Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Ještě nežijeme v pekle: Nelze se „odkřesťanštit“, upadnout do pohanství však ano. Lidé naštěstí nehřeší jenom proti Bohu, hřeší i proti ďáblu. Západ skutečně umírá, ale...

Ještě nežijeme v pekle: Nelze se „odkřesťanštit“, upadnout do pohanství však ano. Lidé naštěstí nehřeší jenom proti Bohu, hřeší i proti ďáblu. Západ skutečně umírá, ale...

12. 10. 2014

Tisk článku

Václav Durych se ve své úvaze velmi originálně zbývá několika zásadními tématy života a smrti, která zdaleka nejsou důležitá pouze pro křesťany – a jenom pro neděli

Odkřesťanštění.

Samotné toto slovo je pro křesťana nepřijatelné. Dva tisíce let jsme si zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly ovšem činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části; tak aby nás to příliš neobtěžovalo.

pp

                  Vydavatel samizdatového měsíčníku Katolická cesta Václav Durych

Příčina odpadu od Krista je lenost a pohodlí

Jistě se příliš nebudu mýlit, budu-li tvrdit, že těch pohodlnějších křesťanů bylo vždy o mnoho víc, než těch, kteří zároveň s Kristem přijímali jeho kříž a byli ochotni ho nést. Dokonalých křesťanů bylo vždy  mnohem méně. A ti, kteří od Krista odpadávali, ti jen tuze neradi přiznávali pravou příčinu, proč už s Kristem nechtějí mít nic společného. Pravou příčinou jejich odpadu byla jejich lenost, pohodlí, s Kristem v srdci si nikdy nemohli dovolit to, za co by se mu museli neustále odpovídat.

Je až neuvěřitelné, jak rádo se zapomíná na to, že dějiny tvoří Bůh spolu s celou Církví Vítěznou a že na to zapomínají nejspíš katolíci. Moc Boží s mocí Církve Vítězné  je s mocí ďábla nesouměřitelná, třebaže se leckdy zdá, že ďábel má přednost. Je to omyl založený zejména na té skutečnosti, že člověk ve své hmotné podstatě nemůže porozumět času

Pravou příčinu svého odpadu nikdy neudávali, důvody odpadu si vymýšleli, předstihovali se ve fantazii, aby jim lidé věřili a daleko nejčastěji oni sami svým důvodům nevěřili, jen je tvrdošíjně opakovali: stokrát, tisíckrát. A jak známo, už stokrát opakovaná lež se stává pravdou…

Za svůj odpad od Krista málokdo vinil Krista samotného. Nikomu nepřišlo na mysl, že by snad přestal být křesťanem. „Být bez vyznání“ – to jaksi neexistovalo. Bylo nutno umřít jako křesťan a bylo proto nutno zachránit duši, i když tělo, ať už z toho, či onoho důvodu, propadalo  smrti a zkáze. Přesto bývali před svou popravou vyobcováni z Církve příliš velcí zločinci, aby se náhodou světské „spravedlnosti“ nevyhnula duše.

pp

Čtěte ZDE: Václav Durych nejen o umění virtuózně šustit bankovkami s nápisem In God We Trust: Bič Boží – aneb co stojí za islámským terorismem

Nelze se odkřesťanštit

Vyobcováním, neboli exkomunikací byla tedy popravena i nesmrtelná duše. Ještě nesmyslnějším paradoxem bylo drhnutí kněžské hlavy před popravou, aby se „odstranilo“ kněžské  svěcení. Toto prováděli s hlavou Mistra Jana Husa v domnění, že plamenům už bude odevzdán prostý smrtelník, nikoli kněz. I novodobé soudnictví považuji z větší části za komedii. Při obecné středověké znalosti, že kněžské svěcení není možno jakýmkoli způsobem zrušit, mi tato procedura připadá jako nedůstojné divadélko, pořádané pro potěšení obecenstva.

Řádně vysvěcený kněz nepřestává být knězem. Nepřestal jím být, ani když se oženil se svou hospodyní, anebo když se přestal modlit breviář. Křesťanem nepřestává být člověk, který, jak je rok dlouhý, se nepomodlí ani Otčenáš, kdo přestal chodit na mši svatou, ani ten, kdo proškrtává  dotazníkovou  rubriku o náboženském vyznání. Křesťanem nepřestal být ten, kdo si to o sobě myslí (že přestal být křesťanem) a zůstává jím dokonce i ten, kdo o sobě veřejně rozhlašuje, že ani neví, co to vlastně křesťanství je. Nelze se odkřesťanštit.

Stát se pohanem

Je ovšem možno stát se pohanem. To slovo zní nehezky a jak mohamedáni, tak i buddhisti všech proveniencí a dokonce i všichni "poctiví" animisti se vztekají, když je někdo pohany nazývá. Ale kam jinam je strčit?

2000 let se křesťané utěšují Kristovým příslibem, že brány pekelné Církvi neuškodí. To je příslib absolutní a tím i nanejvýš důvěryhodný, třebaže si o něm leckdo rád zapochybuje. Ne však až do smrti. I podvědomě člověk cítí, že všechny jeho hříchy Bůh nebude trestat tím nejtěžším trestem. O Božím milosrdenství nepochybovali starozákonní proroci a jak známo, o Božím milosrdenství nepochybují ani vyznavači Lžiproroka.

Mohamed a jeho pokračovatelé o křesťanství dobře věděli, tím pádem věděli i o Božím milosrdenství a jeho realitě. Z křesťanství mohamedáni leccos přejali, přejali údajně i křesťanské milosrdenství, ale vskutku jen údajně. Dobře víme a naši ne tak dávní předkové to sami poznali na své kůži, že islám je  SVRCHOVANĚ  NEMILOSRDNÝ. Nuž, proto se na tyto své „odloučené ekumenické bratry“ ani nemusíme příliš hněvat: oni totiž ani křesťané nejsou milosrdní. O tomhle bychom měli mnohem víc přemýšlet!

Kdo se uchýlí od křesťanských pravd a uvědomí si včas, že se skutečně uchýlil, může si být jist, že mu Bůh odpustí, bude-li svých úchylek litovat. Je tomu docela jinak, než u takového člověka, který po odvratu od ďábla by se tuze rád opět k Otci lži vrátil. Vypadá to nesmyslně, ale stává se to. Takovému člověku není nikterak do zpěvu. Dobře si uvědomuje, že v současné chvíli s ním ďábel nechce mít nic společného, Ďábel ho teď „dusí ve vlastní šťávě“, a to až do té doby, dokud na svého ubohého odpadlíka nevymyslí něco "skutečně ďábelského". Snad mu to i bude nějaký čas trvat, ale on vskutku něco šikovného vymyslí.

Milosrdenství Boží

Tak přesně a dokonale, že pak už navrátilce nenapadne ani v nejbujnější fantazii, že by mu ještě mohla zbýt nějaká možnost návratu k Bohu. Pokud pak takový hazardér nenajde zpovědníka, který mu bude umět dokázat, že Bůh neodpouští jen sedmkrát či sedmasedmdesátkrát, nýbrž že Bůh dokáže odpouštět až do nejzazší vteřiny života, pokud se hříšníkovo srdce nedokáže zlomit a změknout. O takovémto zázračném změknutí srdce by nás ovšem dokázali poučit pouze andělé a ti by nám mohli chybět nejspíše v tu chvíli, kdy je nejvíc potřebujeme.

Kolika odpadlíkům byla tato mimořádná Boží milost poskytnuta v poslední vteřině jejich života, to samozřejmě neví nikdo. Z litanie o Božím Milosrdenství je stále zapotřebí připomínat si její pátý bod, kde se zdůrazňuje, že „milosrdenství Boží je nedostižné lidským ani andělským rozumem“. Tuto skutečnost prozradil náš Spasitel „apoštolce Božího milosrdenství“ svaté sestře Faustyně Kowalské.

Není-li Boží milosrdenství dostižitelné ani andělskému rozumu, pak není dostižitelné ani rozumu ďábelskému, protože ďábel není nic víc než padlý anděl. Boží milosrdenství je tedy pro ďábla cosi mnohem děsivějšího než všechny zbraně, jimiž disponuje svatý archanděl Michael. Boží milosrdenství je zbraň obzvlášť nepříjemná, protože Bůh jí proti ďáblu používá  zejména tam, kde ďáblova kořist se už zdá být velmi nadějná.

pp

                                                        Antonio Gramsci

Emisar Knížete temnot Gramsci

Neomarxista a prvořadý emisar Knížete temnot GRAMSCI prý došel k závěru, že 2 000 roků křesťanství učinilo duši západního člověka nepřístupnou marxismu. Před tím, než bude možno dobýt Západ, musí být jeho víra (tj. křesťanství) vykořeněno. 2 000 roků křesťanství ochránilo západní svět mnohem víckrát než jednou od nejrůznějších pokusů návratu k pohanství. Ty návraty k pohanství neměly výdrž. Čím to?

Gramsciho se na to ptali, jak křesťanství vykořenit. Odpověděl bez váhání: „Dlouhým pochodem. Nenásilnou cestou, pomocí institucí, které utvářejí duše mladých lidí.“

Zle asi Gramsci dostal vynadáno od svého Mistra:…“což jsem ti, ty hlupáku, neříkal, že se to musí stát dlouhým pochodem…, žádnou krvavou, násilnou cestou?“

„…to se, můj pane, nedalo uhlídat, nenávisti bylo příliš mnoho. Krev a znovu krev…“

„…od toho jsi měl ode mne všecky plné moci… což jsi nevěděl, jak je každý spěch škodlivý?“

Kolik pravdy je v každé NENÁSILNÉ CESTĚ? A kolik ďábelské moudrosti v každém DLOUHÉM  POCHODU?

Tovaryši ďáblovi spěchají

Naštěstí lidé nehřeší jenom proti Bohu, hřeší i proti ďáblu. Ne že by neměl kníže tohoto světa dost času: má ho vskutku habaděj, ale přece jen mu je známo, že jednou bude uvržen do bahna hořící síry a na rozdíl od nás, od lidí, si to dovede představit. Člověk ovšem má nesrovnatelně méně času a tím pádem je i netrpělivější. Netrpělivost je špatný rádce: jen zcela výjimečně spěch a netrpělivost přinese úspěch. 

Služebníci se samozřejmě svým pánům rádi předvádějí netoliko přesným plněním příkazů, ale i jejich včasným splněním. Limity nejvhodnější "včasnosti" může však stanovit jen ďábel a ten bývá čas od času sám překvapen, jak jeho tovaryši dychtí dokončit započaté dílo a spáchat ještě mnohem větší zlo, než jim bylo přikázáno a jehož by snad ani ďábel nebyl schopen.

Revolucionář už chce mít v ruce jisté vítězství, ne že by ho nebavilo se ještě nějaký čas brodit krví, ale proto, že by se aspoň na krátký čas rád viděl s korunou na hlavě. Proto s revolucí přece jen spěchá a často tedy nehledí napravo ani nalevo. Řeky jsou pak brzy plny krve a slz, na což lidé jen málokdy reagují příznivě. Dochází ke „kontrarevoluci“ a pak tuze často k situaci „kdo s koho“.

Sametové revoluce sladkých řečí

Mnoho revolucí bylo provedeno tak, že snad všichni lidé ani netušili, že by nějaká revoluce probíhala. To byly revoluce s Gramsciho „dlouhým pochodem“. Při nich se používalo vždy jen takových zbraní, které nepůsobily bolest, natož pak smrt. A vedly se sladké řeči. Čím medověji revolucionáři hovořili, tím rychleji revoluce postupovala a vítězila. Přicházejí mi na mysl odlehlejší území Švédska a Norska, kde prý ještě po třech stech letech po vystoupení Martina Luthera a tedy i tři sta let po přijetí jeho „náboženství“ ve Skandinávii, neměli zbožní farníci ani nejmenší tušení, že už nejsou katolíky, nýbrž protestanty. 

Stalo se tak zásluhou moudrých prelátů, kteří kamkoli přišli, hlásali že se zhola nic neděje… stokrát opakovaná lež se stala pravdou a pak se stalo, že už ani sami nevěděli, čí jsou. Skoro se tomu ani nechce věřit, ale jen si vzpomeňme na ještě „nevychladlé“ české pacteriéry s jejich mírovými iniciativami, z nichž jsme záhy tak zpitoměli, že bychom se sami „zmodernizovali“ i bez působení Vatikánu a jeho koncilu. Naši katoličtí modernisté by jistě za to dali půl platu, kdyby se v roce l989 nebyly stříhaly žádné dráty na hranicích: pacteriéři by všecko zmohli sami, bez křiku a zlobení s tradicionalisty.  Že by lidé byli tak hloupí? Snad ani ne, ale ono se tuze nerado přemýšlí.

Marxisté se svými revolucemi spěchali. Mučilo se a mordovalo, ale ne všude stejně a leckde revoluce probíhala sametově. Pokud čínská, laoská a vietnamská vláda opravdu nezačne běsnit a rozhodne se, že bude pokračovat ve svém „dlouhém pochodu“, pak se k svému štěstí tahle chudá část Asie demokracie hned tak nedočká. Cíl jejich „dlouhého pochodu“, tj. aby si každý kuli mohl koupit roličku toaletního papíru, je tak strašně daleko, že s tak dlouhým pochodem by si Gramsci nevěděl rady, i kdyby konzultoval se samotným Belzebubem.

Zednáři a Církev Vítězná

Trvání revolucí bývá nestejně dlouhé a leckdy by se mohlo zdát, že tu je téměř každá dohoda o jejich trvání nemožná. Byla by jen hloupá útěcha domnívat se, že o válkách, o jejich délce a o jiných lahůdkách nerozhodují ďáblové, nýbrž jen zednáři toho či onoho státu. Tak to není. Nemusí nás nikdo poučovat, kde bere každé zlo svůj počátek, ale nelze přitom zapomenout, že ďábel je sice Knížetem tohoto světa, jeho moc však ani zdaleka není neomezená.

Je až neuvěřitelné, jak rádo se zapomíná na to, že dějiny tvoří Bůh spolu s celou Církví Vítěznou a že na to zapomínají nejspíš katolíci. Moc Boží s mocí Církve Vítězné  je s mocí ďábla nesouměřitelná, třebaže se leckdy zdá, že ďábel má přednost. Je to omyl založený zejména na té skutečnosti, že člověk ve své hmotné podstatě nemůže porozumět času. S časem si my, lidé, nevíme rady a všude tam, kde ho bereme příliš vážně, jsme biti.

O nadpřirozené pomoci se zpravidla „ve slušné společnosti“ nemluví. To je nepatřičné a je k tomu dokonce třeba i odvahy. Již několikrát jsem se zmiňoval o Patriku Buchananovi. Ten s eventualitou Boží pomoci zachází jako se šafránem. Jako by se obával, že se mu za to budou jeho sousedé z ulice posmívat, že se mu budou pošklebovat, považovat ho za snílka nebo dokonce jen za „dobrého člověka“, který to myslí dobře.

Naši předkové hojně používali úsloví „dá-li Pán Bůh.“ Tohoto úsloví používají dnes toliko senioři, ač by bylo mnohem lepší nepoužívat ho vůbec, užívat ho jen jako samozřejmost – a to vždy - jen v duchu. Úsloví: nějak bylo, nějak bude je v zřejmém rozporu se rčením: člověče, přičiň se, Pán Bůh ti požehná To může být vykládáno křesťansky, ale také třebas i zcela protikřesťansky

Samozřejmě každý křesťan, chce-li se vůbec nazývat křesťanem, musí přijmout za svou prosbu k našemu Otci: „Buď vůle tvá!“ Boží vůle je absolutní a my se jí musíme podvolit, ať je nám to milé či nemilé. Vždycky však platí, že pokaždé, když se ať už z jakéhokoli důvodu nenaplní Boží vůle, to odnese každý, kdo má k vůli Boží třebas jen téměř zanedbatelné výhrady.

Ale tím spíše si musí dávat pozor na jazyk spisovatel, svolává-li ať už na kohokoli hromy a blesky. Ano, podle Buchananových slov Západ skutečně umírá, ale každé umírání nějakou chvíli trvá, jistě aspoň tak dlouho, aby do toho umírání ještě mohl zasáhnout Bůh. Tu náhle smrt, která už se nám podle našich měřítek jeví jako neodvratná, se náhle mění v život. Snad i proto se modlíme v Credu: I věřím v Ducha Svatého, Pána a Oživovatele.

Připomeňme si všechny ty stíny smrti, které se kolem nás míhají v množství nesmírném, a které vlastně nejsou ničím jiným, než předobrazem pekla. Nuž, jsme prý ateistická země, odkřesťanštili jsme se, Bůh už není, prý jen v pohádkových knížkách…

Pozor na taková slova! Ono je to všecko jinak.

Zatím ještě nežijeme v pekle.

Vyšlo v samizdatovém měsíčníku Katolická cesta

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura ve vleku úpadku ducha. Neznámá epocha dějin Země vycházejícího slunce. Všichni víme, komu se líbí. I ty, Martine?

Františkův biják: Jen Mlčení anebo oslava selhání? Věrnost a odvaha se dnes nenosí. Kultura...

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme v První knize Mojžíšově. Užívat viditelné a odhalit neviditelné. Dokonalé věci nevznikají samy od sebe

Měsíc na obloze: Vládce noci i spolehlivý služebník lidí. Kde se vzal? Odpovědi hledejme...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

V USA patrně pokus o barevnou revoluci ztroskotal: Měla být černá. Antifa prohlášena za teroristickou organizaci. Proč Trump možná přežije? Občané jsou ozbrojeni. Není, kdo by bombardoval Spojené státy

V USA patrně pokus o barevnou revoluci ztroskotal: Měla být černá. Antifa prohlášena za...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky