Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Tajemné nemluvně na poušti: Nemá domova Ten, jehož dlaň je domovem veškerého tvorstva. Kdyby Bůh na okamžik zavřel oči, svět by skončil. Velké nebezpečí našich dnů

Tajemné nemluvně na poušti: Nemá domova Ten, jehož dlaň je domovem veškerého tvorstva. Kdyby Bůh na okamžik zavřel oči, svět by skončil. Velké nebezpečí našich dnů

25. 12. 2014

Tisk článku

Redakce Protiproud přináší a komentuje hluboké vánoční rozjímaní známého anglického teologa z 19. století P. Fredericka W. Fabera, které je dnes snad ještě aktuálnější než tehdy

Historický příběh o Ježíšově narození je současně prostý i plný neproniknutelných tajemství. Právě proto vždy docházelo a nadále dochází k sice lidsky pochopitelným, ale současně zcela nevhodným zploštěním. Jedním z nich je vyzvednutí lidské přirozenosti narozeného Dítěte do úrovně, neslučitelné s Jeho božstvím. Přitom právě v jednotě těchto dvou rozdílných přirozeností spočívá snad největší tajemství křesťanské víry.

PP

Se smyslem pro tajemství však dnes mají mnozí nemalé potíže. Ostatně i pojetí pravdy se v moderní době změnilo. Soudobé intelektuální elity ji snížily, na úroveň pouhého subjektivního přesvědčení. V takovém myšlenkovém prostředí dnes žijeme. Je jištěno médii, štědrými finančními granty, akademickými tituly či Templetonovou cenou za „pokrok v náboženství“. Proto valná část veřejnosti pohlíží na základní pravdy o Ježíšovi jako na něco relativního, podléhajícího duchu doby. V tom spočívá základna záměrného postupného zesvětšťování Vánoc, jehož jsme dnes v západním světě svědky. 

O to zajímavější je pro současníka, jenž nechce být pouhým „vlečeným předmětem“, úvaha Fredericka W. Fabera z knihy Betlém.

Útěk na poušti 

Představme si nějaký výjev, v němž bychom pozorovali božství Nemluvňátka betlémského. Pospěšme třeba na poušť, kde je co nejméně skutečných zjevů tvorů, které by nás činily roztržitými, a ty, které tam jsou, jsou nejklidnější povahy, a to jak samy ze sebe, tak tím, že je jich málo, přičemž jsou plny myšlenek, které nás vedou k Bohu.

Tam můžeme svolat všechny tvory světa, aby ozdobili a osvětlili slavné vlastnosti Dítěte Boha. Panna Maria a svatý Josef jsou právě uprostřed pouště, prchajíce do Egypta, unaveni, ale nyní méně úzkostliví, protože Palestina zůstala daleko za nimi. Je to samo o sobě ohromujícím tajemstvím: Stvořitel prchající před svým vlastním tvorem a tak opuštěný. Jenom dva tvorové jsou s ním, aby opatrovali jeho stvořenou přirozenost, a tito dva vynikají tak neobyčejnou svatostí, že jsou divy tvorstva nejen až do konce světa, ale na věky.

Původní obraz

Mysleme si několik stromů akátových s řídkými listy, tvořících takřka ostrov na jevišti pouště, mezi nimi studánku s obrubou mdlé zeleně a několik našedlých libovonných rostlin pouště po ní se plazících a kolem dokola nic než lesknoucí se plochu žlutého písku, rozprostřeného jako nekonečná lví kůže. Maria klade něžně dítě na vyprahlý písek, do stínu, který vrhá akát, poblíž okraje studnice, zatímco se slunce sklání k západu a vycházející měsíc je pln jasného světla. Přistupme v duchu, abychom se klaněli. 

Když na Dítě pohlédneme, překvapí nás jeho podoba s matkou. Tato podobnost je jedním z jeho závojů a také, dobře uvážená, jedním z jeho odhalení, zjevujíc skutečnou velikost jeho matky a zjevujíc takto ono božství, k jehož obrazu byl člověk původně stvořen, a žádný člověk není takovým jeho obrazem jako on, protože všichni ostatní byli jenom obrazy jeho stvořené přirozenosti, obrazy Božími jeho prostřednictvím. Takto i lidská tvář Ježíšova byla nevýslovně božská.

PP koláž

Čtěte ZDE: Děťátko

Nepomyslitelné hlubiny 

Co může být slabšího a bezmocnějšího než ono malé zemdlené dítě, jež muselo hned v prvních měsících svého života podniknout tuto krutou pouť do Egypta? A přece i tato slabost a tato mdloba jsou plny tajemství. V jeho slabosti vidí víra jeho Všemohoucnost. Tento Maličký je nekonečný, nekonečný jako nepředstavitelné moře, a jakou hroznou moc předpokládá taková nekonečnost? Musíme nazvat jeho moc mocí, protože nemáme jiného slova, kterým bychom vyjádřili onu svrchovanost, již naše nejvyšší představy o moci spíše zneuctívají, než aby ji správně ocenily. Je něčím, co dosahuje neobyčejných, bezejmenných výšin, převyšujících obor jakýchkoliv myslitelných divů. Zahrnuje v sobě nepomyslitelné hlubiny a možnosti snadné, obrovské, neurčitelné síly, které všechny leží takřka svinuty v oné hrstce lidského života, onoho nepatrného uzlíčku plenek na písku. Je zemdlený, protože byl celý den nesen, ubohé, nenaříkající Nemluvňátko, štvané lidmi, jako by byl nějakou krásnou pouštní zvěří, kterou dychtí zabít jako líbeznou kořist. Byl celé hodiny bezmocný a ovinutý povijany, které ho svíraly, a údy ho bolí od téže jednotvárné polohy. 

A přesto nicméně, ba ano, tím více, jej uznáváme za silného, neúnavného Stvořitele, jenž budoval hory, zakotvil moře, zanítil sopky a v tuto chvíli působí, že se kůra veliké a stále se chvějící země zmítá jako topol za větru nebo jako nepokosená louka vánkem při východu slunce. Je to on, kdo vyslal rychlé hvězdy na jejich prudké cesty a zbudoval mohutné světy ze stále plynoucího tkaniva nezvažitelných prvků a i nyní bedlivě pozoruje všechny tyto věci, leže na písku. Je to on, abychom použili jenom jediného příkladu z nejméně důležitých oborů přírodních, kdo v tuto chvíli promyšleně, rozvážně, zvláštně a přiměřeně pomáhá každému atomu fosforového života ve všech pomíjejících, vzdouvajících se, měsíční světlo odrážejících rýhách jasného jezera.

Spánek vesmíru

Přichází na něj spánek, jak tak leží na písku. Jakým divem je tento jeho spánek! Ještě věčný bez počátku. Byl celou věčnost stár, než počalo stvoření, a nikdy nepoznal proměny. Avšak v očích svých tvorů měl veliký, věčný život úžasných proměn, které však neruší jeho úctyhodné neměnnosti. Jakou tajemnou změnou je mu temné kouzlo spánku, které tak rychle a tak nepozorovaně odnímá světlo jeho očím, a jemuž podléhá jeho dětská slabost, jak se přiblíží! Zavřel oči před světlem slunečním a je ve tmě. A přece není noci pro něj. Známe jej nejlépe jako světlo, k němuž se nelze přiblížit.

Kdyby Bůh, – nehleďme k nebi, ale na tohoto malého spáče pod větvemi akátů, – kdyby Bůh zavřel oči na jediný okamžik, přestal by úplně všechen stvořený život. Veškerá hmota i duch by se zhroutily a přestaly by být a čas i prostor by byly pohřbeny okamžitě ve všeobecný hrob všech věcí. 

Probouzí se a pláče. Probouzí se ten, jehož bdělost nemůže přestat, pláče ten, jenž je nekonečná, nestvořená radost. Všechny slasti, na které můžeme pomyslet nebo je pojmenovat, nebo na které spíše můžeme pomyslet, než je pojmenovat, nesmírné, hluboké, bohaté, nevýslovné, stálé, nevzrůstající jsou v něm, nebo lépe on je radostí, která všechny převyšuje. Vpravdě, i dokonalosti všech pomyslitelných radostí byly by nedokonalostí v jeho radosti a újmou jeho blaženosti. Vizte malého ptáčka, který usrkne z ohromné plochy amerického jezera a potom se vrátí do svého hnízda na stříbrné jedli. Tak bude bezpočet andělů a lidí věčně pít z nesmírných proudů radosti na samém krajíčku bytosti onoho Nemluvňátka a nebude tím více vyčerpáno a ani ho více neubude, ano, ještě méně, protože ve skutečnosti ho vůbec neubude, než obrovského jezera Superioru, když z něho malinký ptáček zpěváček jednou usrkl a odletěl. Snad povijany, které jej ovíjejí, mu působí bolest a vynucují lehké slzy, které jsou zákonem dětství?

PP koláž

Čtěte ZDE: Slavíme první adventní neděli: Kristův příchod očekáváme trojím způsobem. Včera, dnes a zítra. Jezulátko se vrátí jako spravedlivý soudce. Kolik utratíme za dárky není důležité

Plačící Slovo Boží

Dítě je opravdu vězněm v nepohodlných plenkách oněch končin, ale v tomto Vězni na písku uznáváme a uctíváme Nezměrného. Je to on, kdo je věčnou svobodou světa. On, který je zde v jistém počtu délky, se ve skutečnosti v onu chvíli rozprostírá nad mraky a nad západy slunce a nad velikými hvězdami a nad děsivými rozměry kolotajících soustav nebeských a nenalézá konce, nedochází mezí, převyšuje všechny možnosti prostoru ve velikosti své jednoduchosti. Když jím vyplníme prázdné propasti světů, které si jen dovedeme představit, nejsme blíže zevnímu okraji života onoho Nemluvňátka, než jsme byli před tím.

Ale jsou jeho slzy vždy slzami tichými, či vydává jako ostatní děti výkřiky, výkřiky žalostné výmluvnosti, nečlánkované žaloby k lásce mateřské, která někdy nachází pro ně správný výklad? Kdyby tomu tak bylo, jak by pronikal jeho škemravý křik nejhlubší nitro naší duše, tisíckráte mocněji než trouba archandělova v noci posledního soudu! Z žalostného hlasu onoho křiku by vycítila víra hlas Věčného, hlas, který Písmo přirovnává k hukotu mnohých vod, přece však je jeho křik bez řeči jako zvuky němého. Je beze slov, on, jenž je Slovo Otcovo. Zdá se, že nezná žádné řeči, on, vůči jehož zvuku vnitřní hudby jsou všechny řeči toliko úlomkem, přece však jaké úchvatné zjevení, zjevení, jež se nyní nemůže opět shrnout v jednotu, která ho zapomněla! Veškera řeč jest toliko jediný tón, který splynul na zem z onoho tichého jásotu beztvoré velebnosti Boží za oněch dávných nepochopitelných období, která obdobími nebyla, protože nebylo času.

Pozorujte jeho chudobu, jejíž každá okolnost se dovolává nejněžnější soustrasti a nejzbožnějších slz. Vidíme ji v obličeji i v oděvu Marie a Josefa a ve skrovnosti zásob, které jsou pod stanem širé oblohy. A přece v chudobě onoho dítěte klaníme se velebnosti, jíž se v onu chvíli koří kůry nebeské a chvějí se, i když ji nechápou v její plnosti. Jeho bohatství je nevyčerpatelné a nevypočitatelné. On je plnost stvoření, z níž milióny nových hladovějících a žíznících tvorstev mohou čerpat své mnohonásobné třpytné poklady a plnosti té neumenší. Jeho poklady jsou nejen nepopsatelné co do stupně, ale i nepředstavitelné co do způsobu s nekonečnostmi, které nejsou přiměřeny našim potřebám nebo jakýmkoliv požadavkům tvorů, ale náležejí, smíme-li to tak říci, nadpřirozeným zdánlivým potřebám nekonečného rozumu a svatosti Boží, oněm úctyhodným potřebám života božského, z nichž nevyhnutelně plyne věčné plození Syna a věčné vycházení Ducha Svatého. (...) 

Jsme příliš líní na to, být odvážní?

Za našich dnů musíme dávat velký pozor na svou víru v božství Páně. Hereze jednou zanedbává člověčenství našeho požehnaného Pána, po druhé jeho božství. V dnešní době je u lidí oblíbeno, jak zní jejich fráze, rozvíjet lidské rysy v Kristu. Mluví v prázdné, školometské chvástavosti těchto dnů o vyvýšení a předvedení lidské stránky Ježíšovy. Takto pro nevěřící lidi nemá náboženství ani fakta, ani nauku v přesném slova smyslu, ale jenom symboly a názory.

Ve hvězdářství se lidé radují, když mohou pochybnou mlhovinu rozložit v jasně rozlišené jednotlivé hvězdy, ale v bohovědě tento postup převracejí. Tu by rádi uvedli v neurčitost, co bylo jednou jasným, aby takto učinili bohovědu beztvárným, mlhavým světlem, o němž by mohli teoretizovat a dohadovat se, jak by se jim líbilo, nacházejíce v jejích mohutných spirálovitých závitnicích nebo v čarách jejích rozervaných rohů takové fantastické podoby, jaké si tvořili starověcí lidé, dávajíce jména souhvězdím.

Nuže, odkud vzchází tato láska k neurčitosti ve věcech náboženských spojená s takovou touhou po určitosti ve všech ostatních oborech lidského vědění než z touhy uniknout jhu víry, bez nepohodlné odvahy odvrhnout ji veřejně? Z naší strany tudíž duch nápravy musí být stále na stráži, aby poskytl svou něžnou pomoc obraně cti našeho Pána proti útokům, kdekoliv se na ni podnikají. Ježto tedy zjevené dogma zajišťuje naší víře stejnoměrnou a rozumnou ryzost, náprava se oddá více než jindy vroucímu uctívání věčného Slova.

Ale na poušti u Marie, Josefa a Nemluvňátka téměř prosíme za prominutí i toho chvilkového pohledu na zlý svět. Rychlý soumrak mizí. Noční vítr kvílí žalostně nad pouští, všechno krom dravých zvířat a chuďasů bez přístřeší je ve svých domovech. Ale dnes sám Stvořitel je jedním z chuďasů bez přístřeší. Nemá domova ten, jehož dlaň je domovem veškerého tvorstva. Nemá útulku ten, jehož srdce je věčným útulkem všech duchů andělských a všech duší lidských. Je bez domova ten, jenž je takřka sám domovem onoho věčného Otce, jehož lůno je zároveň jeho vlastním věčným domovem. 

Úryvek je z knihy Betlem, Praha 1929.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura ve vleku úpadku ducha. Neznámá epocha dějin Země vycházejícího slunce. Všichni víme, komu se líbí. I ty, Martine?

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura...

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme v První knize Mojžíšově. Užívat viditelné a odhalit neviditelné. Dokonalé věci nevznikají samy od sebe

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční strana. Proč jel Steinmeier do Prahy? Proč Merkelové bažiny nevěří průzkumům? Jejich obavy, naše naděje

Volby v Německu: Jde o víc, než tušíme. Poprvé od války se může do parlamentu dostat opoziční...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky