně rozporný. V tomto bodě už jen stačí druhou stranu „překřičet“ a dosáhnout úspěchu v propagování vlastních myšlenek.

Tak jako je kompromis nepřítelem pravdy, tak je logika nepřítelem kompromisu. Požadavek na oponenta, aby dodržoval alespoň základy logického myšlení, téměř vždy postačuje k normálnímu rozhovoru, který vede správným směrem, tj. k pravdě. V případě fanatiků, kteří jsou posedlí pouze šířením svých (často pochybených) názorů, to ale nefunguje. S takovými obvykle nemá vůbec žádný smysl diskutovat.

Vyšlo v časopise Te Deum

pp

 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura ve vleku úpadku ducha. Neznámá epocha dějin Země vycházejícího slunce. Všichni víme, komu se líbí. I ty, Martine?

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura...

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme v První knize Mojžíšově. Užívat viditelné a odhalit neviditelné. Dokonalé věci nevznikají samy od sebe

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční strana. Proč jel Steinmeier do Prahy? Proč Merkelové bažiny nevěří průzkumům? Jejich obavy, naše naděje

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky